Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2545/17 #1Nález ÚS ze dne 27.02.2018K povinnosti soudu jmenovat znalce v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu proti vůli umístěné osoby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 8
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
základní práva a svobody/svoboda osobní/ú... více
Věcný rejstříkZnalecký posudek
dovolání/přípustnost
zdravotnické zařízení
Znalec
detence
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 36/88 SbNU 499
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.2545.17.1
Datum vyhlášení05.03.2018
Datum podání11.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 8 odst.1, čl. 8 odst.6, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5

Ostatní dotčené předpisy

292/2013 Sb., § 72, § 77 odst.1, § 70 odst.1, § 77 odst.2

372/2011 Sb., § 38 odst.1 písm.b

89/2012 Sb., § 104

99/1963 Sb., § 191b odst.2, § 127 odst.1, § 237, § 241a odst.2, § 132


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud soud pokračuje v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu proti vůli umístěné osoby, které bylo zastaveno, protože tato osoba byla mezitím ze zdravotního ústavu propuštěna, na základě prohlášení osoby, že na projednání věci trvá podle § 72 z. ř. s., není vázán lhůtou 7 dnů podle čl. 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a § 77 odst. 1 z. ř. s. a je povinen podle § 70 odst. 1 z. ř. s. ke zjištění zdravotního stavu a zjištění, zda držení osoby ve zdravotním ústavu bylo nutné, jmenovat znalce; tím nemůže být lékař, který pracuje v daném zdravotním ústavu. V případě, že znalce nejmenuje, porušuje právo umístěné osoby na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a eventuelně i její právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele J. H. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 27. února 2018 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017 č. j. 30 Cdo 327/2017-66, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2016 č. j. 15 Co 527/2016-55 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. srpna 2016 č. j. 19 L 1706/2014-42, a to pro rozpor s čl. 8 odst. 1 a s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Stěžovatel byl v rámci silniční kontroly podezřelý z řízení vozidla pod vlivem marihuany. Policisté ho převezli k lékařskému vyšetření a poté byl hospitalizován ve zdravotním ústavu. Bylo zahájeno řízení o vyslovení přípustnosti převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu, které bylo následně zastaveno, protože stěžovatel byl ze zdravotního ústavu propuštěn. Stěžovatel prohlásil, že na projednání věci trvá podle § 72 z. ř. s, neboť má za to, že pro jeho nedobrovolné umístění ve zdravotním ústavu nebyly naplněny zákonné důvody. Soud I. stupně vyslovil, že převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu bylo v souladu se zákonnými důvody. K odvolání stěžovatele bylo usnesení odvolacím soudem zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení pro nedostatky v dokazování. Soud I. stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v době přijetí do zdravotnického zařízení jevil stěžovatel známky duševní poruchy, hrozilo riziko autoagrese, bezprostřední hrozba nebezpečnosti v době přijetí byla dána jeho poruchou myšlení; soud měl proto podmínky stanovené v § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách za splněné a napadeným usnesením opětovně rozhodl, že převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu bylo v souladu se zákonnými důvody. Odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil. Dovolací soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud kritizoval postup soudu I. stupně, především pokud jde o nedůsledně provedené dokazování. Podle § 77 odst. 2 z. ř. s. soud provede důkazy potřebné pro posouzení, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů; k tomu zejména vyslechne umístěného člověka, ošetřujícího lékaře a další osoby, o jejichž vyslechnutí umístěný člověk požádá. Soud však provedl pouze výslech stěžovatele, dále ošetřujících lékařů a svědka, který stěžovatele navštívil v průběhu hospitalizace. Vůbec se však nevyjádřil k návrhu stěžovatele na vypracování znaleckého posudku, ani se jím nezabýval v odůvodnění svého rozhodnutí, stejně jako se nevyjádřil k výpovědím eskortujících policistů, kteří tvrdili, že stěžovatel nikoho neohrožoval; v tomto případě se tedy jednalo o tzv. opomenuté důkazy. Soudy své rozhodnutí založily výhradně na odborném názoru lékařů – zaměstnanců zdravotního ústavu, výpověď stěžovatele označily za osamocenou. V tomto případě již soud nebyl vázán lhůtou sedmi dnů stanovenou v čl. 8 odst. 6 Listiny a v § 77 odst. 1 z. ř. s. a měl možnost vést dokazování v plném rozsahu, včetně zadání znaleckého posudku.

Ústavní soud připomněl, že i když se nejedná o řízení sporné, v tomto případě to byl stěžovatel, který inicioval pokračování řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu, neboť se domníval, že pro jeho umístění do zdravotního ústavu nebyly splněny zákonné podmínky. Z toho je zřejmé, že oba účastníci detenčního řízení mají opačný zájem na výsledku řízení, a to i s ohledem na případné uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy na základě zákona č. 82/1998 Sb.

Ústavní soud konstatoval též pochybení v postupu Nejvyššího soudu, který dovolání odmítl jako nepřípustné, ačkoli stěžovatelem nastolená otázka dosud nebyla vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu. I když otázka nebyla formulována zcela přesně, z obsahu dovolání bylo zřejmé, v čem spatřuje stěžovatel procesní pochybení soudů; předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. byl tedy naplněn.

Ústavní soud uzavřel, že Nejvyšší soud výše uvedeným postupem porušil právo stěžovatele na přístup k dovolacímu soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a s ohledem na předmět řízení i právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 1 Listiny. Ostatní soudy pak tím, že v řízení nejmenovaly znalce ani se k návrhu stěžovatele na jeho jmenování nevyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, porušily jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a ve svém důsledku též jeho právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto napadená rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Zemánek. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 2545/17 ze dne 27. 2. 2018

N 36/88 SbNU 499

K povinnosti soudu jmenovat znalce v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu proti vůli umístěné osoby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a Josefa Fialy - ze dne 27. února 2018 sp. zn. II. ÚS 2545/17 ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného Mgr. Tomášem Maxou, advokátem, se sídlem Petrská 1136/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017 č. j. 30 Cdo 327/2017-66, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2016 č. j. 15 Co 527/2016-55 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. srpna 2016 č. j. 19 L 1706/2014-42, vydaným v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení a Psychiatrické nemocnice Bohnice, se sídlem Ústavní 91/7, Praha 8 - Bohnice, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, se sídlem Kořenského15/1107, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017 č. j. 30 Cdo 327/2017-66, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2016 č. j. 15 Co 527/2016-55 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. srpna 2016 č. j. 19 L 1706/2014-42 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a osobní svoboda zakotvená v čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017 č. j. 30 Cdo 327/2017-66, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2016 č. j. 15 Co 527/2016-55 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. srpna 2016 č. j. 19 L 1706/2014-42 se ruší.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 8. 2017 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 19 L 1706/2014, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Usnesením obvodního soudu ze dne 11. 7. 2014 č. j. 19 L 1706/2014-3 bylo zahájeno řízení o vyslovení přípustnosti převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu vedlejší účastnice (dále jen "zdravotní ústav"). Usnesením obvodního soudu ze dne 17. 7. 2014 č. j. 19 L 1706/2014-6 bylo řízení zastaveno, protože stěžovatel byl téhož dne ze zdravotního ústavu propuštěn. Podáním ze dne 24. 7. 2014 stěžovatel prohlásil, že na projednání věci trvá, neboť má za to, že pro jeho nedobrovolné umístění ve zdravotním ústavu nebyly naplněny zákonné důvody. Usnesením ze dne 4. 8. 2014 č. j. 19 L 1706/2014-18 obvodní soud vyslovil, že převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu dne 11. 7. 2014 bylo v souladu se zákonnými důvody. K odvolání stěžovatele bylo citované usnesení usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. 1. 2015 č. j. 15 Co 427/2014-29 zrušeno a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Obvodní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v době přijetí do zdravotnického zařízení jevil stěžovatel známky duševní poruchy, která byla diagnostikována jako porucha s bludy, hrozilo riziko autoagrese, bezprostřední hrozba nebezpečnosti v době přijetí byla dána jeho poruchou myšlení. Obvodní soud měl proto podmínky stanovené v § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o zdravotních službách") za splněné. Usnesením ze dne 1. 8. 2016 č. j. 19 L 1706/2014-42 proto opětovně rozhodl, že převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu bylo v souladu se zákonnými důvody. Městský soud, který shodně s obvodním soudem vycházel zejména z výslechu přijímajícího lékaře, usnesením ze dne 3. 11. 2016 č. j. 15 Co 527/2016-55 usnesení obvodního soudu potvrdil. Usnesení městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl zbaven osobní svobody svou nedobrovolnou hospitalizací ve zdravotním ústavu v době od 11. do 17. 7. 2014. Této nedobrovolné hospitalizaci předcházela silniční kontrola, v rámci které byl stěžovatel podezřelý z řízení vozidla pod vlivem marihuany. Následně byl stěžovatel převezen příslušníky Policie České republiky (dále jen "policie") do Nemocnice Na Bulovce k lékařskému vyšetření a poté do zdravotního ústavu, kde byl hospitalizován v období od 11. do 17. 7. 2014. Stěžovatel nesouhlasí s důvody hospitalizace a odvolává se i na tvrzení příslušníků policie, kteří před obvodním soudem uvedli, že stěžovatel byl pozitivně naladěný, stále vtipkoval, mluvil však vcelku normálně, nemotal se, působil orientovaně a věděl, co říká a dělá, a z jeho jednání nevyplývala nebezpečnost ani fyzicky nikoho nenapadal. Oba policisté shodně uvedli, že byli překvapeni následnou nedobrovolnou hospitalizací stěžovatele a že se během své praxe s takovým postupem nesetkali. Podle stěžovatele z přijímací zprávy ani z další lékařské dokumentace nevyplývá žádný způsob, kterým by měl představovat bezprostřední a závažné nebezpečí pro své okolí. Stěžovatel byl nakonec účelově těsně před uplynutím zákonné lhůty pro rozhodnutí soudu o přípustnosti nedobrovolné hospitalizace ze zdravotního ústavu propuštěn. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že před nedobrovolnou hospitalizací ani po ní se nikdy neléčil na psychiatrii ani nebere a nebral žádné léky ovlivňující jeho duševní stav. Stěžovatel nikdy nebyl odsouzen za řízení motorového vozidla pod vlivem návykové látky ani neztratil způsobilost k řízení motorového vozidla. V rámci detenčního řízení bylo předloženo nejen potvrzení o úspěšném absolvování dopravně psychologického vyšetření, ale i výpis z bodového hodnocení, podle kterého se stěžovatel během své řidičské praxe dopustil pouze jediného dopravního přestupku spočívajícího v nepřipoutání se bezpečnostním pásem. Stěžovatel je přesvědčen, že jej lékařka z Nemocnice Na Bulovce od počátku považovala za blázna, zřejmě kvůli jeho výstřednímu pirátskému oblečení, které nosí jako maskot České pirátské strany. K tomu pravděpodobně přispělo i neustálé vtipkování stěžovatele při lékařském vyšetření. Po následné napjaté konverzaci proto lékařka nařídila převoz stěžovatele do zdravotního ústavu dle jeho tvrzení nikoliv z důvodu, že by někoho ohrožoval, ale z důvodu zjištění jeho způsobilosti k dalším policejním úkonům. Stěžovatel je přesvědčen, že k jeho hospitalizaci došlo v rozporu s § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách).

4. Mimo nesplnění zákonných podmínek pro převzetí do zdravotního ústavu stěžovatel namítá i porušení svého práva na soudní ochranu v následném řízení před soudy. Stěžovatel zdůrazňuje, že naplnění podmínek pro nedobrovolné převzetí do zdravotnického zařízení musí být podrobeno přísné a pečlivé kontrole příslušných orgánů, v dané věci soudů, na něž jsou kladeny zvýšené nároky na odůvodnění rozhodnutí v těchto věcech. Stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále též "ESLP"), který v rozsudku ze dne 26. 5. 2011 ve věci Ťupa proti České republice, stížnost č. 39822/07, konstatoval, že přezkum soudů v těchto věcech musí být důkladný, neboť jedině tehdy lze mít za to, že procesní záruky před svévolným omezením osobní svobody jsou v praxi skutečně účinné. Ve věci stěžovatele však z velmi stručného odůvodnění rozhodnutí městského soudu stejně jako z jemu předcházejícího usnesení obvodního soudu vyplývá, že oba tyto soudy dospěly k závěru o oprávněnosti umístění stěžovatele do zdravotnického zařízení víceméně pouze na základě výslechu MUDr. Martina Matějky, tedy přijímacího lékaře zdravotnického zařízení, který sám rozhodl o nedobrovolné hospitalizaci stěžovatele. Je-li předmětem detenčního řízení přezkum důvodů, pro které zdravotnické zařízení přistoupilo k nedobrovolné hospitalizaci, je dle stěžovatele absurdní odůvodnit její oprávněnost s odkazem na výslech lékaře - zaměstnance vedlejší účastnice, který o ní rozhodl. Stěžovatel přitom po celou dobu řízení namítal, že jeho stav neodůvodňoval nedobrovolné převzetí do zdravotnického zařízení, a navrhoval, aby bylo dokazování doplněno o znalecký posudek, který by mohl nezávisle posoudit stav stěžovatele. K tomuto důkaznímu návrhu se však obvodní soud nevyjádřil, městský soud ve svém usnesení uvedl, že důkaz znaleckým posudkem nepovažoval za potřebný, protože mu ke spolehlivému závěru stačí výslech MUDr. Martina Matějky, a uvedl, že si tento znalecký posudek měl nechat vypracovat sám stěžovatel. K tomu stěžovatel uvádí, že není povinností pacienta prokazovat, že není dán důvod pro nedobrovolnou hospitalizaci. Stěžovatel odkazuje na komentářovou literaturu, podle které ke zjištění zdravotního stavu a toho, zda další držení ve zdravotním ústavu je či není nutné, soud jmenuje znalce, kterým přitom podle § 70 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "z. ř. s.") nemůže být jmenován lékař, který pracuje ve zdravotním ústavu, v němž je člověk držen, a to právě kvůli tomu, aby mohl být objektivně zjištěn zdravotní stav pacienta. V projednávaném případě přitom obecné soudy nejenže ze své iniciativy nezadaly vypracování příslušného znaleckého posudku, ale dokonce odmítly příslušný důkazní návrh ze strany stěžovatele. Stěžovatel dodává, že žádný ze soudů se také nezabýval tím, zda v jeho případě nebylo namísto nedobrovolné hospitalizace vhodnější učinit jiné, méně omezující opatření.

5. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání s odůvodněním, že v něm není konkrétně a jednoznačně uvedena otázka právního posouzení. Odmítnutí dovolání z tohoto důvodu považuje stěžovatel za přepjatý formalismus, a to tím spíše, že podané dovolání svědčilo o zjevném porušení ústavně zaručených práv, která by měla být chráněna bez ohledu na domnělé neuvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání.

III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele

6. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu, městskému soudu, obvodnímu soudu a vedlejší účastnici řízení.

7. Obvodní soud ve svém vyjádření uvedl, že rozhodnutí o zákonnosti převzetí pacienta do nemocnice bez jeho souhlasu je specifická forma předběžného opatření, kdy soud musí ve velmi krátké době od hospitalizace rozhodnout o aktuálním zdravotním stavu pacienta v době přijetí. Soud tedy zkoumá zdravotní stav pacienta na základě skutečností, které má k dispozici ve lhůtě sedmi dnů, kdy musí podle zákona rozhodnout, v této lhůtě se nezadává znalecký posudek, který se zadává až v případě pokračování v hospitalizaci ve lhůtě 3 měsíců. Skutečnosti, které měl soud v době přijetí stěžovatele do nemocnice k dispozici, byly natolik průkazné, že výslech znalce by byl nadbytečný. K tvrzením převážejících policistů o tom, že pacient se jim nejevil jako nebezpečný, neboť nikoho neohrožoval, soud nepřihlížel, neboť byla zcela osamocená vedle odborného a nezávislého vyjádření přijímajícího lékaře (dále i zdravotní sestry a zdravotní dokumentace), který jednoznačně diagnostikoval poruchu myšlení s rizikem nepředvídatelného chování, kdy pacient znevažoval také svůj život. V době přijetí byl stěžovatel pod vlivem marihuany, jeho myšlení bylo vyhodnoceno jako porucha s bludy. Tento stav tedy soud posoudil jako nebezpečný nejenom pro pacienta, ale i okolí. Proto bylo soudem rozhodnuto, že jeho detence byla v souladu se zákonem.

8. Městský soud se vyjádřil v tom smyslu, že postupoval zcela standardně, vycházel z obvodním soudem řádně provedených důkazů a rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho rozhodnutí, a to z důvodů, které vtělil do svého rozhodnutí, na jehož odůvodnění pro stručnost zcela odkazuje.

9. Nejvyšší soud se ve vyjádření odvolal na obsah svého napadeného rozhodnutí, přičemž se nedomnívá, že by jím byla zasažena ústavně zaručená práva stěžovatele.

10. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatel byl dne 11. 7. 2014 zadržen hlídkou policie, jak řídí automobil pod vlivem návykové látky, která prokazatelně snižuje řidičovy reakční schopnosti do té míry, že není schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, aniž by představoval ohrožení sebe nebo svého okolí. Z uvedeného dle vedlejší účastnice vyplývá, že stěžovatel splňoval zákonné podmínky stanovené v § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách. Vedle toho doložila vedlejší účastnice další závažné důvody pro nedobrovolnou hospitalizaci, které vyplývají jak ze zdravotnické dokumentace, tak z výpovědí ošetřujících lékařů. Dle výpovědi ošetřujícího lékaře MUDr. Petra Pokorného trpěl stěžovatel tělovými halucinacemi, konkrétně tvrdil, že má virus, který zamořuje svět, že má rakovinu, která mu vylézá z těla, že nechce dál žít a že jeho život nemá smysl. Rovněž ošetřující lékař MUDr. Martin Matějka poukázal na to, že stěžovatel znevažoval svůj život a přál si ho skončit, uvažování stěžovatele o vlastním životě i o životě jiných lidí bylo ovlivněno poruchou myšlení s bludy. I tímto byly naplněny dle vedlejší účastnice důvody stanovené v § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách, neboť vedle řízení motorového vozidla pod vlivem návykové látky jevil stěžovatel známky duševní poruchy, pod jejímž vlivem mohl představovat bezprostřední a závažné ohrožení pro sebe nebo své okolí. Vedlejší účastnice též doložila, že stěžovatel pod vlivem duševní poruchy fyzicky napadl ošetřovatele, a to dne 15. 7. 2014. Ohrožení okolí tedy trvalo i několik dní po převzetí do zdravotnického zařízení. Jakkoli mohlo být odůvodnění usnesení obvodního soudu přehlednější, odůvodnění usnesení městského soudu přesnější a odůvodnění Nejvyššího soudu vstřícnější, nemají tyto nedostatky dle názoru vedlejší účastnice ústavněprávní rozměr, resp. nepředstavují porušení práv zaručených Listinou.

11. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli na vědomí a k případné replice, stěžovatel však možnosti vyjádřit se nevyužil.

IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

13. Po zvážení všech výše uvedených skutečností a prozkoumání příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

14. Ústavní soud předesílá, že překážkou přípustnosti ústavní stížnosti není skutečnost, že napadená rozhodnutí již pozbyla účinnosti, protože na jejich základě byl stěžovatel držen ve zdravotnickém zařízení pouze do 17. 7. 2014. Jak Ústavní soud již rozhodl v případě ústavních stížností proti vazebním rozhodnutím, nelze totiž připustit, aby ústavní stížnost ztratila opodstatněnost pouhým uplynutím času, aniž by na ústavně vadném rozhodnutí bylo cokoliv změněno [viz stanovisko pléna ze dne 6. 5. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 25/08 (ST 25/49 SbNU 673)]. Ve věci přezkumu řízení o vyslovení přípustnosti držení v ústavu konstatoval Ústavní soud totéž v nálezu ze dne 23. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1974/14 (N 61/76 SbNU 825).

15. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách, podle kterého lze pacienta bez souhlasu hospitalizovat, jestliže ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak. Stěžovatel v ústavní stížnosti nebrojí jen proti samotnému zbavení osobní svobody jako takovému, nýbrž i proti údajným procesním pochybením, která provázela napadená rozhodnutí. Stěžovatel tedy fakticky namítá porušení svých procesních práv, která jsou Listinou chráněna v rámci dílčích aspektů práva na soudní ochranu, jak je garantováno v čl. 36 až 38 Listiny.

16. Ústavní soud již dříve ve své judikatuře (např. shora citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1974/14 konstatoval, že případná závažná procesní pochybení v řízení, ve kterém došlo k rozhodnutí o detenci ve zdravotním ústavu, mohou vyústit nejen v porušení práva na soudní ochranu, ale i práva na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní soud proto ústavní stížnost posuzoval jak z hlediska práva na soudní ochranu, tak z hlediska práva na osobní svobodu.

17. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že právo na osobní svobodu je jedna z nejvýznamnějších základních svobod a k použití zákonných výjimek z této svobody je nutno přistupovat pouze za přísného dodržení všech zákonných podmínek a tyto vykládat restriktivně [nález ze dne 1. 2. 2007 sp. zn. I. ÚS 563/06 (N 22/44 SbNU 267]. Rovněž podle judikatury ESLP má čl. 5 Úmluvy chránící právo na osobní svobodu v demokratické společnosti vrcholný význam (rozsudek ESLP ze dne 26. 5. 2011 ve věci Ťupa proti České republice, stížnost č. 39822/07, § 45).

18. Podle čl. 8 odst. 1 Listiny je osobní svoboda zaručena. Podle čl. 8 odst. 6 Listiny zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. K poskytování zdravotních služeb a hospitalizaci bez souhlasu pacienta se rovněž vztahuje čl. 5 Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (Úmluva o lidských právech a biomedicíně), podle které je možné provést jakýkoliv lékařský zákrok pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas. Výjimku umožňuje čl. 26 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, který připouští uplatnění omezení výkonu práv vyplývajících mimo jiné též z čl. 5 této úmluvy, pokud tak stanoví zákon a tyto výjimky jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných osob.

19. Podle § 104 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, lze převzít člověka bez jeho souhlasu do zařízení poskytujícího zdravotní péči nebo ho v něm bez jeho souhlasu držet jen z důvodu stanoveného zákonem a za podmínky, že nezbytnou péči o jeho osobu nelze nahradit mírnějším a méně omezujícím opatřením.

20. Na tyto hmotněprávní podmínky, které mají vyloučit svévoli při zbavování osobní svobody, navazují záruky procesního charakteru. Ty zaručují, že splnění hmotněprávních podmínek, a tedy opodstatněnost zbavení osobní svobody bude přezkoumána předem daným procesním postupem zaručujícím práva osob, o které se jedná. Tyto procesní záruky včetně pravidel řízení ve věcech vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu stanoví zákon o zvláštních řízeních soudních.

21. Rovněž podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva splnění hmotněprávních podmínek pro zbavení osobní svobody musí být podrobeno pečlivé kontrole příslušných orgánů. Přezkum soudů musí být důkladný, neboť jedině tehdy lze mít za to, že procesní záruky před svévolným zbavením osobní svobody jsou skutečně účinné v praxi (již shora citovaný rozsudek ESLP ze dne 26. 5. 2011 ve věci Ťupa proti České republice, stížnost č. 39822/07, § 51 a 61). Nutnost provádění účinného soudního přezkumu zákonnosti přijetí a držení osob ve zdravotních ústavech vyslovil ve svých závěrečných doporučeních pro Českou republiku i Výbor pro lidská práva (Závěrečná doporučení pro Českou republiku ze dne 9. 8. 2007 č. CCPR/C/CZE/CO/2, § 14).

22. Ústavní soud má z níže uvedených důvodů za to, že v posuzované věci soudy požadavku na řádný přezkum převzetí stěžovatele do zdravotnického zařízení nedostály.

23. Z úředního záznamu policie vyplývá, že stěžovatel byl dne 11. 7. 2014 zadržen hlídkou policie při silniční kontrole, dobrovolně se podrobil testu na přítomnost omamných a psychotropních látek, provedená zkouška byla pozitivní na užití látek skupiny CA - canabis. Stěžovatel byl následně eskortován k lékařskému vyšetření do Nemocnice Na Bulovce, kde lékařka rozhodla, že stěžovatel má být vyšetřen ve zdravotnickém zařízení vedlejší účastnice. Zde rozhodl přijímací lékař MUDr. Martin Matějka o hospitalizaci stěžovatele.

24. MUDr. Martin Matějka před obvodním soudem vypověděl, že stěžovatel byl přivezen sanitkou s policií, při příjmu působil neadekvátním dojmem, neměl vizáž běžného oblečení. Při rozhovoru stěžovatel spolupracoval, nevyhrožoval a snažil se odpovídat. Stav stěžovatele lékař vyhodnotil tak, že byl rozvinut systém bludného myšlení, sděloval, že smrt hrozí všem lidem a on za to nese vinu, na životě mu nezáleží. Jednalo se o závažný stav s rizikem nepředvídatelného jednání.

25. Podle výpovědi ošetřujícího lékaře MUDr. Petra Pokorného v době přijetí dne 11. 7. 2014 byl stěžovatel pod vlivem marihuany, jako diagnóza byla určena porucha s trvalými bludy, abusus marihuany, jeho myšlení bylo vyhodnoceno jako myšlení s bludnými obsahy, uváděl, že mu nezáleží na životě a nevidí problém v pokračování v řízení pod vlivem marihuany. Bezprostředně po přeložení na neklidový pavilon třetí den po příjmu byl dle svědka stěžovatel nebezpečný sobě i okolí, byl v tenzi a verbálně agresivní s hrubě narušeným kontaktem s realitou.

26. Stěžovatel před obvodním soudem vypověděl, že byl psychicky i fyzicky v pořádku, do zdravotního ústavu jel dobrovolně, po vyšetření čekal v čekárně, poté přišli zřízenci a odvedli jej do jiného pavilonu, kde po odmítnutí medikace byl připoután na lůžko a byly mu dány injekce. Stěžovatel nesouhlasí s obsahem výpovědi ošetřujícího lékaře MUDr. Petra Pokorného, neboť nikoho slovně ani fyzicky po převzetí neohrožoval. Po propuštění ze zdravotního ústavu nepociťoval stěžovatel žádnou změnu svého zdravotního stavu.

27. Při výslechu před obvodním soudem oba policisté, kteří eskortovali stěžovatele do Nemocnice Na Bulovce, uvedli, že stěžovatel byl výstředně oblečen jako pirát, vtipkoval, avšak nikoho neohrožoval, komunikoval běžným způsobem. Oba policisté byli hospitalizací stěžovatele vzhledem ke svým dosavadním zkušenostem překvapeni. Dále byl obvodním soudem vyslechnut svědek D. S., který byl stěžovatele navštívit ve zdravotnickém zařízení a který vypověděl, že stěžovatel nevykazoval žádné známky nebezpečnosti, byl pouze frustrovaný, podle informací podaných personálem svědkovi spočívalo nebezpečné chování stěžovatele v tom, že zvyšuje hlas a domáhá se svých práv.

28. Podle § 77 odst. 2 z. ř. s. soud provede důkazy potřebné pro posouzení, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů; k tomu zejména vyslechne umístěného člověka, ošetřujícího lékaře a další osoby, o jejichž vyslechnutí umístěný člověk požádá. Této své povinnosti zprvu obvodní soud nedostál a výslech stěžovatele a dalších svědků provedl až poté, co jeho první rozhodnutí, kterým vyslovil, že převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu vedlejší účastnice dne 11. 7. 2014 bylo v souladu se zákonnými důvody, bylo zrušeno městským soudem a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. I poté však obvodní soud k provedení důkazů, které mu uložil provést městský soud, přistoupil velmi nedůsledně: provedl pouze výslech stěžovatele, svědka D. S., MUDr. Petra Pokorného a MUDr. Martina Matějky, z chorobopisu opsal dvě věty z vyjádření obou lékařů, tvrzení stěžovatele označil pouze za osamocené, výpověďmi eskortujících policistů se nezabýval vůbec, stejně jako stěžovatelovým návrhem na vypracování znaleckého posudku, což ani nezdůvodnil.

29. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění, přičemž tento imperativ nabývá na významu a je o to důrazněji důvodný právě ve vztahu k rozhodnutím, jimiž dochází k omezení ústavně zaručené osobní svobody. V nálezu ze dne 1. 2. 2007 sp. zn. I. ÚS 563/06 (N 22/44 SbNU 267) a obdobně v nálezu ze dne 18. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 980/14 (N 125/73 SbNU 887) Ústavní soud výslovně uvedl, že "rozhodnutí, ve kterých absentuje řádné a vyčerpávající odůvodnění, jímž je osobní svoboda omezena, není v souladu s ústavním pořádkem". Nutnost řádného odůvodnění rozhodnutí o zbavení osobní svobody zdůrazňuje také judikatura ESLP, podle které je odůvodnění jednou ze záruk před svévolným zbavením svobody (viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 9. 7. 2009 ve věci Mooren proti Německu, stížnost č. 11364/03, § 79; či rozsudek ESLP ze dne 21. 3. 2002 ve věci Stašaitis proti Litvě, stížnost č. 47679/99, § 67-68).

30. Ze shora uvedeného je zřejmé, že soudy svá rozhodnutí založily výhradně na odborném názoru lékařů - zaměstnanců vedlejší účastnice. Tato skutečnost by sama o sobě nesvědčila o nesprávném postupu soudu, neboť řízení o vyslovení přípustnosti převzetí ve zdravotním ústavu je typově řízením, v němž soud staví svá rozhodnutí na základě odborného lékařského posouzení pacienta (komentář k § 77 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). V posuzované věci byl však stěžovatel před rozhodnutím soudu o vyslovení přípustnosti převzetí ze zdravotního ústavu propuštěn a v řízení bylo pokračováno podle § 72 z. ř. s. na základě prohlášení stěžovatele, že na projednání věci trvá. Rozhodoval-li soud o přípustnosti převzetí za této procesní situace, tedy v době, kdy již byl stěžovatel ze zdravotnického zařízení propuštěn, není již vázán lhůtou sedmi dní stanovenou v čl. 8 odst. 6 větě druhé Listiny a v § 77 odst. 1 z. ř. s. a tato skutečnost mu umožňuje provést dokazování v plném rozsahu, nikoli omezeným způsobem ve smyslu § 77 odst. 2 z. ř. s., kdy právě s ohledem na velmi krátkou dobu, ve které soud musí podle těchto ustanovení rozhodnout, je prakticky vyloučeno dokazování znaleckým posudkem ke zjištění zdravotního stavu umístěného. Počáteční fáze detenčního řízení, ve které se rozhoduje o přípustnosti převzetí a která končí vydáním rozhodnutí zatímního charakteru o souladu převzetí umístěného člověka se zákonnými důvody, je totiž co do obsahu obdobou řízení o předběžném opatření. Soudu proto zpravidla musí postačit, že rozhodující skutečnosti jsou pouze osvědčeny. Tak tomu však nebylo ve věci v té době již ze zdravotního ústavu propuštěného stěžovatele, který nesouhlasil od počátku s umístěním do zdravotnického zařízení a jeho dalším setrváním v něm po dobu pěti dní, kdy byl umístěn do pavilonu určeného pacientům s akutními a psychotickými stavy a podroben medikaci.

31. V dané věci je nutno mít na zřeteli, že byť se nejedná o řízení sporné, za situace, kdy stěžovatel inicioval pokračování řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu, neboť měl za to, že pro jeho umístění do zdravotního ústavu nebyly splněny zákonné podmínky, je zjevné, že oba účastníci detenčního řízení, stěžovatel i zdravotní ústav, mají opačný zájem na výsledku řízení, a to i s ohledem na případné uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") za případné porušení práv v průběhu detenčního řízení. Optikou této skutečnosti, nikoli způsobem zákonem stanoveným pro případy rozhodování ve lhůtě sedmi dní, je nutno provádět dokazování v posuzované věci. Ostatně v důvodové zprávě k ustanovení § 191b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), které bylo v podstatě převzato do § 72 z. ř. s., se uvádí, že § 191b odst. 2 o. s. ř. reaguje na situaci, kdy řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu nebo řízení o odvolání bylo zastaveno z důvodu, že umístěný byl z ústavu propuštěn nebo že dodatečně s umístěním projevil souhlas. Dojde-li k tomu, dosavadní právní úprava zhoršovala možnost umístěného požadovat náhradu škody a nemajetkové újmy na základě zákona č. 82/1998 Sb. za případné porušení jeho práv v průběhu detenčního řízení. Takto uvedená právní úprava dle důvodové zprávy nenaplňovala požadavek čl. 5 odst. 5 Úmluvy, podle kterého každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění.

32. Stojí-li na jedné straně závěry lékařů (zaměstnanců vedlejší účastnice), kteří stěžovatele do zdravotnického zařízení přijímali, či jej měli v další péči, a na druhé straně tomu oponující závěry svědků (zejména policistů coby úředních osob) a stěžovatele, bylo namístě nepochybně přistoupit k zadání znaleckého posudku, jak stěžovatel v průběhu řízení navrhoval. Podle § 127 odst. 1 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření; jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. V posuzované věci byla nepochybně právní otázka přípustnosti převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu podmíněna otázkou skutkovou - tedy otázkou zdravotního stavu stěžovatele v době převzetí, přičemž se jedná o posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí.

33. Při jednání dne 9. 4. 2014 stěžovatel podal návrh na zadání znaleckého posudku z oboru psychiatrie, k tomuto důkaznímu návrhu stěžovatele se však obvodní soud nijak nevyjádřil ani se o něm nezmínil v odůvodnění svého usnesení.

34. Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. za základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o. s. ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [srov. nález ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51), nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65) či nález ze dne 10. 4. 2001 sp. zn. II. ÚS 663/2000 (N 57/22 SbNU 19)].

35. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace právních předpisů za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].

36. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci, kdy obvodní soud při svém rozhodování neprovedl dostatečné dokazování ke skutkovému zjištění zdravotního stavu stěžovatele či reálně možného jiného vhodného opatření se stejným účinkem, jako je držení ve zdravotním ústavu, ale šetrnějšího z hlediska omezení osobní svobody, přičemž neprovedení stěžovatelem navrženého důkazu znaleckým posudkem žádným způsobem neodůvodnil. Ústavní soud proto ve skutečnosti, že obvodní soud v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu, ve kterém bylo pokračováno na základě prohlášení stěžovatele podle § 72 z. ř. s., že na projednání věci trvá, důsledně neprovedl všechny důkazy, spatřuje porušení práva stěžovatele na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a ve svém důsledku i porušení osobní svobody zakotvené v čl. 8 odst. 1 Listiny.

37. Uvedené pochybení obvodního soudu nenapravil ani městský soud, který v této souvislosti pouze uvedl, že provedení důkazu znaleckým posudkem nepovažuje za potřebné, neboť ke spolehlivému závěru o přípustnosti hospitalizace stěžovatele lze dospět na základě důkazů, které jsou obsahem spisu. Městský soud dodal, že byl-li stěžovatel přesvědčen, že znaleckým zkoumáním je možno shora naznačené závěry vyvrátit, nic nebránilo stěžovateli nechat takový znalecký posudek vypracovat na vlastní náklady a soudu jej předložit. Takový závěr soudu je v rozporu nejen s § 127 odst. 1 o. s. ř., ale i § 77 odst. 2 větou první ve spojení s § 70 odst. 1 z. ř. s., které se aplikují v řízení pokračujícím po propuštění člověka umístěného ve zdravotnickém zařízení bez jeho souhlasu na základě jeho prohlášení podle § 72 z. ř. s., že na projednání věci trvá.

38. Ústavní soud shledal pochybení také v postupu Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že v dovolání přes jeho značnou obsáhlost stěžovatel žádnou jednoznačnou otázku neformuluje ani neuvádí, v čem konkrétně spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.

39. Stěžovatel v dovolání uvedl, že jednak dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena (otázka, zda podmínky přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu proti vůli umístěné osoby mohou být naplněny pouze na základě vyjádření přijímajícího lékaře zdravotnického zařízení), a jednak je napadené rozhodnutí v této otázce v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a ESLP.

40. V posuzované věci, kdy nastolená otázka procesního práva, kterou se dovolací soud ve své praxi dosud nezabýval, na níž záviselo rozhodnutí odvolacího soudu a kterou odvolací soud nesprávně posoudil, spočívá v tom, zda má soud i v řízení o zpětném posouzení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu (ve kterém je pokračováno po propuštění člověka ze zdravotního ústavu na základě jeho prohlášení, že na projednání věci trvá) postupovat podle § 77 odst. 2 z. ř. s., podle něhož - vzhledem k sedmidenní lhůtě, kterou má soud na rozhodnutí - postačí vyslechnout umístěného člověka, ošetřujícího lékaře a další osoby, o jejichž vyslechnutí umístěný člověk požádá, a obecné ustanovení § 70 z. ř. s. se proto nepoužije, či - vzhledem k tomu, že soud v dané situaci žádnou lhůtou již vázán není - postupovat právě podle § 70 odst. 1 z. ř. s., dle něhož ke zjištění zdravotního stavu soud obligatorně jmenuje znalce.

41. Již takto nastolenou, judikaturou dovolacího soudu dosud neřešenou otázkou je založena přípustnost dovolání. Přestože uvedená otázka byla formulována stěžovatelem nepřesně či příliš obecně, je z obsahu dovolání zcela zřejmé, v jakém procesním postupu soudů stěžovatel spatřuje pochybení. Stěžovatel navíc v dovolání poukázal na judikaturu Ústavního soudu a ESLP, s níž byl postup obvodního soudu i městského soudu v rozporu. Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) konstatoval, že § 237 o. s. ř., ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy vyžaduje, aby jako přípustné bylo také posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu.

42. Ve shora citovaném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, se uvádí, že "výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištěnísoudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). V takovém případě Ústavnímu soudu nezbývá než kasačním nálezem ochranu těmto právům poskytnout. Ústavní soud tím nenahrazuje činnost nalézacích a odvolacích soudů, přičemž důvodem pro kasační zásah není sama o sobě skutečnost, že by s učiněnými skutkovými zjištěními nesouhlasil. Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 občanského soudního řádu a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu tedy nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 občanského soudního řádu". Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy stěžovatel poukazuje na závažné procesní nedostatky v řízení (v postupu soudů při zjišťování skutkového stavu) vedeném obvodním soudem i městským soudem.

43. Tvrdí-li Nejvyššísoud v odůvodnění svého napadeného usnesení, že stěžovatel neuvádí, v čem se napadené rozhodnutí mělo odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vycházející ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016 Cpjn 201/2015, uveřejněného pod číslem 73/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Ústavní soud konstatuje, že uvedené stanovisko se zabývá otázkou zhlédnutí posuzovaného v řízení o (omezení) svéprávnosti (§ 55 odst. 1 občanského zákoníku a § 38 odst. 2 z. ř. s.), a to z pohledu, zda je k tomuto procesnímu úkonu příslušný výlučně soudce či popřípadě i vyšší soudní úředník, resp. asistent soudce. Uvedené stanovisko na danou věc tudíž nedopadá.

44. Ústavnísoud má s ohledem na výše uvedené za to, že Nejvyšší soud nezvažoval, zda byly v detenčním řízení řádně hájeny zájmy stěžovatele, naopak dovolání stěžovatele odmítl z čistě formálních důvodů, které se ukázaly být, jak bylo shora konstatováno, zjevně mylnými. Napadeným usnesením tak Nejvyšší soud porušil právo stěžovatele na přístup k dovolacímu soudu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a s ohledem na předmět řízení i jeho osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 Listiny.

45. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavnísoud bez nařizování ústního jednání ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení městského soudu a obvodního soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru