Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2567/09 #1Usnesení ÚS ze dne 17.05.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Blansko
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozhodnutí
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/právo na odvo... více
Věcný rejstříkExekuce
Doručování
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.2567.09.1
Datum podání01.10.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 39

99/1963 Sb., § 335b odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2567/09 ze dne 17. 5. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. M. B. a obchodní společnosti FRÝVEG s. r. o. v likvidaci, IČ: 60745045, se sídlem Křenová 71, 602 00 Brno, oba zastoupeni JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem Vrchovecká 74/2, Velké Meziříčí, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 12 Co 1063/2008-112 ze dne 17. 6. 2009 a usnesení Okresního soudu v Blansku č. j. 2 E 1179/2000-101 ze dne 10. 7. 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usilují stěžovatelé o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva uvedená v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti, jejich příloh a spisu Okresního soudu v Blansku sp. zn. 2 E 1179/2000 bylo Ústavním soudem zjištěno, že napadeným usnesením Okresního soudu v Blansku (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 10. 7. 2008, č. j. 2 E 1179/2000-101 soud prvního stupně určil cenu nemovitosti, a to stavby č. p. X - průmyslový objekt na pozemku jiného vlastníka p. č. Y/1, p. č. Y/2, p. č. Y/3, zapsané na LV č. XY pro k. ú. Kunštát na Moravě, obec Kunštát, okres Blansko u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Boskovice (dále jen "nemovitost"), částkou ve výši 4 000 000 Kč (výrok I.), cenu nájemního práva týkajícího se nemovitosti pro Ing. M. B. (dále jen "stěžovatele č. 1.") částkou 30 000 Kč (výrok II.), výslednou cenu nemovitosti částkou 4 000 000 Kč (výrok III).

Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 17. 6. 2009 č. j. 12 Co 1063/2008-112 změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. o ceně závady spojené s nemovitostí tak, že s postihovanou nemovitostí nejsou spojeny žádná práva ani závady. Změnu rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tak, že likvidátorka společnosti FRÝVEG, s. r. o. v likvidaci (dále jen "stěžovatel č. 2"), porušila tzv. generální inhibitorium, tedy zákaz, dle kterého po doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí povinná společnost převést nemovitost na někoho jiného nebo ji jinak zatížit. Vzhledem k tomu, že unesení o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci dne 29. 1. 2000 a nájemní smlouva mezi stěžovatelem č. 1 a likvidátorkou stěžovatele č. 2 byla uzavřena dne 2. 5. 2001, jedná se dle odvolacího soudu o úkon absolutně neplatný.

Proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů podali stěžovatelé ústavní stížnost, ve které zejména namítají, že se obecné soudy dopustily přílišného formalismu a nerespektovaly kogentní normy. Dle stěžovatelů došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených základních práv, když odvolací soud, aniž dal možnost stěžovatelům se k jeho (oproti soudu I. stupně) odchylnému právnímu hodnocení věci vyjádřit, a aniž se také zabýval klíčovou otázkou, zda vůbec bylo usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí ze dne 19. 12. 2000 skutečně doručeno tomu, komu být doručeno mělo (což pak mělo fatální důsledky i pro hmotněprávní hodnocení věci), extrémním způsobem porušil občanský soudní řád. Postup odvolacího soudu je dle stěžovatelů výrazem přepjatého právního formalismu. Stěžovatelé dále namítají, že byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení a postup odvolacího soudu je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 336/99.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků. Na výzvu soudu zaslal vyjádření pouze odvolací soud, který ve svém vyjádření uvedl, že argumentaci stěžovatelů v ústavní stížnosti považuje za zavádějící. Usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 19. 12. 2000 č. j. 2 E 1179/2000-5, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, bylo doručováno stěžovateli č. 2 prostřednictvím České pošty, s. p., přičemž adresát písemností byl označen zcela v souladu se stavem zápisů v obchodním rejstříku jako FRÝVEG, s.r.o. v likvidaci, IČO 607 45 045, Křenová 71, 602 00 Brno. Doručováno bylo zjevně na adresu sídla, kterou měl a doposud má zapsanou v obchodím rejstříku. Dle údajů na doručence byla zásilka stěžovatelem č. 2 převzata dne 29. 12. 2000. Přičemž doklad o doručení je opatřen razítkem společnosti a nečitelným podpisem přebírající osoby. O tom, že se usnesení o nařízení exekuce nepochybně dostalo do sféry dispozice likvidátorky, vypovídá skutečnost, že likvidátorka podala proti zmíněnému usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí odvolání, a to podáním ze dne 5. 1. 2001. O uvedeném opravném prostředku bylo následně rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 18 Co 211/2001, přičemž zmíněné rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno přímo k rukám likvidátorky společnosti dne 17. 7. 2001. K rukám téže likvidátorky byly soudem prvního stupně rovněž doručovány další písemnosti, neboť stěžovateli č. 2 se opakovaně nepodařilo doručit na adresu jeho sídla zapsanou v obchodním rejstříku (zásilky byly vráceny doručujícím orgánem zpět s poznámkou, že adresát se odstěhoval bez udání adresy, případně dům zbourán).

Vyjádření odvolacího soudu bylo zasláno stěžovatelům k replice, ti však svého práva nevyužili.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Stěžovatelé ve své stížnosti namítají zejména přílišný formalismus a porušení kogentní normy, a to občanského soudního řádu. Pochybení soudů spatřují v tom, že stěžovateli č. 2 nebylo doposud řádně doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí č. j. 2 E 1179/2000-5 ze dne 19. 12. 2000. Ústavní soud námitky stěžovatelů zvážil, ale namítané porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů nezjistil. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí bylo doručeno adresátu FRÝVEG, s.r.o. v likvidaci, IČO 607 450 45, Křenová 71, 602 00 Brno, a to dne 29. 12. 2000, jak vyplývá z doručenky založené ve spise soudu prvního stupně. O tom, že výše uvedené usnesení bylo skutečně doručeno, svědčí i skutečnost, že likvidátorka stěžovatele č. 2 podala dne 5. 1. 2001 odvolání. Soud poté zaslal usnesení s výzvou k doplnění na adresu sídla stěžovatele č. 2, zásilka se však vrátila s tím, že adresát je neznámý, proto soud prvního stupně zaslal tuto výzvu i přímo likvidátorce stěžovatele č. 2. Lze souhlasit i s tvrzením odvolacího soudu, že likvidátorka přebírala i další písemnosti, které jí byly obecnými soudy zasílány. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledává na postupu obecných soudů jakékoliv pochybení.

Stěžovatelé ve své stížnosti dále odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 336/99 a odvolacímu soudu vytýkají, že neseznámil účastníky řízení se svým právním názorem, který se liší od názoru soudu prvního stupně, a stěžovatelé tak neměli možnost se k tomuto právnímu názoru vyjádřit. Jinými slovy tedy naznačují, že došlo k "překvapivému" rozhodnutí. K tomu Ústavní soud uvádí, že za rozhodnutí, pro které se v procesní nauce a v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým soud druhého stupně buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 257/98, sp. zn. IV. ÚS 218/95, sp. zn. III. ÚS 139/98 a další). Ústavní soud má však za to, že taková skutková a právní situace v projednávané věci nenastala.

V usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí č. j. 2 E 1179/2000-5 ze dne 19. 12. 2000 soud prvního stupně přímo zakázal stěžovateli č. 2 převést nemovitosti na někoho jiného nebo je zatížit. Jak bylo uvedeno výše, toto usnesení bylo řádně doručeno stěžovateli č. 2, což potvrzuje doručenka obsažená ve spisu soudu prvního stupně. Ze znaleckého posudku č. 2972/091/2007 Ing. J. T. ze dne 15. 10. 2007 vyplynulo, že na nemovitosti vázne závada, a to nájemní právo stěžovatele č. 1, které vzniklo na základě nájemní smlouvy ze dne 2. 5. 2001 uzavřené mezi likvidátorkou stěžovatele č. 2 a stěžovatelem č. 1. Nájemní smlouva tvoří přílohu č. 22 tohoto posudku. Znalecký posudek je součástí spisu soudu prvního stupně - č. l. 42 a byl doručován stěžovateli č. 2 18. 4. 2008, zásilka se však vrátila zpět jako nevyzvednutá. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že se nejedná o situaci, kdy by odvolací soud zcela nepředvídatelně zaujal odlišný právní názor. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, a to zejména z důkazů uvedených výše. Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel č. 2 byl obeznámen s procesním institutem tzv. generálního inhibitoria a že nájemní smlouva byla uzavřena až po nabytí účinků tohoto zákazu. S ohledem na výše uvedené nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za překvapivé. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 336/99, na který ve své stížnosti stěžovatelé odkazují, vychází ze skutkově odlišných okolností, proto dospěl Ústavní soud k závěru, že se jeho aplikace na danou věc nejeví jako případná.

Dle Ústavního soudu postupovaly v projednávané věci obecné soudy správně a jejich rozhodnutí nelze z ústavně právního hlediska cokoliv vytknout. Nemohlo tedy dojít k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces, ani k porušení jiných stěžovateli namítaných ústavně zaručených práv.

Jelikož Ústavním soudem nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru