Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 257/05 #1Usnesení ÚS ze dne 15.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti... více
Věcný rejstříkújma
satisfakce/zadostiučinění
důkaz/volné hodnocení
Ochrana osobnosti
náhrada
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.257.05.1
Datum podání03.05.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 10, čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 13 odst.2, § 13 odst.3, § 13 odst.1

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 257/05 ze dne 15. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. D. T., zastoupené JUDr. Hanou Stavařovou, advokátkou se sídlem Horní nám. 103/2, Opava, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2003 č. j. 13 Co 657/99-271 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2004 č. j. 30 Cdo 2118/2003-315, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi měly být porušeny čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).

Stěžovatelka se žalobou na ochranu osobnosti u obecných soudů domáhala po žalovaných omluvy a náhrady nemajetkové újmy v souvislosti s článkem uveřejněných žalovanými v tehdejších novinách Týden u nás, v němž měly být uvedeny na její adresu nepravdivé a hrubě urážlivé výroky dotýkající se její cti.

Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 25. 11. 1998, žalovaným uložil omluvit se stěžovatelce omluvou obsaženou v rozsudečném výroku I.; žalovaný časopis "Týden u nás" byl zavázán otisknout tuto omluvu na titulní straně listu do 7 dnů od předložení jejího písemného znění redakci; žalobu vůči 3. žalované soud zamítl a rovněž zamítl žalobu stěžovatelky, pokud se po žalovaných domáhala uložení povinnosti zaplatit jí na náhradu způsobené nemajetkové újmy částku celkem 250 000 Kč. Ve zbývajících výrocích rozhodl o náhradě nákladů řízení. Návrh stěžovatelky na přiznání náhrady dle § 13 odst. 2, 3 obč. zák. zamítl, protože nebylo prokázáno, že zadostiučinění podle § 13 odst. 1 obč. zák. se jeví nepostačujícím.

Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byli žalovaní zavázáni povinností zaslat žalobkyni písemnou omluvu, změnil tak, že se zamítá i žaloba stěžovatelky, pokud se jí domáhá uložení povinnosti žalovaným uveřejnit písemnou omluvu ve znění uvedeném ve výroku; ve výroku, jímž byl vydavatel zavázán povinností otisknout na titulní straně listu omluvu žalovaných, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl; v zamítavém výroku ve vztahu k 3. žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; v napadeném zamítavém výroku ve vztahu k žalovaným ohledně nároku žalobkyně na zaplacení náhrady způsobené nemajetkové újmy rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; dále rozhodl o nákladech řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně totiž dospěl k závěru, že k odstranění následků neoprávněného zásahu do osobnostních práv stěžovatelky a poskytnutí odpovídajícího zadostiučinění došlo již uveřejněním článku žalovaných autorů v č. 20 periodika Týden u nás. Shodně se soudem prvního stupně uvedl, že stěžovatelka v části žaloby, kterou se domáhala zaplacení náhrady způsobené nemajetkové újmy, neunesla důkazní břemeno, pokud jde o prokázání, že zadostiučinění podle ust. § 13 odst. 1 obč. zák. je nedostačujícím, neboť "citelný zásah do osobnostních práv stěžovatelky trval po relativně krátkou dobu, byla zde zřejmá snaha vydavatele i autorů článku uvést na správnou míru dříve zveřejněné nepravdivé údaje o stěžovatelce a v relativně krátkém časovém odstupu byla i v tisku zveřejněna omluva za předchozí pochybení, přičemž nelze přehlédnout i přispění stěžovatelky k tomuto stavu.

Nejvyšší soud dovolání proti potvrzujícím výrokům napadeného rozsudku krajského soudu odmítl, proti měnícímu výroku I. zamítl, výrok II. a výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní a 8. žalovaným zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. (K tomu Ústavní soud podotýká, že v tomto dalším odvolacím řízení bylo krajským soudem rozhodnuto dne 18. 5. 2005, sp. zn. 12 Co 253/2005 totožně jako původně [tzn. ve výroku, jímž byl vydavatel zavázán povinností otisknout na titulní straně listu omluvu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu žalobkyně "i v tomto rozsahu" zamítl], přičemž dovolání proti tomuto rozsudku krajského soudu bylo Nejvyšším soudem zamítnuto rozsudkem ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2188/2005. Stěžovatelka svou ústavní stížnost po vydání těchto dvou rozsudků nerozšířila v tom směru, že by ústavní stížností napadla i je, a proto se jimi nemohl Ústavní soud zabývat.)

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že odvolací soud překvapivě změnil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž tak učinil na základě zcela jiných skutkových zjištění než soud prvního stupně, k nimž dospěl na základě odlišného hodnocení důkazů, které však sám neprovedl, a to zejména na základě odlišného hodnocení listinného důkazu - článku žalovaných ze dne 30. 5. 1991. Tím mělo dojít k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Dále stěžovatelka namítá, že rozhodnutím odvolacího soudu jí bylo odňato právo na jakoukoliv satisfakci za zjevný zásah do ústavně zaručených práv. Stěžovatelka rovněž namítá porušení jejího práva dle čl. 38 odst. 2 na přiměřenou dobu soudního řízení, neboť soudní řízení v tomto případě trvalo 14 let. Ve vztahu k napadenému rozsudku Nejvyššího soudu stěžovatelka namítá, že nejpodstatnější část rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu zamítnutí omluvy žalovaných, se věnoval Nejvyšší soud velmi povrchně, když jeho správnost odůvodnil na čtyřech řádcích pouze obecnou formulací, že tento výrok se opírá o správné zhodnocení skutkového stavu věci a stojí na správných právních závěrech.

Nejvyšší soud i krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Krajský soud v Brně zdůraznil, že v dané věci nedošlo z jeho strany k odlišnému hodnocení důkazu, spočívajícího ve výslechu svědka realizovaného pouze soudem prvního stupně, kdy by námitky stěžovatelky mohly být, s ohledem na charakter takového důkazu, oprávněné. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků řízení nepřinesla nic podstatně nového, nedoručoval Ústavní soud tato vyjádření z procesně ekonomických hledisek a také s ohledem charakter odmítacího výroku k replice stěžovatelce.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

S ohledem na uvedenou argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se proto Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy páté Listiny, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování. Taková pochybení však nezjistil.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelkou, že by v procesu dokazování před krajským soudem došlo k závažnému pochybení, v jehož důsledku by mohlo dojít k porušení jejího základního práva. Výtka stěžovatelky spočívá v tom, že odvolací soud pouze zopakoval dosavadní průběh řízení dle obsahu spisu, aniž však znovu provedl listinný důkaz, tj. přečetl článek z periodika Týden u nás ze dne 30. 5. 1991, který posléze hodnotil odlišně než soud prvního stupně. Z obsahu spisu i argumentace ústavní stížnosti je zřejmé, že uvedený článek, jehož posouzení bylo pro rozhodnutí věci podstatné, byl účastníkům řízení i soudu znám, byl obsahem písemných podání, a z charakteru tohoto listinného důkazu je zřejmé, že jeho opakovaný přednes nemohl ovlivnit náhled soudu na jeho hodnocení.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky náležitě a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Odvolací soud velmi podrobně hodnotil jednotlivé články vztahující se k dané věci, postupně zveřejněné v uvedeném periodiku, a to z hlediska všech do úvahu připadajících aspektů případu, přičemž přihlédl k jejich bezprostřední časové návaznosti i k tomu, že sama stěžovatelka nevhodně formulovaným inzerátem mohla zavdat příčinu ke kritickému článku. Odvolací soud posléze dospěl k závěru, že k odstranění případných následků spojených s otištěním článku v čísle16. periodika Týden u nás došlo dne 30. 5. 1991 uveřejněním dalšího článku ve vydání č. 20 téhož periodika, který lze vnímat jako jednoznačnou omluvu za zveřejnění nepravdivých informací. Zásah do osobnostních práv stěžovatelky trval po relativně krátkou dobu, byla zde zřejmá snaha vydavatele, ale i autorů článku uvést na správnou míru dříve zveřejněné nepravé údaje a v relativně krátkém časovém odstupu byla v tisku zveřejněna omluva za předchozí pochybení. Důvody odlišného hodnocení skutkových zjištění a na ně navazující právní závěry jsou z rozhodnutí zcela zřejmé a jsou i přesvědčivě odůvodněné. Nejvyšší soud skutkové i právní závěry odvolacího soudu shledal jako opodstatněné a v odůvodnění na podrobné odůvodnění rozhodnutí krajského soudu odkázal. Byť se Ústavní soud v tomto směru ztotožňuje se stěžovatelkou, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je příliš "strohé", sama tato skutečnost nemůže věc posunout do ústavní roviny.

Ústavní soud připomíná, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje proto zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc.

Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Učiněné právní závěry jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud rovněž připomíná, že není obecným soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je totiž i její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, do níž na základě své kasační pravomoci zasahuje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv. I z tohoto důvodu nepřistupuje Ústavní soud ke kasaci rozhodnutí obecných soudů v případech, kdy nedošlo k porušení procesních předpisů v intenzitě dosahující porušení ústavnosti a kdy by kasační rozhodnutí Ústavního soudu bylo pouhým formalismem vedoucímu ke stejným závěrům obecných soudů.

Námitkou stěžovatelky týkající se průtahů v řízení před obecnými soudy se Ústavní soud věcně nezabýval, když zjistil z přípisu Obvodního soudu pro Prahu 2, že stěžovatelka se domáhala před obecným soudem nároku na náhradu nemajetkové újmy, která měla vzniknout právě v důsledku tvrzených průtahů a délky řízení před obecnými soudy. Ústavní soud připomíná, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti omezila toliko na zkonstatování délky soudního řízení, aniž by argumentovala, v jakém konkrétním aspektu řízení shledává průtahy.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru