Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2560/10 #1Usnesení ÚS ze dne 27.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedl... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2560.10.1
Datum podání01.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2560/10 ze dne 27. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti A. Č., zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem Velké náměstí 29, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 19/2010-182 ze dne 30. 6. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu, a to pro porušení jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, v němž se žalobce - Správa služeb hlavního města Prahy, příspěvková organizace, domáhal po stěžovateli zaplacení částky 193.650,- Kč s příslušenstvím, jakožto nezaplacené ceny provedeného odtahu a parkovného za vozidlo Nissan Sunny, SPZ XXX XX-XX. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 12 C 35/2006-116 ze dne 6. 11. 2009 ve výroku I. nejprve nepřipustil záměnu účastníků řízení na straně žalované, výrokem II. žalobu zamítl a konečně ve výroku III. uložil žalobci povinnost nahradit úspěšnému stěžovateli náklady řízení v částce 42.066,50 Kč. Důvodem zamítnutí žaloby byla skutečnost, že stěžovatel nebyl v době odtahu předmětného vozidla již jeho vlastníkem, neboť jej prokazatelně v předcházejícím období prodal jiné osobě.

Výlučně do výroku III. rozsudku nalézacího soudu, tedy do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, podal odvolání žalobce. Na jeho podkladě pak Krajský soud v Hradci Králové (dále též "krajský soud") svým usnesením č. j. 21 Co 19/2010-182 ze dne 30. 6. 2010 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že stěžovateli vůči žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok I.) a ve výroku II. uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 800,- Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti této konkrétní věci, jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které je důvodné výjimečně aplikovat ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a nepřiznat tak v řízení úspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení v řízení před soudem prvního stupně. Tyto spatřoval soud především v postoji stěžovatele před zahájením řízení ve věci i v jejím průběhu. Stěžovatel v období po odtahu vozidla, k němuž došlo dne 3. 9. 2003, až do podání žaloby dne 24. 4. 2006 nijak nereagoval na opakované výzvy žalobce k převzetí vozidla a k zaplacení ceny odtahu a parkovného. Teprve v odporu proti platebnímu rozkazu ze dne 14. 5. 2006 se stěžovatel zmínil, že vozidlo bylo prodáno novému majiteli, jehož identifikační údaje však neuvedl a neučinil tak ani později. Ve světle těchto okolností nebylo možno podle názoru soudu žalobci přičítat k tíži, že nezabránil vzniku nákladů zpětvzetím žaloby. O účelovosti jednání stěžovatele svědčil podle soudu i jeho postoj zaujatý k návrhu žalobce na záměnu na straně žalovaného. V neposlední řadě soud zkoumal i poměry účastníků řízení, kdy shledal, že rozhodnutí o nákladech řízení se výrazně dotýká majetkových poměrů žalobce, který je příspěvkovou organizací, a v důsledku chování stěžovatele jsou jeho možnosti vymoci vynaložené prostředky omezené, nemluvě o povinnosti hradit náklady soudního řízení v rozsahu zhruba 1/5 žalované pohledávky.

S projeveným názorem krajského soudu, jakož i s aplikací ustanovení § 150 o. s. ř. stěžovatel zásadně nesouhlasí. Zastává názor, že v projednávané věci nebyly dány soudem deklarované důvody hodné zvláštního zřetele. Opakovaně zdůrazňuje, že veškeré skutečnosti svědčící o nedůvodnosti podané žaloby uvedl již v odporu proti platebnímu rozkazu a ve vyjádření k žalobě, žalobci nic tedy nebránilo v návaznosti na tyto skutečnosti vzít žalobu zpět a zabránit tak vzniku nákladů. Nedůvodnost žaloby podle stěžovatele vyplývala i z protiprávnosti vymáhání vysokých částek za parkování vozidla založených nikoliv na smluvním vztahu, ale toliko na vyhlášce obce. Nelze mu též podle jeho slov klást za vinu, že nebyla provedena změna vlastníka vozidla v registru motorových vozidel, k tomuto kroku mu neposkytl potřebnou součinnost nový vlastník. Stěžovatel se neztotožňuje ani s dalšími závěry soudu, zejména stran posouzení majetkových poměrů účastníků řízení. Poukazuje na skutečnost, že žalobce je příspěvkovou organizací dotovanou z rozpočtu hlavního města Prahy, který vede množství sporů s vlastníky odstavených vozidel a inkasuje z tohoto titulu nemalé částky, naproti tomu stěžovatel je osobou s podprůměrnými příjmy a na obranu svých práv před soudem byl nucen vynaložit značnou částku. "Sociální důvody" pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. nebyly dány. Naopak, odvolací soud svým rozhodnutím, kterým stěžovateli jako úspěšnému účastníkovi ve sporu nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, závažným způsobem zasáhl do jeho majetkové sféry.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 133/10 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení. Tato otázka by mohla nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek zjevné svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.

Tyto závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více, že jde o výklad a aplikaci "důvodů hodných zvláštního zřetele" ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř., jenž spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti daného případu, a proto je především jejich věcí, zda využijí možnosti dané uvedeným ustanovením či nikoli (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, usnesení č. 4, str. 357). Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a respektování principu rovnosti účastníků občanskoprávního řízení v případě aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. se předpokládá, že obecný soud své rozhodnutí náležitě odůvodní, se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska pokládal v projednávané věci za stěžejní. Soud v takové situaci hodnotí nejen majetkové, sociální a osobní poměry, ale přihlíží i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 801/10 ze dne 6. 5. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Z uvedeného hlediska nelze odvolacímu soudu cokoli vytknout, neboť ten, jak vyplývá z rekapitulace odůvodnění napadeného rozhodnutí, podrobně a srozumitelně vyložil důvody, o něž opřel svůj závěr o aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Sama okolnost, že se stěžovatel neztotožňuje s názorem obecného soudu, přitom nepostačuje k závěru, že v řízení před obecným soudem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Nejsou správné ani úvahy o porušení principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť tento princip se týká toliko možnosti uplatňování procesních práv a nikoliv výsledku sporu jako takového. Stěžovateli procesní příležitost vyjádřit se k možné aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. dána byla, pročež jí využil.

Poukaz stěžovatele na nálezy, v nichž Ústavní soud obecným soudům opakovaně vytýkal nedostatečné odůvodnění nákladového výroku či zjevnou libovůli v rozhodování o nákladech řízení, je tedy nepřípadný, respektive není způsobilý zvrátit věc ve prospěch stěžovatele. Za zmínku nicméně stojí právní názor, který Ústavní soud vyslovil ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2862/07 (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 51, nález č. 189, str. 307) stran aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., jež "neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stádiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod".

V nyní projednávané věci za rozhodující skutečnost pro nepřiznání náhrady nákladů řízení soud označil mimo jiné jednání stěžovatele či spíše jeho nečinnost v předprocesním stadiu sporu, kdy i přes hrozbu soudního vymáhání dluhu nijak nereagoval na opakované výzvy žalobce k převzetí vozidla a úhradě dlužné částky. Jinými slovy nezabránil vzniku soudního sporu již v jeho zárodku. K tvrzení stěžovatele, podle něhož poskytl informaci o prodeji předmětného vozidla krátce po podání žaloby, Ústavní soud podotýká, že se jednalo o informaci velmi kusou, obsahující minimálně nesprávný časový údaj o prodeji vozidla, oprávněně tak vyvolávala pochybnosti o její pravdivosti. Z tohoto důvodu se také posléze stala předmětem obsáhlého dokazování v řízení před soudem prvního stupně.

Lze tedy uzavřít, že požadavky vyplývající ze striktně omezeného rámce ústavního přezkumu nákladového výroku, odůvodněného ustanovením § 150 o. s. ř., byly splněny. Byť se závěr soudu může na první pohled jevit stěžovateli jako nespravedlivý či nesprávný, je postaven na logické a řádně zdůvodněné úvaze odvolacího soudu, která nepředstavuje extrémní vybočení z interpretačních mezí.

Ústavnímu soudu s ohledem na výše naznačené proto nezbylo, než ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru