Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2557/15 #1Usnesení ÚS ze dne 22.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
Věcný rejstříkodůvodnění
odškodnění
nečinnost
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2557.15.1
Datum podání21.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2557/15 ze dne 22. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky CF FLOP, s. r. o., se sídlem Nejedlého 383/11, Brno, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem Ostrava, Masná 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, č. j. 30 Cdo 38/2015-109, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2014, č. j. 30 Co 265/2014-80, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 11 C 62/2012, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 8. 2015, která po doplnění podáním zástupkyně stěžovatelky ze dne 9. 9. 2015 po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv zakotvených v článku 4 odst. 4, v článku 36 odst. 1, v článku 37 odst. 3 a v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy všech stupňů v napadených rozhodnutích nerespektovaly závěry Ústavního soudu vyplývající z jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011 (N 172/63 SbNU 19), ve kterém Ústavní soud vyloučil z hlediska přiměřenosti délku řízení trvající více než 10 roků, tedy dobu delší, než zákon stanoví pro promlčení pravomocné pohledávky. Řízení stěžovatelky přitom trvalo 13,5 roků. Stěžovatelka dále uvádí, že obecné soudy nezjistily řádně skutkový stav věci, neboť věc vedená u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 5 C 214/2003 neskončila dne 6. 11. 2012, ale až 2. 6. 2014, kdy stěžovatelce bylo doručeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2014, č. j. 17 Co 243/2013-187. Soudy také nevzaly v úvahu, že délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci. Evropský soud pro lidská práva přitom ve své judikatuře upřednostňuje globální pohled na řízení, kdy z hlediska postavení jednotlivce není rozhodující, jaké příčiny vedly ke stavu, kdy o jeho věci není rozhodováno dostatečně rychle. Stěžovatelka dále tvrdí, že soudy nevzaly v úvahu závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 168/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 211/39 SbNU 249), kde Ústavní soud vzhledem k extrémní délce řízení nepovažoval za významné kritéria přiměřenosti délky řízení podrobně zkoumat a uvedl, že ani právně či skutkově sebenáročnější spor nesmí trvat v právním státě takovou dobu, neboť důvěryhodnost justice pak trpí zásadním způsobem. Stěžovatelka upozorňuje, že i samotné reparační řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 62/2012 trvá již nepřiměřeně dlouhou dobu 3,5 roku, když Evropský soud pro lidská práva považuje za přiměřenou délku reparačního řízení dobu v řádu jednotek měsíců. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na část VI. Stanoviska kolegia Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že základní částku odškodnění lze zvýšit i v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne.

3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 279 500 Kč s příslušenstvím, kterou se stěžovatelka domáhala zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu dle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, a to v řízení o zaplacení částky 481 492 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl odvolací soud tak, že odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil. Stěžovatelkou podané dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 2 nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.

5. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

6. Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnila již v řízení před obecnými soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi soudy zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly. Ústavní soud v tomto směru dospěl k závěru, že soudy v napadených rozhodnutích řádně a podrobně objasnily, že při posuzování otázky porušení práva na přiměřenou délku namítaného řízení bylo zapotřebí posuzovat období ode dne 14. 12. 2001 do dne 2. 11. 2006 (tj. 4 roky a 12 měsíců) a ode dne 15. 9. 2012 do dne 2. 6. 2014 (tj. 1 rok a 10 měsíců), tj. celkovou délku řízení 6 let a 10 měsíců, neboť v mezidobí bylo řízení ode dne 2. 11. 2006 do 15. 9. 2012 přerušeno. Délku řízení 6 let a 10 měsíců obecné soudy nepovažovaly s ohledem na posouzení všech kritérií vyjmenovaných v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. za nepřiměřenou. Nelze tedy, pokud jde o posuzovanou délku řízení, přisvědčit námitce stěžovatelky týkající se nerespektování nálezu sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011, ani námitce, že věc vedená u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 5 C 214/2003 neskončila dne 6. 11. 2012, ale 2. 6. 2014.

7. Pokud jde o nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011 (N 172/63 SbNU 19), není jeho aplikace na danou věc případná. V odůvodnění citovaného nálezu totiž Ústavní soud shledal porušení práv stěžovatelky ze strany Nejvyššího soudu spočívající v tom, že z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze zjistit, jak posoudil námitky stěžovatelky ohledně právní otázky, zda v řízení o odpůrčí žalobě trvajícím určitou dobu vzhledem k jeho účelu může dojít, i bez případné existence průtahů přičitatelných státu, k nesprávnému úřednímu postupu. Ústavní soud nedovodil, že "ani nejsložitější řízení nemůže trvat déle než 10 roků", jak uvádí v ústavní stížnosti stěžovatelka, pouze s odkazem na svůj nález sp. zn. II. ÚS 168/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 211/39 SbNU 249) konstatoval, že je nutné, aby (neučinily-li tak nalézací či odvolací soud) Nejvyšší soud stěžovatelce přesvědčivě vysvětlil, z jakého důvodu je možno délku řízení trvající v době rozhodování dovolacího soudu více než 10 let, tedy déle než je promlčecí doba pro právo přiznané pravomocným rozhodnutím soudu, považovat za přiměřenou.

8. Ohledně námitek vztahujících se k aplikaci kritérií vyplývajících z § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud konstatuje, že podaná ústavní stížnost je jednou z řady ústavních stížností stěžovatelkou podávaných v obdobných věcech (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 53/15 ze dne 9. 3. 2015 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2444/13 ze dne 7. 5. 2014). Stejně jako v případě těchto dřívějších ústavních stížností, které byly Ústavním soudem odmítnuty jako zjevně neopodstatněné, platí, že argumentace stěžovatelky se pohybuje především v rovině podústavního práva a postrádá dimenzi ústavněprávní.

9. Ve vztahu k napadené části rozsudku dovolacího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu), což v projednávaném případě nezjistil.

10. Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu naopak vyplývá, že přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu v dostatečném rozsahu, odkázal na svou judikaturu i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, a vysvětlil, že odvolací soud argumentoval v souladu se zákonem. Nejvyšší soud konkrétně uvedl, že právní posouzení odvolacího soudu je v souladu s částí III. bodu 3 odst. 3 Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Odvolací soud dle Nejvyššího soudu správně nevzal v úvahu z hlediska přiměřenosti lhůty v namítaném řízení dobu ve vedlejším řízení, které si nečinnost v původním řízení (jeho přerušení) vynutilo, když ve vedlejším řízení byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Dovolací soud taktéž shledal, že odvolací soud se ve shodě se soudem prvního stupně podrobně zabýval všemi kritérii dle § 31a odst. 3 zákona 82/1998 Sb. a dospěl k odpovídajícímu a správnému závěru, že ani celkovou délku namítaného řízení nelze považovat s ohledem na kritéria vyjmenovaná v § 31a odst. 3 písm. a) až d) tohoto zákona za nepřiměřenou. Dovolací soud tak měl z hlediska této uplatněné právní otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu za souladné s ustálenou judikaturou. Ústavní soud z uvedeného dovozuje, že rozsudek Nejvyššího soudu nevykazuje prvky libovůle, neboť je z jeho odůvodnění dostatečně zřejmé, z jakých úvah při posuzování dovolání soud vycházel, a je proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelný.

11. Nad rámec věci Ústavní soud dodává, že i když není zcela vyloučeno, že mohou nastat průtahy v samotném kompenzačním řízení, které jsou zaviněné soudy, je třeba se stavět k opakovaně uplatňovaným nárokům účastníků řízení zdrženlivě a vždy s ohledem na individuální rozměr každého případu právě kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení.

12. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, a ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru