Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2561/18 #1Usnesení ÚS ze dne 31.08.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
Věcný rejstříkdružstvo/bytové
podíl
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.2561.18.1
Datum podání27.07.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 96 odst.1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 4 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2014 Sb., § 7, § 555, § 556, § 574


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2561/18 ze dne 31. 8. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jozefa Haščíka, zastoupeného Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem Pouchovská 1255, Hradec Králové, proti výrokům I., II. a III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2017, č. j. 19 Co 251/2017-221 a č. j. 19 Co 252/2017-221, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, č. j. 22 Cdo 814/2018-248, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byl porušen čl. 96 odst. 1 Ústavy, podle kterého mají všichni účastníci řízení před soudem rovná práva, a dále čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Současně namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho práva na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1, 2 Listiny.

2. V řízení předcházejícím podání nyní projednávané ústavní stížnosti se jednalo o určení vlastnictví k podílu v bytovém družstvu. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 12. 5. 2017, č. j. 7 C 186/2015-179 (ve znění opravných usnesení) a nově určil, že ke dni úmrtí zůstavitelky V. Haščíkové (matky žalobkyň M. Kalčíkové Hisemové a Š. Moravcové a manželky stěžovatele jako žalovaného) náležel členský podíl, včetně členských práv a povinností spojených se členstvím v družstvu, vztahující se k blíže specifikovanému bytu, výhradně zůstavitelce, a nespadal tak do společného jmění zůstavitelky a stěžovatele (výrok I.). Výroky II. a III. se týkaly nákladů řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.

3. Stěžovatel namítá, že krajský soud při svém rozhodování nerespektoval prohlášení jeho zemřelé manželky, ze kterého lze nepochybně dovodit její vůli, kterou také před notářským úřadem přesně formulovala, tj. darovat a převést členský podíl v bytovém družstvu na stěžovatele. Krajský soud však prý jednání zůstavitelky nevyložil podle jejího úmyslu, přestože to byla právě zůstavitelka, která sama během své nemocniční hospitalizace iniciovala návštěvu u notářky. Pro posouzení právního jednání zesnulé manželky byl rozhodující její úmysl a obsah projevené vůle. Navzdory notářskému zápisu a v něm projevené vůli zesnulé manželky však krajský soud toto nevzal v potaz a nehodnotil úmysl zesnulé. Tento úmysl byl mj. ovlivněn i chováním jejích dcer, v řízení vystupujících jako žalobkyně, které řadu let o zesnulou neprojevily zájem, nenavštěvovaly ji, a to ani tehdy, když znaly její závažný zdravotní stav. S ohledem na výše uvedené je stěžovatel přesvědčen, že krajský soud nehodnotil všechny zmíněné aspekty v souvislostech a nešetřil stěžovatelova základní práva, což je v rozporu s principem spravedlnosti, a proto navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Z napadeného rozhodnutí krajského soudu se podává, že stěžejní otázkou celého sporu je to, zda členský podíl v bytovém družstvě, na nějž si činí stěžovatel nárok, který opírá o notářský zápis, náleží do pozůstalosti zemřelé manželky stěžovatele či nikoliv. Pro rozhodnutí ve věci bylo tedy třeba rozhodnout, zda ke dni úmrtí náležel členský podíl výhradně zemřelé, či náležel do společného jmění manželů zemřelé a stěžovatele, a proto v návaznosti na zúžení společného jmění provedeného výše zmiňovaným notářským zápisem mohl být vypořádán tak, že patří nyní do výlučného vlastnictví stěžovatele.

7. Krajský soud při řešení této otázky vycházel z následujících skutečností. Zůstavitelka se stala členkou bytového družstva ještě za trvání jejího předchozího manželství s otcem žalobkyň. Členský podíl v bytovém družstvě po rozvodu připadl právě zůstavitelce. Ta byla tedy členkou bytového družstva ještě před tím, než uzavřela manželství se stěžovatelem. Uzavřením manželství se stěžovatelem tak mohl mezi stěžovatelem a zůstavitelkou jako manželi podle ustanovení § 704 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.") vzniknout toliko společný nájem družstevního bytu. Uzavřením manželství mezi zůstavitelkou a stěžovatelem však nemohlo vzniknout společné členství v bytovém družstvu. Stěžovatel tedy nebyl nikdy členem družstva, a proto se jím nemohl stát ani na základě uzavřené smlouvy před notářkou, na kterou se odvolává, neboť smlouva se týkala zúžení společného jmění manželů, avšak podíl v bytovém družstvu nikdy do společného jmění nespadal. Projev vůle ve smlouvě o zúžení společného jmění tak vycházel z chybného předpokladu a z právního omylu, a proto tento projev vůle nemohl mít zamýšlené právní účinky. Současně nelze z notářského zápisu konkludentně dovodit, že úmyslem zůstavitelky bylo nejprve rozšířit společné jmění manželů o podíl v bytovém družstvě a následně jej zúžit tak, aby spadal podíl výhradně do vlastnictví stěžovatele (k tomu blíže str. 8 napadeného rozsudku krajského soudu). Na základě těchto skutečností dospěl krajský soud k závěru, že v době úmrtí zůstavitelky náležel členský podíl v bytovém družstvě do jejího výlučného vlastnictví a stal se tak součástí pozůstalosti.

8. Ústavní soud s ohledem na shora uvedené konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci podústavního práva a zjištěných skutkových okolností (zjištěný skutkový stav ostatně účastníci řízení ani nezpochybňovali), které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž závěrům krajského soudu, dle kterého se podíl v bytovém družstvu nenacházel ve společném jmění manželů, a tudíž zúžením společného jmění se nemohl podíl v bytovém družstvu ani ocitnout ve výlučném vlastnictví stěžovatele, nelze z ústavního hlediska nic zásadního vytknout. Obecné soudy, zejm. tedy krajský soud, totiž zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudního rozhodování právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, přičemž je významná též okolnost, že krajský soud zopakoval důkaz notářským zápisem. Své rozhodnutí krajský soud rovněž řádně odůvodnil a podrobně uvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a které předpisy a jejich jednotlivá ustanovení aplikoval. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, přitom neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, resp. zájmu, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V tomto případě lze však uzavřít, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a ústavní stížností napadená rozhodnutí nijak nevybočují z mezí ústavnosti a pouhá skutečnost, že se stěžovatel neztotožnil s učiněnými závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.

9. Závěrem lze tedy konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu soudů žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru