Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 253/18 #1Usnesení ÚS ze dne 13.02.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
Věcný rejstříkpříslušnost/místní
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.253.18.1
Datum podání22.01.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 88 odst.1 písm.a, § 86, § 105


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 253/18 ze dne 13. 2. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dr.med. Dr.rer.nat Karla Alberta, zastoupeného Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem Plzeň, Guldenerova 547/4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2017, č. j. 19 Co 435/2016-384, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, č. j. 22 Cdo 3513/2017-424, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že porušila jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zahrnující rovněž právo na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 v řízení o žalobě žalobkyně na vypořádání společného jmění náležejícího jí a stěžovateli usnesením ze dne 3. 10. 2016, č. j. 21 C 194/2013-308, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I) a rozhodl, že věc bude postoupena Okresnímu soudu v Chebu jako soudu místně příslušnému (výrok II). Obvodní soud pro Prahu 2 totiž vzal za prokázané, že stěžovatel bydlel do 21. 8. 1968 na ulici F. v Ú., poté emigroval do Německa a v období let 2008 až 2011 pobýval v M. Od roku 2011 žil pouze v Německu a na ulici B. v P. nikdy nepobýval.

3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze změnil nyní napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně tak, že se místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2 nevyslovuje. Námitka místní nepříslušnosti stěžovatele podle městského soudu nebyla totiž učiněna včas (to znamená při prvním úkonu, který stěžovateli příslušel) a proto měla být soudem prvního stupně zamítnuta. Tvrzení stěžovatele o místech, kde v České republice bydlel, jsou prý navíc rozporná a účelově měněná. Protože poslední známé bydliště stěžovatele v České republice je právě na ulici B., je místně příslušným Obvodní soud pro Prahu 2.

4. Následné dovolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud, neboť stěžovatel vznesl námitku místní nepříslušnosti opožděně, tedy nikoliv při svém prvním procesním úkonu v řízení.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Ustanovení § 105 o. s. ř. určuje, do kdy je soud oprávněn z vlastní iniciativy či k námitce účastníka zkoumat místní příslušnost. Dle citovaného ustanovení místní příslušnost zkoumá soud před tím, než začne jednat ve věci samé. Rozhodl-li soud o věci samé bez jednání, zkoumá místní příslušnost jen před vydáním rozhodnutí, s výjimkou platebního rozkazu. Později, než je stanoveno ve větě první, zkoumá soud místní příslušnost jen k námitce účastníka, která však musí být uplatněna při prvním úkonu, který účastníku přísluší.

8. Soud je tedy oprávněn zkoumat svoji místní příslušnost z vlastní iniciativy jen do doby, než začne jednat ve věci samé, přičemž "jednání ve věci samé" začíná přednesením resp. přečtením žaloby (návrhu na zahájení řízení). Časový úsek, ve kterém je soud oprávněn zkoumat svou místní příslušnost, je v kontextu zejména ustanovení § 118 odst. 1 o. s. ř. ukončen zpravidla výzvou předsedy senátu, aby žalobce přednesl žalobu, resp. přečtením žaloby předsedou senátu (srov. k tomu např. BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád, 1. vyd., Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 816). I po zahájení jednání ve věci samé však má účastník řízení právo podat námitku nepříslušnosti, ta je však přípustná pouze při jeho prvním procesním úkonu.

9. Zatímco k nedostatku věcné příslušnosti je soud povinen přihlížet kdykoliv za řízení, zkoumání místní příslušnosti se soustřeďuje pouze na začátek řízení, přičemž případný nedostatek místní příslušnosti je nadále zhojen. Nelze za žádných okolností připustit, aby ve věci rozhodoval funkčně nepříslušný soud, a to na rozdíl od situace, kdy by ve věci sice rozhodoval místně nepříslušný, ovšem věcně příslušný soud. Na dodržení věcné příslušnosti je tedy v občanském soudním řádu kladen větší důraz, než na dodržení příslušnosti místní. O tom svědčí i možnost, aby ve věci bylo místně příslušných více soudů (§ 11 odst. 2 o. s. ř.), nebo možnost delegovat věc jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti (§12 odst. 2 o. s. ř.).

10. Jak vyplývá ze samotné ústavní stížnosti i z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel ve svém odvolání uvedl, že Obvodní soud pro Prahu 2 správně rozhodl, že není k projednání sporu místně příslušný (podle obvodního soudu měly být k projednávání věci příslušné soudy, v jejichž obvodu se vypořádávané nemovitosti nachází), když naopak podle stěžovatele měl z důvodů vhodnosti a hospodárnosti věc projednat Obvodní soud Plzeň - město.

11. Stěžovatel se tedy zcela neztotožňuje s hodnocením otázky místní nepříslušnosti s obvodním soudem, když jako kritérium pro změnu prvostupňového soudu je pro stěžovatele určující vhodnost a hospodárnost. Z toho důvodu je však podle Ústavního soudu zcela akceptovatelné, nevyhodnotily-li obecné soudy toto vyjádření stěžovatele jako námitku místní nepříslušnosti, když tuto stěžovatel formuloval až v některém ze svých dalších podání, a tedy opožděně (srov. shora). Tento svůj názor obecné soudy podle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně odůvodnily a vzhledem k jisté benevolenci samotného zákonodárce k otázce místní příslušnosti jej může Ústavní soud přijmout. Stěžovatel ostatně žádné hlubší argumenty v ústavní stížnosti, svědčící o existenci jakékoliv diskrepance ústavněprávního charakteru ani netvrdí.

12. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, jimiž nebyla shledána námitka místní nepříslušnosti stěžovatele jako včasná, jsou z ústavního hlediska akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru