Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2533/08 #1Usnesení ÚS ze dne 12.08.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Vyškov
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.2533.08.1
Datum podání10.10.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 138 odst.1, § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2533/08 ze dne 12. 8. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky společnosti DAVAL, spol. s r. o., se sídlem ve Vyškově, Jízdárenská 590, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 9, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2008 č. j. 17 Co 18/2008-128 a usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20. 12. 2007 č. j. 7 C 161/2007-100, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 10. 2008, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s odkazem na porušení jejích základních práv a svobod dle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě. Stěžovatelka spolu s ústavní stížností současně navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

Napadeným usnesením uvedeným v záhlaví rozhodl Okresní soud ve Vyškově o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků, kterou stěžovatelka reagovala na výzvu soudu k úhradě soudního poplatku pro řízení o její žalobě na náhradu škody proti žalovanému Městu Vyškov, se sídlem úřadu ve Vyškově, Masarykovo nám. 1 (dále jen "žalovaný") tak, že se stěžovatelce osvobození od placení soudních poplatků nepřiznává. Soud prvého stupně uvedl, že skutečnost, že stěžovatelka vložila všechny finanční prostředky do určitého podnikatelského záměru, neodůvodňuje přiznání osvobození od placení soudních poplatků. Nahlédnutím do obchodního rejstříku zjistil, že v roce 2002 a 2004 byla na stěžovatelku nařízena exekuce na návrh oprávněné zdravotní pojišťovny, z čehož soud dovodil, že stěžovatelka si neplní řádně základní odvody vyplývající z její obchodní činnosti. Dospěl k závěru, že by bylo proto v rozporu s dobrými mravy, aby její žádosti vyhověl, když ji odůvodňuje pouze tím, že z důvodu neuzavření kupní smlouvy na převod pozemků s žalovaným ji vznikly jednak hotové výdaje a zejména ušlý zisk. Soud prvého stupně uzavřel, že stěžovatelka měla zvážit, zda při podnikatelské činnosti nepodstupuje nepřiměřená rizika.

Proti usnesení podala stěžovatelka odvolání, v němž především namítala, že soudu nepříslušelo hodnotit míru podnikatelského rizika stěžovatelky, aniž k tomu provedl dokazování. Soud tak v podstatě předestřel, jak hodnotí samotnou žalobu stěžovatelky. Poukázala na nesprávný postup soudu, který zaslal žádost stěžovatelky k vyjádření protistraně, přestože takové posouzení náleží výhradně soudu. Uvedla, že nedisponuje finančními prostředky, kterými by mohla zaplatit soudní poplatek v částce přesahující jeden milion korun, v čemž spatřovala porušení práva na přístup k soudu a principu rovnosti stran.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací v napadeném usnesení posléze dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelky není důvodné, avšak z jiných důvodů, než uváděl soud prvého stupně. Odvolací soud totiž konstatoval, že předložená daňová přiznání rozvaha i výkaz zisků a ztrát jsou doklady pouze podpůrnými pro posouzení celkových majetkových poměrů stěžovatelky, neboť nijak nevypovídají o tom, jaké jsou její skutečné majetkové poměry a co bylo příčinou vykazované ztráty. Podle odvolacího soudu tedy stěžovatelka dostatečným způsobem nedoložila své majetkové poměry, přičemž takovou aktivitu při zjišťování skutečností nebylo možné v tomto případě přenášet na soud. Odvolací soud se však přes tento závěr zabýval námitkami stěžovatelky a mimo jiné uvedl, že posuzování míry podnikatelského rizika stěžovatelky je pro rozhodování o otázce přiznání osvobození od soudních poplatků nerozhodné a není třeba se jím dále zabývat, stejně jako závěry ohledně neplnění řádných odvodů ze strany stěžovatelky.

V záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů napadla stěžovatelka ústavní stížností. V jejím odůvodnění zrekapitulovala dosavadní stav věci a poukázala na rozhodovací praxi Ústavního soudu, jež se v jejím rámci interpretací a aplikací příslušného ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. o osvobození od soudních poplatků zabýval, přičemž stěžovatelka vyjádřila své přesvědčení, že obecné soudy tuto ve svých rozhodnutích nerespektovaly a nedostály ani svým povinnostem z pohledu jednoduchého práva. K napadenému usnesení soudu prvého stupně stěžovatelka v podstatě blíže rozvedla své odvolací námitky s tím, že soud prvého stupně ve svém rozhodnutí závažným způsobem účelově překroutil rozhodné okolnosti, aniž by ke svým závěrům provedl řádně důkazy, a zjevně pak vycházel z vyjádření proti strany, které bylo stěžovatelce zasláno až společně se stejnopisem samotného rozhodnutí. K napadenému usnesení soudu odvolacího stěžovatelka vyjádřila svůj nesouhlas s jeho závěrem, že daňové přiznání nemůže nevypovídat o jejích skutečných majetkových poměrech, ale právě naopak, dle ní jednoznačným způsobem o podnikání stěžovatelky vypovídá. Jak dále uvedla, je srozuměna, že odvolací soud mohl mít jiné nebo vyšší požadavky na dokazování, svůj důkazní návrh však učinila v dobré víře a se znalostí praxe v obdobných situacích. Ve svých úvahách tak dospěla k závěru, že v odůvodnění usnesení odvolacího soudu je skryt požadavek na prokazování neexistence určité skutečnosti, což je postup procesními zásadami neakceptovatelný. Pokud však měl odvolací soud za to, že stěžovatelka důkazní břemeno neunesla, měl ji o svém závěru informovat a vyzvat jí k doplnění. Nad rámec stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž podotkla, že ve své nové žádosti o osvobození od soudních poplatků, o které nebylo dosud rozhodnuto, dodala k daňovým přiznáním i vyjádření auditorské společnosti obsahující jednoznačné závěry o stavu jejích financí.

Ústavní soud si k projednávané ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Okresní soud ve Vyškově prostřednictvím předsedkyně dotčeného senátu pouze uvedl, že rozhodl na základě předložených důkazů a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Dle jeho přesvědčení bylo napadené rozhodnutí vydáno v souladu se zákonnou právní úpravou.

Krajský soud v Brně prostřednictvím předsedy dotčeného senátu odkázal na obsah svého rozhodnutí a důvody v něm uvedené. Setrval na svém stanovisku, že stěžovatelka věrohodným způsobem neprokázala své majetkové poměry pro splnění podmínek dle § 138 o. s. ř. Uvedl, že použití ustanovení § 118a, podle kterého by měl stěžovatelku vyzvat k doplnění dalších důkazů, nebylo na místě, neboť nešlo o rozhodování ve věci samé. Navíc věc neposoudil právně odlišně, pokud dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání osvobození od placení soudních poplatků nebyly splněny.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i prostudováním příslušného spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že nyní projednávaná ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ve shodě se svou ustálenou judikaturou Ústavní soud i v souvislosti s posuzovanou věcí zdůrazňuje, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž současně nelze případnou zjištěnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především využitím procesních prostředků daných právním systémem České republiky. Jako orgán ochrany ústavnosti tedy není Ústavní soud pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, natož aby průběžně opravoval postup obecných soudů v řízeních, v nichž dosud nebylo meritorně rozhodnuto.

Ústavní soud dále zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti a to, že chápe kasaci rozhodnutí obecných soudů jako krajní prostředek, k němuž je přípustné sáhnout jen tehdy, pokud jsou tato rozhodnutí výsledkem řízení, jež jako celek nebylo spravedlivé, tzn. odporovalo kautelám práva ústavního, vyjádřeným v příslušných článcích Listiny. Ústavní soud proto rovněž opakovaně konstatoval, že ne každé procesní pochybení či porušení jednoduchého práva ze strany orgánů veřejné moci je natolik závažné, aby opravňovalo kasační zásah Ústavního soudu.

Ústavní soud se zabýval otázkou osvobození od placení soudních poplatků již mnohokrát. V souvislosti s touto problematikou opakovaně vyslovil názor, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do pravomoci obecných soudů, přičemž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým soudy dospěly při zvažování důvodnosti uplatněného nároku (srov. např. IV. ÚS 271/2000, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, usnesení č. 28). Ve svých nálezech, sp. zn. I. ÚS 13/98, IV. ÚS 13/98, a II. ÚS 13/98, Ústavní soud sice ze zásady rovnosti stran zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny dovodil, že i právnické osoby mají právo žádat o osvobození od soudních poplatků, ale současně učinil závěr, že je věcí judikatury obecných soudů, aby vymezila kriteria poměrů, z nichž bude při aplikaci tohoto ustanovení u právnických osob vycházet. Proto, dospěl-li v daném případě odvolací soud v rámci svého posuzování žádosti stěžovatelky k závěru, že tato nebyla předložena spolu s dostatečnými podklady pro posouzení skutečných majetkových poměrů stěžovatelky, pak se Ústavní soud necítí oprávněn do této úvahy zasáhnout.

Co do skutkové roviny řízení platí, jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) pak odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu odvolacího soudu porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.

Ohledně napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, musí Ústavní soud přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že k usnesení odvolacího soudu vedly jiné důvody ve srovnání s usnesením soudu prvního stupně, nemůže se však ztotožnit s tvrzením, že takový postup současně vedl k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 59/2005 Sb. (účinnost ode dne 1.4.2005) totiž změnila ustanovení § 219 o. s. ř. do té podoby, že "Odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku věcně správné." Z tohoto ustanovení plyne, že pro závěr o věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně není významné, zda a do jaké míry odvolací soud učinil shodná zjištění o skutkovém stavu věci jako soud prvního stupně, či zda a do jaké míry shodně aplikoval hmotné právo. Podstatné je, zda rozhodnutí soudu prvního stupně odpovídá ve svém výroku tomu, jak mělo být rozhodnuto podle závěrů odvolacího soudu. Skutečnost, že odvolací soud vedly ke shodě výroků odlišné důvody, není podstatná (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 511/06, IV. ÚS 417/05, II. ÚS 836/06 nebo názor "komentářové literatury" in Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z.: Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, 7. vydání, C.H. Beck, Praha, 2006, str. 1160-1).

Při posuzování dalších námitek stěžovatelky byl Ústavní soud veden shora uvedenou zásadou minimalizace zásahu Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů. Nutno konstatovat, že rozhodnutí o předchozí žádosti o osvobození od soudních poplatků nebrání tomu, aby soud rozhodl o žádosti nové (nejde o překážku věci již pravomocně rozhodnuté), neboť každá nová žádost o osvobození od soudních poplatků musí být posouzena podle okolností a podmínek, které jsou zde v době jejího dalšího podání. Jakkoli by mechanické uplatňování mohlo vést ke zbytečnému prodlužování řízení opakováním stále stejných žádostí a rozhodnutí o nich, je obecný soud povinen o opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku v rámci jednoho řízení rozhodnout, je-li žádost podložena novými argumenty a skutečnostmi.

Řízení ve věci stěžovatelky dosud nebylo pravomocně skončeno. Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu, že po vydání rozhodnutí o odvolání stěžovatelky, byla stěžovatelka soudem prvého stupně opětovně vyzvána k zaplacení soudního poplatku. Stěžovatelka na výzvu soudu reagovala novou doplněnou žádostí o osvobození od soudních poplatků ze dne 25. 8. 2008, o které soud prvého stupně zatím nerozhodl. Za této situace dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci ani nemohlo dojít k nenapravitelnému zásahu do práv stěžovatelky. Soud prvého stupně bude v řízení o nové žádosti posuzovat stěžovatelkou doplněné podklady, přičemž bude muset přihlédnout i k závěrům v odůvodnění usnesení soudu odvolacího, jakož i k rozhodovací praxi obecných soudů i judikatuře Ústavního soudu. Ústavní soud proto musí konstatovat, že v danou chvíli okolnosti pro svůj zásah neshledal.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru