Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 254/04Usnesení ÚS ze dne 02.12.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkpresumpce/neviny
Výživné
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.254.04
Datum podání21.04.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 40 odst.2

94/1963 Sb., § 96 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 254/04 ze dne 2. 12. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky E. V., zastoupené Mgr. R. P., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Co 414/2003, a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 16. 10. 2003, čj. 3 C 11/2003-91, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně. Domnívá se, že jimi došlo k porušení čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Jičíně, sp. zn. 3 C 11/2003, z něhož zjistil následující:

Stěžovatelka se žalobou proti svému manželovi, M. V. (dále jen "žalovaný"), domáhala placení výživného ve výši 15.000,- Kč měsíčně, počínaje dnem 20. 1. 2003. Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 16. 10. 2003, čj. 3 C 11/2003-91, její žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Proti uvedenému rozhodnutí se stěžovatelka odvolala. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Co 414/2003, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Stěžovatelka napadla rozhodnutí obou obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že soud prvého stupně velice podrobně zjišťoval skutkový stav věci, přičemž vyhověl návrhu žalovaného na provedení důkazu trestním spisem, sp. zn. 1 T 40/2003. Učinil tak přes protesty advokáta stěžovatelky v době, kdy trestní řízení ještě nebylo pravomocně skončeno. Stěžovatelka dodává, že v posuzované trestní věci následně Okresní soud v Jičíně dne 24. 11. 2003 vydal rozsudek, proti němuž se ale stěžovatelka odvolala. Ani v době podání ústavní stížnosti proto nebylo řízení pravomocně skončeno.

Odvolací soud se stěžovatelky znovu dotazoval na obsah specifikovaného trestního řízení. Advokát stěžovatelky i v tomto řízení argumentoval, že řízení dosud nebylo pravomocně skončeno. Odvolací soud při ústním jednání neumožnil stěžovatelce přečíst si protokol o ústním jednání a "nezjistil, zda stěžovatelka má jakékoliv námitky vůči protokolaci a vůči obsahu protokolu". Z tohoto důvodu se do protokolu uvedená námitka advokáta stěžovatelky "nedostala".

Stěžovatelka zdůrazňuje, že žalovaný se poukazem na její trestní řízení od počátku snaží vyhnout své zákonné vyživovací povinnosti k ní, i když si je vědom toho, že je dlouhodobě nezaměstnaná. Domnívá se, že obecné soudy důkaz trestním spisem neměly provádět. Pokud tak učinily, porušily tím stěžovatelčino "ústavní právo na presumpci neviny".

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Hradci Králové a Okresní soud v Jičíně, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Okresní soud v Jičíně se s argumentací stěžovatelky neztotožnil. Potvrdil skutečnost, že v řízení byl k návrhu žalovaného proveden důkaz spisem sp. zn. 1 T 40/2003. Advokát proti provedení důkazu neprotestoval, pouze po jeho provedení uvedl, že trestní řízení nebylo dosud skončeno. Tato skutečnost ostatně jasně vyplynula z obsahu připojeného spisu a byla rovněž jedinou skutečností, kterou soud z provedeného důkazu zjistil. Probíhající trestní řízení civilní soud při jednání ani v odůvodnění svého rozhodnutí nikterak nekomentoval a žádné závěry, natož pak závěry o vině či nevině stěžovatelky, z něj nečinil. Konstatováním faktu, že proti určité osobě probíhá trestní řízení, které není pravomocně skončeno, v rámci civilního řízení nepředstavuje podle názoru účastníka porušení ústavně zaručených práv uvedené osoby a nelze v něm spatřovat ani morální odsudek.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze v kontextu otázky, zda jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo. K takovému závěru ovšem Ústavní soud nedospěl.

Na posuzovaný případ dopadá ustanovení § 91 odst. 1 a 2 a § 96 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), které obecné soudy interpretovaly a následně aplikovaly. Podle uvedeného ustanovení, neplní-li jeden z manželů vzájemnou vyživovací povinnost, určí soud na návrh její rozsah, přičemž přihlédne k péči o společnou domácnost. Rozsah vyživovací povinnosti stanoví tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná. Při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy.

Ze spisového materiálu je zřejmé, že soudy v posuzované věci řešily otázku, zda jsou dány zákonné podmínky pro stanovení rozsahu stěžovatelkou požadované vyživovací povinnosti žalovaného k ní. Obecné soudy provedeným dokazováním zjistily, že manželství stěžovatelky a žalovaného uzavřené dne 14. 4. 1979, z něhož se narodily tři děti, z toho dvě dosud nezletilé, stále trvá. Společná domácnost zanikla v červnu 2001. Z výpovědi svědka D., podporované výpovědí svědka K., nalézací soud zjistil, že od května 2001 stěžovatelka udržovala se svým spolupracovníkem P. Ch. milenecký vztah, který se dále vyvíjel a prohluboval, o čemž svědčí snaha zajistit si společné bydlení. Tyto skutečnosti byly doloženy i spisem Policie ČR, ČVS:ORJC 969/KO-TČ 2003, v němž je založen protokol o podaném vysvětlení stěžovatelkou k záležitosti sebevraždy P. Ch. v noci z 2. na 3. 7. 2003, do něhož stěžovatelka uvedla, že dům v Sekeřicích si s P. Ch. pronajala a že za rok jej chtěli koupit.

Ze spisu Okresního soudu v Jičíně, sp. zn. 3 C 127/2001, soud zjistil, že stěžovatelka zahájila dne 8. 10. 2001 řízení o rozvod manželství s žalovaným, které však bylo zastaveno, neboť stěžovatelka vzala před prvním jednáním žalobu zpět. Dohodou o vypořádání vzájemných majetkových vztahů a práv a povinností společného bydlení pro případ rozvodu ze dne 29. 3. 2002 se žalovaný zavázal stěžovatelce vyplatit na vyrovnání hodnot podílů společného jmění částku 650.000,- Kč. Mezi stěžovatelkou a žalovaným je přitom nesporné, že částku žalovaný zaplatil.

Obecné soudy konstatovaly, že z provedeného dokazování učinily závěr, že stěžovatelka v průběhu manželství se žalovaným navázala známost s jiným mužem a jediným zjištěným důvodem rozpadu společné domácnosti se žalovaným bylo utužení jejího mimomanželského vztahu. Svým jednáním tak sama stěžovatelka vyloučila možnost plnění základních manželských povinností (§ 18 a 19 zákona o rodině, např. žít spolu, pomáhat si, společně pečovat o děti a uspokojovat potřeby rodiny). Soudy zohlednily rovněž její účelový postup v rozvodovém řízení. Vzhledem k popsanému jednání stěžovatelky obecné soudy nevyhověly jejímu návrhu na přiznání výživného, neboť taková úprava by odporovala dobrým mravům (§ 96 odst. 2 zákona o rodině).

Tvrzení stěžovatelky, že důvodem opuštění společné domácnosti bylo chování žalovaného, které přes upozornění na důsledky neunesení důkazního břemena, ničím neprokázala, soud neuvěřil.

K návrhu žalovaného nalézací soud provedl i důkaz spisem Okresního soudu v Jičíně, sp. zn. 1 T 40/2003, z něhož zjistil, že stěžovatelka je trestně stíhána pro trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 trestního zákona, trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 trestního zákona a trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkurzu podle § 126 odst. 2 trestního zákona. Nalézací soud ze spisu zjistil, že trestní řízení je ve fázi po podání obžaloby a že dosud nebylo pravomocně skončeno.

Stěžovatelka buduje svou argumentaci v ústavní stížnosti na tvrzení, že provedení důkazu trestním spisem za situace, kdy řízení dosud nebylo pravomocně skončeno, zasáhlo do jejích ústavně zaručených práv, konkrétně jím údajně byla dotčena zásada presumpce stěžovatelčiny neviny. Ústavní soud této úvaze nepřisvědčil. Právě s ohledem na zásadu presumpce neviny se obecné soudy omezily na pouhé konstatování probíhajícího trestního řízení a při hodnocení provedeného dokazování, z hlediska souladu navrhované úpravy výživného s dobrými mravy, z této skutečnosti žádné důsledky nevyvodily. Subjektivní dojem stěžovatelky, že provedení důkazu trestním spisem spolu s uvedením faktu, že nebylo dosud pravomocně skončeno, v rámci dokazování v civilním řízení nepochybně na oba obecné soudy zapůsobilo, který nemá oporu ve spisovém materiálu, nemá ani žádnou právní relevanci, tím méně pak ústavní rozměr.

Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obecných soudů při interpretaci i aplikaci uvedených právních předpisů jednotlivých zákonných ustanovení, včetně citovaných ustanovení zákona o rodině, nevybočil z mezí ústavnosti. Obecné soudy své závěry v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě, logicky a ústavně konformním způsobem vyložily. Za dané situace proto není Ústavní soud oprávněn zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování.

Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru