Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2541/10 #1Usnesení ÚS ze dne 04.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
MINISTERSTVO / MINISTR - pro místní rozvoj
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
satisfakce/zadostiučinění
Náklady řízení
odpovědnost/orgánů veřejné moci
škoda/materiální
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.2541.10.1
Datum podání31.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a

99/1963 Sb., § 136, § 142 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2541/10 ze dne 4. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. S. F., zastoupeného Mgr. Martinem Prosserem, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2010, č. j. 62 Co 131/2010-62, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá zrušení výroku č. II v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze. Dovozuje, že nerespektováním procesního předpisu (konkrétně ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu) při rozhodování o nákladech řízení soud porušil jeho ústavně zaručené základní právo domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu stanoveným postupem, jak je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ve svém důsledku pak bylo zasaženo rovněž stěžovatelovo právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 Listiny.

Předmětem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel, byl nárok stěžovatele a dalších žalobců na náhradu škody způsobené jim nesprávným postupem Městského úřadu Trutnov, odboru výstavby. U soudu uplatnili jednak nárok na náhradu majetkové škody ve výši 5.355 Kč, odpovídající ceně projektové dokumentace plánovaných stavebních prací, a jednak nárok na náhradu nemajetkové újmy, a to ve formě nehmotného zadostiučinění i ve formě finanční satisfakce v celkové výši 96.000 Kč, kdy na každého ze žalobců připadal odpovídající podíl. Obvodní soud pro Prahu 1 svým rozsudkem konstatoval porušení práv stěžovatele a ostatních žalobců, ale stran veškerých požadavků na finanční plnění žalobu zamítl. Nárok na náhradu nákladů řízení stěžovateli i ostatním žalobcům přiznal s odkazem na § 142 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu.

Odvolací soud svým výše specifikovaným rozhodnutím rozsudek prvoinstanční změnil tak, že stěžovateli přiznal zadostiučinění ve výši 40.000 Kč, dalším dvěma žalobcům pak ve výši 6.000 Kč, resp. 2.000 Kč. Nad rámec těchto částek žalobu zamítl. Odvolací soud potvrdil závěry stran nesprávného úředního postupu a jen upřesnil příslušnou právní argumentaci obvodního soudu. Na rozdíl od něj ale dospěl k přesvědčení, že s ohledem na závažnost protiprávního jednání stavebního úřadu se nejeví jako dostačující pouhé konstatování porušení práva, ale je žádoucí poskytnout přiměřené zadostiučinění. Za takové pak považoval částku 48.000 Kč, tedy polovinu toho, co stěžovatel a ostatní žalobci požadovali v žalobě, a vysvětlil proč. V případě požadovaných 5.355 Kč za projektovou dokumentaci zaujal týž názor jako soud prvé instance, tedy - stručně řečeno - že mezi vynaložením uvedené částky a pochybením orgánu veřejné moci není příčinná souvislost. O nákladech řízení v obou stupních rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá nárok na jejich náhradu.

Právě s výrokem o náhradě nákladů řízení není stěžovatel spokojen a závěry odvolacího soudu v tomto směru považuje za zcela chybné. Odvolací soud podle jeho názoru zcela pominul ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, které umožňuje, nebo dokonce ukládá, aby účastníku řízení soud přiznal plnou náhradu nákladů v situaci, kdy sice uspěl jen částečně, ovšem rozhodnutí záviselo na znaleckém posudku nebo úvaze soudu. V jeho věci přitom rozhodnutí o výši zadostiučinění bylo závislé právě na úvaze soudu. Šlo o situaci zcela typickou a soud měl povinnost buď nárok na náhradu nákladů přiznat, nebo alespoň přesvědčivě zdůvodnit, proč tak neučinil. Stěžovatel svou argumentaci podpořil odkazem na několik rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž se Ústavní soud zabýval hodnocením míry úspěchu a neúspěchu z hlediska následného rozhodování o nákladech řízení, jakož i požadavkem na řádné zdůvodnění nákladového výroku.

Ústavní soud dospěl po prostudování stěžovatelem předložených listin k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Aniž by činil další procesní úkony, o návrhu rozhodl.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307). Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Z textu návrhu je nicméně zřejmé, že s těmito tezemi je stěžovatel dobře obeznámen.

Stěžovatel má pravdu, že výše přiznané satisfakce v případech zjištění a konstatování nesprávného úředního postupu závisí na tom, jak soud do svých úvah promítne konkrétní skutečnosti dané kauzy, jak to má na mysli ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu. Ústavní soud proto zastává názor, že není na místě, aby žalobce za ne zcela přiléhavý odhad uplatněného nároku byl "sankcionován" nepříznivým rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. Toto rozhodování nemá být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu, ale má zahrnovat komplexní zhodnocení případu v jeho širších souvislostech. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1310/09 (dostupný z http://nalus.usoud.cz) se Ústavní soud zabýval konkrétně právě rozhodováním o náhradě nákladů řízení ve sporech o zadostiučinění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Dospěl zde k závěru, že rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, resp. o výši přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup závisí na volné úvaze soudu, a obecně tedy splňuje podmínky aplikace § 136 občanského soudního řádu. Pokud obecné soudy tento výklad nerespektují a nepřiznají účastníkovi, kterému se podařilo prokázat základ nároku, náhradu nákladů řízení s tím, že mu přiznaly jen část požadované částky, porušují právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Uvedené závěry ovšem dopadají na případ stěžovatele pouze částečně. Předmětem řízení totiž učinil dva nároky: nárok na odškodnění nemajetkové újmy a nárok na náhradu věcné škody. Přitom fakt, že ve své výši se obě žádání výrazně lišila, není pro následnou úvahu o vypořádání nákladů řízení podstatný. V prvém případě měl stěžovatel úspěch co do základu nároku a neuspěl co do jeho výše. Stran druhého nároku neuspěl vůbec, tedy ani co do jeho základu. Plnou náhradu nákladů v intencích § 142 odst. 3 občanského soudního řádu lze přitom přiznat, jen měl-li účastník co do základu plný úspěch a neúspěch se projevil jen ve výši plnění. A tak tomu, jak bylo řečeno, v posuzované věci nebylo. Odvolací soud do rozhodnutí o nákladech řízení promítl úvahu, podle níž "...ohledně požadavku na náhradu nemajetkové újmy byli (žalobci) neúspěšní z jedné poloviny...". Vzhledem k tomu, že původní odhad stěžovatele nebyl oproti výsledku řízení nikterak zásadním způsobem nepřiměřený či přemrštěný, je taková úvaha v rozporu se závěry vyslovenými ve výše uvedeném nálezu. Na celkové rozhodnutí o vypořádání nákladů řízení to ovšem vliv nemá, neboť neúspěch co do základu v případě nároku na náhradu věcné škody otevřelo soudu prostor pro aplikaci § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Věc tedy zůstává v rovině sporu o výklad ustanovení běžného zákona, kde Ústavní soud, jak bylo řečeno, zůstává zdrženlivý.

Pokud jde výhrady ke kvalitě odůvodnění závěrů odvolacího soudu, pak ani zde není důvod napadenou část rozhodnutí rušit. Je sice pravda, že stručnost odůvodnění nákladového výroku je na samé hranici akceptovatelnosti, a to zejména za situace, kdy v této části byl rozsudek soudu prvé instance měněn. Nicméně stěžejní úvaha odvolacího soudu, totiž, že stěžovatel uplatnil více nároků s různým výsledkem, a v meritu tedy zcela úspěšný nebyl, je z odůvodnění čitelná.

Ústavní soud tak neshledal, že by napadený rozsudek (jeho vymezená část) znamenal nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, proto jeho návrh jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru