Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2556/17 #1Usnesení ÚS ze dne 19.09.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
Náklady řízení
advokát/odměna
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.2556.17.1
Datum podání14.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 11

99/1963 Sb., § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2556/17 ze dne 19. 9. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Grünera, advokáta se sídlem Karlovy Vary, Bělehradská 1094/4, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2015, č. j. 46 Cm 162/2012-214, a proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2017, č. j. 12 Cmo 284/2015-291, za účasti Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroku III. v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu a výroku II v záhlaví citovaného rozsudku vrchního soudu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny, a to tím, že jmenované soudy nepřiznaly stěžovateli - jako soudem ustanovenému zástupci - náležitou odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů ve správné výši.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se zejména podává, že Krajský soud v Plzni rozhodl napadeným rozsudkem o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti a uložil žalovaným zaplatit žalobkyni náhradu nákladů námitkového řízení. Dále rozhodl o přiznání odměny ustanovenému zástupci žalovaných (nyní stěžovateli) v částce 29.659,52 Kč a o vrácení nespotřebované části zálohy žalobkyni.

3. K odvolání stěžovatelů vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl mimo jiné tak, že výrokem II. změnil prvostupňové rozhodnutí v jeho výroku III. tak, že se stěžovateli přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 32.014,42 Kč. Soud prvního stupně podle vrchního soudu správně rozhodl o vyplacení odměny zástupci žalovaných, nesprávně však určil její výši, kterou vrchní soud nově stanovil na částku 32.014,42 Kč (tedy včetně náhrady hotových výdajů). V odůvodnění svého rozhodnutí vrchní soud dále stanovil, že o odměně stěžovatele bude rozhodnuto soudem prvního stupně, který stěžovatele jako zástupce ustanovil.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v dané věci vykonal v souhrnu 26 úkonů právní služby (nikoliv tedy jen 8, o nichž hovoří vrchní soud), přičemž odměna za úkon činí správně 985,60 Kč a nikoliv 948 Kč, jak určil vrchní soud. Stěžovatel tak nárokoval náhradu nákladů ve výši 52.769,11 Kč. Stěžovatel si je vědom zdrženlivosti, se kterou Ústavní soud k otázce ingerence do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení přistupuje, nicméně i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle judikatury Ústavního soudu svým významem mohou mít potenciál zasáhnout do sféry jednotlivce, a to zejména tehdy, jde-li o vadnost kvalifikovanou. "I v tomto konkrétním případě je zřejmé, že postup soudu dosáhl ústavně právní dimenze, neboť soud na základě vlastní libovůle určil nižší, než zákonnou odměnu, kterou navíc v některých případech ani nepřiznal, aniž by svůj postup jakkoliv zdůvodnil."

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Při posuzování případných pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží mimo jiné k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

8. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad přitom nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně ostatně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].

9. Právě uvedené platí o to více ohledně rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny zejména v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele.

10. V nyní projednávané věci jde ve své podstatě - jak bude dále vysvětleno - o částku cca 6.500 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani odvolání. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně jeho charakteru a možnostem účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy zcela výjimečně.

11. V dané věci musí Ústavní soud především zdůraznit, že ústavní stížnost stěžovatele neobsahuje řádnou ústavněprávní argumentaci (když za tuto jistě nelze považovat prostý výčet spisových značek vybraných rozhodnutí Ústavního soudu). Dále stěžovatel v ústavní stížnosti nereflektuje ani zásadní okolnost, a to, že o jeho odměně za odvolací řízení bude teprve rozhodováno prvostupňovým soudem. To pak ve svém důsledku znamená - vyjde-li Ústavní soud z výpočtu samotného stěžovatele (srovnej závěr bodu IV ústavní stížnosti), že rozdíl mezi stěžovateli přiznanou a jím požadovanou náhradou nákladů řízení tvoří méně než 6.500 Kč. V rámci uvedené částky ovšem stěžovatel žádá nahradit např. i odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 1.240 Kč za podanou žádost o osvobození od soudních poplatků. Nevysvětluje ovšem, v jakém okamžiku tuto žádost za své klienty podával. Osvobození od soudních poplatků je totiž podmínkou pro následné ustanovení právního zástupce. Buď ji tedy podával za žalované ještě před svým ustanovením (a pak si tento úkon nemůže nárokovat) anebo jej podával již za řízení, v němž byl ustanoven, a pak byl takovýto úkon nadbytečný. Odhlédnuto od uvedeného, je vůbec otázkou, v čem stěžovatelova právní pomoc při tomto úkonu spočívala a pod jaký úkon právní služby ve smyslu § 11 advokátního tarifu vyplnění příslušného tiskopisu podřadil.

12. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí (resp. jejich jednotlivé výroky), jimiž obecné soudy stěžovateli nepřiznaly jím požadovanou odměnu za právní zastupování a náhradu hotových výdajů, nemohla vzhledem ke shora vylíčeným okolnostem případu znamenat reálný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru