Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 257/15 #1Usnesení ÚS ze dne 17.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
opravný prostředek - mimořádný
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.257.15.1
Datum podání27.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 373

99/1963 Sb., § 226 odst.1, § 237, § 241a odst.2, § 243c odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 257/15 ze dne 17. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti společnosti GE Money Auto, s. r. o., sídlem Praha 4, Vyskočilova 1422/1a, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014 č. j. 23 Cdo 2360/2014-275, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2014 č. j. 2 Cmo 41/2014-244 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2013 č. j. 26 ECm 60/2010-221, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka žádá Ústavní soud o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena její základní práva zaručená ustanoveními čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a ustanovením čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Krajský soud v Ústí nad Labem shora uvedeným rozsudkem, poté co mu byla věc vrácena odvolacím soudem k dalšímu řízení, zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se na žalovaném domáhala zaplacení částky 908 000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež jí měla vzniknout v důsledku pochybení žalovaného. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rubrikovaným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil; následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily okamžik vzniku škody. Nadto stěžovatelka vytýká odvolacímu soudu, že napadeným rozhodnutím v podstatě popřel své předchozí rozhodnutí ve věci, neboť potvrdil správnost postupu nalézacího soudu, jenž se zjevně neřídil závěry vyslovenými v kasačním rozhodnutí odvolacího soudu. Nejenže je takový postup rozporný s ustanovením § 226 odst. 1 občanského soudního řádu, ale navíc odporuje i zásadě předvídatelnosti soudního rozhodnutí. S odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 296/01 (N 145/28 SbNU 287) proto stěžovatelka považuje rozhodnutí vrchního soudu za zcela překvapivé, a tedy porušující její právo na spravedlivý proces.

Ústavnímu soudu byla čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán toliko kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Pro posouzení projednávané ústavní stížnosti, přesněji řečeno pro vymezení rozsahu tohoto posouzení, musel Ústavní soud v prvé řadě věnovat pozornost otázce, z jakého důvodu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto stěžovatelčino dovolání.

Nejvyšší soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení mj. uvedl:

Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 o. s. ř. na základě toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Blíže se však k otázce předpokladů přípustnosti nevyjadřuje, pouze zpochybňuje názor soudů ve vztahu k okamžiku vzniku škody a správnost právního závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi porušením povinností žalovaným a vznikem škody. Žalobkyně nijak nekonkretizuje otázku hmotného práva dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Dle ustálené rozhodovací praxe (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014) má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.

Dovolání žalobkyně tak neobsahuje obligatorní náležitost, když nekonkretizuje, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak požaduje § 241a odst. 2 o. s. ř. i ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 17. června 2014, sen. zn. 29 NSČR 46/2014). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).

Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně neobsahuje obligatorní náležitost, kterou žalobkyně nedoplnila po dobu trvání lhůty k dovolání a bez níž nelze v řízení pokračovat, Nejvyšší soud s odkazem na § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.

Z citovaných částí odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je tedy zřejmé, že stěžovatelka nepostupovala způsobem, jenž by umožnil meritorní projednání (byť ústící do zamítavého výroku) jejího dovolání, přičemž - a to je v daném kontextu rovněž významné - v ústavní stížnosti neuvádí žádné důvody, pro které nebyla schopna formulovat dovolání způsobem, aby se jím Nejvyšší soud mohl (musel) zabývat, tedy ani neuvádí případné důvody, jež by jí bránily v efektivním využití mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (jehož řádné vyčerpání představuje zákonný předpoklad přípustnosti následné ústavní stížnosti).

Stěžovatelka petitem ústavní stížnosti sice směřuje (rovněž) proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, ústavní stížnost však žádné konkrétní námitky ve vztahu k postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu neobsahuje a ani Ústavní soud neshledává v postupu dovolacího soudu žádné ústavněprávně relevantní deficity (srov. usnesení ze dne 5. 11. 2014 sp. zn. I. ÚS 3403/13); v této souvislosti je přitom třeba zdůraznit, že se v projednávané věci neuplatní závěry nálezu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13, neboť tam uvedené kasační důvody se v projednávané věci nepodávají.

Ústavní stížnost je tak v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu namístě hodnotit jako zjevně neopodstatněnou.

Prizmatem výše citovaného důvodu odmítnutí stěžovatelčina dovolání přitom nelze nedovodit jisté procesní důsledky pro přezkum ústavní stížnosti v části směřující proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu.

Ochrana základních práv účastníků soudního řízení je v řízení před Ústavním soudem - zásadně - ovládána principem subsidiarity (a to jak jeho formální, tak i materiální stránkou) a systém ochrany základních práv je třeba vnímat jako pomyslnou pyramidu, do jejíhož vrcholu umístil ústavodárce Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti (viz výše). Bylo by proto proti smyslu základních principů fungování tohoto systému, pokud by měl Ústavní soud (nejsou-li dány nějaké zvlášť závažné důvody) věcně posuzovat právní spor, jejž předtím nemohl meritorně přezkoumávat - na základě ústavně konformního postupu - Nejvyšší soud. Jinými slovy, z hlediska systému opravných prostředků je obecně vzato nepřípustné, aby se Ústavní soud zabýval námitkou, kterou se nemohl - z ústavně konformních procesních důvodů - zabývat obecný soud v předchozím řízení.

V této souvislosti je proto významné, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nevznáší vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu žádnou námitku, neboť má-li být nějaká námitka relevantní v rámci řízení o ústavní stížnosti, měl by mít možnost se s ní vypořádat v předchozím řízení i Nejvyšší soud (samozřejmě za předpokladu, že není dovolání objektivně nepřípustné, neboť se uplatní některý z důvodů uvedených v ustanovení § 238 občanského soudního řádu, v rozhodném znění), a to proto, že v zásadě každá námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., a tedy je rovněž způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu ústavně konformního výkladu ustanovení § 237 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 3093/13 a usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13).

Jelikož tedy stěžovatelka nepředložila Nejvyššímu soudu žádné námitky (ve smyslu přípustnosti dovolání), na jejichž základě by měl dovolací soud možnost (povinnost) se zabývat otázkou přípustnosti dovolání (a tedy provést deliberaci předvídanou ustanovením § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), je namístě závěr, že stěžovatelka mimořádný opravný prostředek - jehož řádné vyčerpání představuje dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 předpoklad přípustnosti ústavní stížnosti - neuplatnila řádně.

Ve vztahu k napadeným rozhodnutím krajského a vrchního soudu je proto třeba hodnotit ústavní stížnosti jako nepřípustnou.

Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl z části dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a z části dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru