Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 257/12 #1Usnesení ÚS ze dne 14.02.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Olomouc
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na poučení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkodůvodnění
poučení
Odvolání
Poučovací povinnost
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.257.12.1
Datum podání24.01.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 118a, § 202 odst.2, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 257/12 ze dne 14. 2. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele R. R., zastoupeného JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem se sídlem Bruntál, Dr. E. Beneše 1497/21, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 9. 2011 č. j. 11 C 33/2011-44, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku obecného soudu. Tvrdí, že tímto pravomocným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v článcích 36 a 38 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel současně s odkazem na ustanovení § 79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen zákon o "Ústavním soudu") navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.

Stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci domáhal po žalovaném zaplacení částky 9.534,- Kč s příslušenstvím jako dlužné mzdy za měsíc 11/2010, a to za vyčerpanou dovolenou v období od 1. 11. do 16. 11. 2010 a 18. 11. 2010 a za státní svátek 17. 11. 2010. Soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl s tím, že nárok na čerpání dovolené v rozsahu 13 dnů v listopadu roku 2010 a na náhradu mzdy za dovolenou stěžovateli nevznikl, neboť zaměstnavatel mu čerpání dovolené ani neurčil, ani se se stěžovatelem na čerpání dovolené v uvedeném rozsahu nedohodl, a o nepřítomnosti stěžovatele v zaměstnání rozhodl tak, že se jedná o neomluvenou absenci, pročež mu dovolenou zkrátil. Nárok na náhradu mzdy za státní svátek pak byl konzumován povinným dílem stěžovatele jako zaměstnance na zákonném odvodu zaměstnavatele na pojistné plnění ve vztahu k sociálnímu a zdravotnímu pojištění zaměstnance.

Stěžovatel s poukazem na zásadu předvídatelnosti rozhodnutí vytýká obecnému soudu, že jej ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. nepoučil, v důsledku čehož nedostal možnost se vyjádřit k jinému právnímu názoru soudu na věc, vznést odpovídající tvrzení a navrhnout k nim důkazy. O tom, že jeho nepřítomnost v zaměstnání v listopadu 2010 posuzuje bývalý zaměstnavatel jako neomluvenou absenci, se totiž dozvěděl až z odůvodnění napadeného rozsudku za situace, kdy zaměstnavatel o tom nevydal žádné rozhodnutí, ani jej o tom neinformoval a ve své procesní obraně se o něm nezmiňoval. Proti takovému šikanóznímu výkonu práva se však vzhledem k absenci poučení dle citovaného ustanovení občanského soudního řádu nemohl bránit. Soud mu svým postupem znemožnil uplatnit všechny rozhodující skutečnosti, aby se v řízení domohl svého ústavního práva na spravedlivou odměnu za práci podle článku 28 Listiny. Dle stěžovatele vytýkaná vada by mohla být odstraněna v odvolacím řízení, které však občanský soudní řád v tzv. bagatelních sporech zapovídá ve svým způsobem diskriminačním ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2048/09, dle nějž soudce je principiálně povinen usilovat o nalézání práva, tedy o nalezení právní normy, jež by dopadala na žalobcem vymezený skutkový základ sporu, přičemž vyjadřuje názor, že v dané věci byl zvolen postup opačný. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí stěžovatel odůvodňuje tvrzením, že výkon rozsudku by byl citelným zásahem do jeho majetkových poměrů a znamenal by pro něj nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti rozhodnutí může vzniknout jiným osobám, přičemž poukazuje na rozsudkem uloženou povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí a jeho úkolem není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů, spočívající většinou právě v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. Pouze v takovém případě je totiž Ústavní soud oprávněn k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v dané věci nejednalo.

Posuzovaná ústavní stížnost, jak je ostatně známo i stěžovateli, směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně v tzv. bagatelní věci, u něhož procesní úprava nepřipouští řádný opravný prostředek, tedy odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud dal ve své dosavadní judikatuře opakovaně najevo, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není, v obecné rovině, v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází do úvahy jen výjimečně, a to v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální, a pokud by pochybením obecného soudu mohla stěžovateli vzniknout podstatná újma (např. sp. zn. IV. +ÚS 1066/08, II. ÚS 2748/10; podrobněji viz sp. zn. IV. ÚS 2777/11). V projednávané věci však Ústavní soud kvalifikované pochybení, jež by s ohledem na zmíněnou judikaturu bylo způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele, neshledal.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje námitku procesního pochybení, které má spočívat v nedostatku poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř., skrze niž se de facto snaží dosáhnout ze strany Ústavního soudu běžného instančního přezkumu závěrů soudu prvního stupně, k němuž však Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti z výše nastíněných důvodů není povolán. Ústavní soud závěry obecného soudu učiněné v projednávané věci extrémními či zásadně nelogickými neshledal. Okresní soud napadený rozsudek adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (§ 157 odst. 2) zdůvodnil a toto odůvodnění je racionální a srozumitelné. Ústavní soud též neshledal, že by se prvostupňový soud mimořádným způsobem odchýlil od zásad ovládajících postupy obecných soudů v občanskoprávním řízení. Ostatně v daném případě nebyl postup podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. namístě, neboť o odlišnost v právním názoru ve smyslu tohoto ustanovení se nejednalo. Z citovaného ustanovení totiž nikterak neplyne, že by měli účastníci řízení znát, jak soud tu kterou právní otázku posoudí předtím, než svůj závěr vysloví v rozhodnutí. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti stran. Soud by tím nadto nahrazoval činnost právních zástupců, které si strany řízení sjednávají právě proto, aby jim pomáhali, poskytovali odborné rady a poučovali je o jejich možnostech v soudním řízení (II. ÚS 1975/09). Povinností předsedy senátu je pouze upozornit účastníky řízení na možnost jiné právní kvalifikace, tedy na to, že na daný právní vztah mohou, dle jeho názoru, dopadat jiné právní normy, než jak se účastník řízení domnívá (III. ÚS 663/10). Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy v projednávané věci není dán.

S ohledem na argumentaci stěžovatele lze pro úplnost doplnit, že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou trestních věcí, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 101/01, III. ÚS 298/02).

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným usnesením Okresního soudu v Olomouci nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Ústavní soud neshledal proto ani důvod pro vyhovění návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2012

Stanislav Balík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru