Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 253/20 #1Usnesení ÚS ze dne 14.02.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Náklady řízení
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.253.20.1
Datum podání24.01.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 10

99/1963 Sb., § 146 odst.2, § 106


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 253/20 ze dne 14. 2. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky DCA INVESTMENTS LIMITED, se sídlem Firs Avenue 35, N11 3NE Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem Široká 36/5, Praha 1, proti výrokům II, III a IV usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 28 Co 42/2019-160 ze dne 21. 10. 2019 a výroku II usnesení Městského soudu v Brně č. j. 254 C 43/2017-133 ze dne 13. 12. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

1. Stěžovatelka uvádí, že se u obecných soudů domáhala na vedlejších účastnících zaplacení pohledávky ve výši 1 962 800 Kč s příslušenstvím, kterou nabyla postoupením. Vedlejší účastníci vznesli námitku, že řízení by mělo být zastaveno pro nedostatek pravomoci obecných soudů, neboť dle rozhodčích smluv uzavřených s právní předchůdkyní stěžovatelky má ve věci rozhodovat Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky.

2. Městský soud v Brně usnesením ze dne 27. 3. 2018 řízení zastavil dle § 106 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť námitku vedlejších účastníků shledal důvodnou. Protože k zastavení řízení došlo před prvním jednáním ve věci, rozhodl o vrácení soudního poplatku stěžovatelce sníženého o 20 %, tedy na 78 512 Kč, podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka se proti tomuto usnesení odvolala a namítala mimo jiné, že dle judikatury Nejvyššího soudu na ni postoupením pohledávky nepřešla rovněž práva a povinnosti z rozhodčí smlouvy. Městský soud podle ní pochybil i tím, že ve věci nenařídil ústní jednání a neprovedl důkazy listinami, na jejichž základě učinil skutková zjištění týkající se rozhodčích smluv. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 6. 2018 rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle krajského soudu bylo třeba nařídit ústní jednání, provést dokazování listinami a vypořádat se s otázkou platnosti rozhodčí smlouvy, přičemž měl městský soud rovněž přihlédnout k judikatuře uváděné stěžovatelkou ohledně závaznosti rozhodčí smlouvy ve vztahu ke stěžovatelce jako postupníkovi.

3. Městský soud poté v rámci ústního jednání provedl listinné důkazy. Výrokem I usnesení označeného v záhlaví pak rozhodl o zastavení řízení. Podle městského soudu na stěžovatelku jako postupníka přešla pohledávka "v celkové právní kvalitě, nejen včetně příslušenství, ale i co do prorogačních a rozhodčích smluv či doložek". Rozhodčí smlouvy tak vážou i stěžovatelku jako postupníka, v této souvislosti městský soud odkázal na závěry Nejvyššího soudu v usnesení sp. zn. 23 Cdo 4788/2016 ze dne 9. 5. 2017. Napadeným výrokem II uložil městský soud stěžovatelce povinnost nahradit každému z vedlejších účastníků 48 075 Kč na náhradě nákladů řízení. Stěžovatelka totiž ve smyslu § 146 odst. 2 občanského soudního řádu zavinila zastavení řízení tím, že nerespektovala rozhodčí smlouvy a domáhala se řešení sporu u civilních soudů, a vystavila se tak riziku, že věc nebude obecnými soudy projednána. Výrokem III městský soud opět rozhodl, že soudní poplatek snížený o 20 %, tedy na 78 512 Kč, se vrací stěžovatelce dle § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, jelikož k zastavení řízení "došlo před prvním jednáním ve věci". Výrokem IV vyzval stěžovatelku ke sdělení účtu pro vrácení soudního poplatku. Stěžovatelka se proti usnesení městského soudu odvolala.

4. Krajský soud výrokem I usnesení označeného v záhlaví potvrdil rozhodnutí městského soudu o zastavení řízení. Napadeným výrokem II změnil rozhodnutí městského soudu tak, že snížil náhradu nákladů přiznanou každému z vedlejších účastníků na 47 204,52 Kč. Krajský soud se ztotožnil s názorem městského soudu, že stěžovatelka zavinila zastavení řízení, a proto je povinna hradit jeho náklady vedlejším účastníkům, korigoval pouze jejich výši. Dále napadeným výrokem III změnil rozhodnutí městského soudu tak, že se stěžovatelce nevrací zaplacený soudní poplatek ve snížené výši. Ke změně krajský soud přistoupil, přestože uvedený výrok městského soudu "nebyl žádným z účastníků napaden". Dle krajského soudu nebyly splněny podmínky pro vrácení soudního poplatku ve snížené výši dle § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, neboť k zastavení řízení došlo až po jednání před městským soudem, během něhož se provádělo dokazování listinami. Napadeným výrokem IV pak krajský soud zrušil rozhodnutí městského soudu ve výroku o výzvě ke sdělení účtu k vrácení soudního poplatku. Krajský soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka uvádí, že akceptuje rozhodnutí obecných soudů o zastavení řízení, nesouhlasí však s tím, že jí byla uložena povinnost hradit vedlejším účastníkům náklady řízení a že jí nebyl vrácen soudní poplatek ve snížené výši. Proto brojí svou ústavní stížností proti výrokům II, III a IV usnesení krajského soudu a výroku II usnesení městského soudu. Namítá, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s principy zakotvenými v čl. 4 a 90 Ústavy České republiky a dále že bylo v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny zasaženo do její majetkové sféry.

6. Podle stěžovatelky má být soudní poplatek vrácen ve snížené výši dle § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, shledá-li obecný soud, že nemá pravomoc ve věci rozhodnout, a nezabývá se tak meritem věci. Podle stěžovatelky jde o obdobu vrácení soudního poplatku dle § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích v případě schválení smíru před tím, než je rozhodnuto ve věci samé. Rozhodnutí krajského soudu o nevrácení soudního poplatku vykazuje dle stěžovatelky znaky překvapivosti a libovůle. Stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8. 3. 2011 (N 37/60 SbNU 441), v němž podle ní Ústavní soud kritizoval prvky zjevné překvapivosti až libovůle v rozhodování rozhodčího soudu - ten rozhodl o povinnosti zaplatit poplatek za rozhodčí řízení v celkové výši 1 000 000 Kč, a přestože následně dospěl k závěru, že ve věci není dána jeho pravomoc, uhrazený poplatek si ponechal. Závěry tohoto nálezu lze dle stěžovatelky uplatnit i na projednávanou věc. V projednávaném případě se přitom provedené důkazy týkaly pouze otázky pravomoci civilních soudů. Postup krajského soudu při změně výroku o vrácení soudního poplatku byl překvapivý, neboť krajský soud stěžovatelku neupozornil na svůj odlišný náhled na tuto otázku. Dle nálezu sp. zn. I. ÚS 2456/13 ze dne 16. 9. 2014 (N 168/74 SbNU 451) a nálezu sp. zn. II. ÚS 3776/16 ze dne 27. 3. 2017 (N 51/84 SbNU 595) přitom mají odvolací soudy vytvořit účastníkům prostor k účinnému uplatnění námitek, mají-li jiný náhled na náhradu nákladů řízení než soud prvního stupně. Dle stěžovatelky to platí i pro rozhodování o soudním poplatku, který je třeba považovat za součást nákladů řízení.

7. Stěžovatelka dále namítá, že není dán spravedlivý důvod k tomu, aby hradila náklady řízení vedlejším účastníkům. Stěžovatelka odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, v nichž tento soud dospěl k závěru, že nelze dovodit zavinění žalobce, dojde-li k zastavení řízení dle § 106 odst. 1 občanského soudního řádu s ohledem na důvodnou námitku, že věc má být projednána před rozhodci. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že Městský soud v Brně v rozhodnutí z 13. 11. 2018 ve skutkově obdobné věci nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení a jeho rozhodnutí potvrdil rozhodnutím ze dne 29. 10. 2019 i Krajský soud v Brně, a to dokonce stejný senát, který vydal usnesení označené v záhlaví. Městský a krajský soud tak dle stěžovatelky porušují její legitimní očekávání. Stěžovatelka dále uvádí, že odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývalo, že pro ni jako postupníka není závazná rozhodčí smlouva uzavřená mezi postupitelem a vedlejšími účastníky. Krajský soud ve svém zrušovacím usnesení uložil městskému soudu k této judikatuře přihlédnout. Městský soud však své rozhodnutí opřel o nové usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4788/2016 ze dne 9. 5. 2017, které "jde zcela proti dosavadnímu názoru". Stěžovatelka podala žalobu dne 9. 8. 2017 a uvedené rozhodnutí v té době nebylo zveřejněno. Stěžovatelka uvádí, že by neměla být uložením povinnosti uhradit náklady řízení vedlejším účastníkům trestána za změnu soudní praxe.

III. Hodnocení Ústavního soudu

8. Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítne návrh, je-li zjevně neopodstatněný. Dle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být toto usnesení písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

9. Stěžovatelka spatřuje porušení svých práv v prvé řadě v tom, že krajský soud změnil rozhodnutí městského soudu a rozhodl, že jí nebude vrácen soudní poplatek ve snížené výši dle § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, přičemž zrušil i s tím související výrok, kterým byla stěžovatelka vyzvána ke sdělení účtu pro vrácení soudního poplatku. Jak Ústavní soud uvedl například v usnesení sp. zn. II. ÚS 2188/14 ze dne 21. 4. 2015 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), bod 8, přistupuje k přezkumu rozhodnutí obecných soudů v této oblasti rezervovaně. Podle § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích soud vrátí poplatek za řízení snížený o 20 %, nejméně však 1 000 Kč, "bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním". Krajský soud dovodil, že podmínky tohoto ustanovení nejsou splněny, neboť před městským soudem proběhlo jednání, na němž byly provedeny listinné důkazy, a teprve poté bylo rozhodnuto o zastavení řízení. Stěžovatelka se svými námitkami domáhá odlišné interpretace citovaného ustanovení, v níž by za první jednání bylo považováno až první jednání o meritu věci. Otázka, co se rozumí prvním jednáním dle citovaného ustanovení, se však týká pouze výkladu podústavního práva, a postrádá tak ústavněprávní rozměr. Interpretace tohoto ustanovení, k níž přistoupil krajský soud, z ústavních mezí nevybočuje.

10. Podle stěžovatelky Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3227/07 kritizoval postup rozhodčího soudu, který vybral poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1 000 000 Kč a ten si následně ponechal, přestože dospěl k závěru o nedostatku své pravomoci. Ve skutečnosti se tímto případem Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. I. ÚS 1794/10 ze dne 16. 7. 2013 (N 118/70 SbNU 55). Ani tento nález však nelze analogicky uplatnit na věc stěžovatelky. V daném případě šlo o poskytnutí soudní ochrany proti rozhodnutí rozhodčího soudu, a jedním z nosných důvodů tohoto rozhodnutí je i značná výše uhrazeného poplatku. V projednávaném případě však nejde o poskytnutí soudní ochrany ve věci přezkumu rozhodnutí rozhodčího soudu a výše soudního poplatku v části, jejíž vrácení stěžovatelka požaduje, je řádově nižší.

11. Stěžovatelka se dále dovolává nálezů sp. zn. I. ÚS 2456/13 ze dne 16. 9. 2014 (N 168/74 SbNU 451) a sp. zn. II. ÚS 3776/16 ze dne 27. 3. 2017 (N 51/84 SbNU 595), podle nichž má odvolací soud umožnit účastníkům řízení vyjádřit se k otázce náhrady nákladů, má-li na ni odvolací soud odlišný náhled než soud prvního stupně, a to tak, aby jeho rozhodnutí nebylo pro účastníky řízení překvapivé (nález sp. zn. I. ÚS 2456/13, body 11-12; nález sp. zn. II. ÚS 3776/16, bod 16). Stěžovatelka namítá, že krajský soud změnil výrok o vrácení soudního poplatku, aniž by jí poskytl příležitost se k odlišnému náhledu na tuto otázku vyjádřit. Ústavní soud konstatuje, že ačkoliv lze do určité míry rozhodování o vrácení soudního poplatku připodobnit k rozhodování o nákladech řízení, liší se mimo jiné tím, že rozhodování o vrácení soudního poplatku se týká výlučně vztahu mezi veřejnou mocí a tím, kdo poplatek uhradil; nijak v něm nefigurují další účastníci řízení. Proto nelze v plném rozsahu uplatňovat na toto rozhodování požadavky vyslovené Ústavním soudem ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení. V projednávaném případě napadené usnesení krajského soudu nasvědčuje tomu, že stěžovatelka skutečně neměla možnost se vyjádřit k odlišnému náhledu krajského soudu na vrácení soudního poplatku. Ačkoliv by bylo v obecné rovině vhodnější, kdyby stěžovatelce byla taková možnost poskytnuta, v projednávané věci nedosahuje tato problematika ústavněprávního rozměru. Městský soud totiž nejprve rozhodl v souladu se stanoviskem stěžovatelky, totiž že poplatek jí má být ve snížené výši vrácen, neboť prvním jednáním dle § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích je až první jednání o meritu věci. S tímto stěžejním argumentem tak byl krajský soud při svém rozhodování seznámen. Nebylo tak nezbytné, aby jej před krajským soudem výslovně vznášela i stěžovatelka. Její další námitky pak představují pouze rozvedení tohoto argumentu. Stěžovatelka dále nezpochybňuje pravomoc a příslušnost krajského soudu změnit výrok městského soudu ohledně vrácení soudního poplatku, a proto se touto otázkou Ústavní soud podrobněji nezabýval. S ohledem na tyto skutečnosti tak nelze shledat v postupu krajského soudu při rozhodování o vrácení soudního poplatku (a zrušení výzvy ke sdělení čísla účtu pro jeho vrácení) takové pochybení, které by mělo ústavněprávní dimenzi. V této části je tak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

12. Stěžovatelka dále brojí proti výrokům, kterými jí byla uložena povinnost hradit vedlejším účastníkům náhrady nákladů řízení. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře přistupuje k přezkumu rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení zdrženlivě. Ačkoliv se spor o náhradu nákladů řízení může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje takové intenzity, v níž by bylo možné spatřovat porušení základních práv a svobod. Zásahy Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů jsou tak výjimečné (z poslední doby viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2578/18 ze dne 21. 5. 2019, bod 23 a násl. a tam citovaná judikatura).

13. Ústavní soud se v nálezu sp. zn. II. ÚS 3776/16 ze dne 27. 3. 2017 (N 51/84 SbNU 595), zabýval rozhodováním o náhradě nákladů řízení v situaci, kdy dojde dle § 106 odst. 1 občanského soudního řádu k zastavení řízení pro nedostatek pravomoci obecných soudů, neboť věc má být projednána v rozhodčím řízení. Ústavní soud upozornil, že judikatura obecných soudů není jednotná v otázce, zda je v těchto případech nutné vycházet z toho, že žádný z účastníků nezavinil zastavení řízení, nebo zda je naopak namístě spatřovat zavinění na straně žalobce, který nerespektuje rozhodčí smlouvu a podá žalobu k civilním soudům. Jednotná v tomto ohledu nebyla ani praxe Vrchního soudu v Praze, jehož rozhodnutí se stěžovatelka dovolává (srov. citovaný nález, bod 15). Ústavní soud ponechal tuto otázku otevřenou, zdůraznil ovšem, že zavinění nelze spatřovat na straně žalovaného, který se úspěšně bránil námitkou nedostatku pravomoci obecných soudů (citovaný nález, bod 15 in fine). Vzhledem k nejednotné soudní praxi stěžovatelce nemohlo vzniknout legitimní očekávání, že jí nehrozí povinnost hradit náklady řízení; s tímto rizikem bylo naopak třeba počítat.

14. Po vydání nálezu sp. zn. II. ÚS 3776/16 dospěl Nejvyšší soud, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu civilních soudů, v usnesení sp. zn. 23 Cdo 2148/2016 ze dne 25. 10. 2017 k závěru, že žalobce nese procesní odpovědnost za zastavení řízení, byla-li uzavřena platná rozhodčí smlouva a došlo-li k zastavení řízení kvůli důvodně vznesené námitce nedostatku pravomoci civilních soudů. Žalobce je dle odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu povinen hradit náklady řízení, jehož zastavení zavinil ve smyslu § 146 odst. 2 občanského soudního řádu. Případná pozdější rozhodnutí městského a krajského soudu, na která poukazuje stěžovatelka a v nichž nebyla v těchto situacích žádnému z účastníků řízení přiznána náhrada nákladů řízení, rovněž nemohla založit její legitimní očekávání, že v jejím případě bude postupováno stejně. Obecně je totiž namístě vycházet z toho, že obecné soudy budou následovat judikaturu Nejvyššího soudu, a to v souladu s jeho již zmiňovanou úlohou při sjednocování judikatury. Výklad, k němuž městský a krajský soud v projednávaném případě dospěly a který je v souladu s citovaným usnesením Nejvyššího soudu - totiž že stěžovatelka z procesního hlediska zavinila zastavení řízení a měla by jí proto být uložena povinnost nahradit náklady řízení -, Ústavní soud nepovažuje za excesivní, a tudíž mu nepřísluší do činnosti obecných soudů v tomto ohledu zasahovat. I v této části je tak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

15. Z výše uvedených důvodů tak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru