Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 253/06 #1Usnesení ÚS ze dne 05.10.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - soudní exekutor - Exekutorský úřad Brno - město
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojn... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
Výkon rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.253.06.1
Datum podání26.04.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 87, § 89

99/1963 Sb., § 268, § 271


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 253/06 ze dne 5. 10. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Víta Novozámského, soudního exekutora se sídlem v Brně, Cejl 99, zastoupeného Mgr. Lucií Černotovou, advokátkou se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 27. 1. 2006, čj. 40 Co 97/2006-26, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, s tím, že jím byla porušena jeho práva, garantovaná čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst 3 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud si k rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 51 Nc 4441/2003, z něhož zjistil, že uvedený soud usnesením ze dne 30. 11. 2005, čj. 51 Nc 4441/2003-15, zastavil exekuci, nařízenou týmž soudem usnesením ze dne 5. 1. 2004, čj. 51 Nc 4441/2003-6, na majetek povinného ing. V. J.. Současně uložil povinnému zaplatit oprávněné: INTERKONTAKT, spediční a obchodní servis, spol. s r.o. (IČ 46965092), na náhradě nákladů exekuce částku 7.946,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, a oprávněné zaplatit soudnímu exekutorovi (stěžovateli, dále jen "stěžovatel") na náhradě nákladů exekuce částku 4.796 Kč v téže lhůtě.

Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc, usnesením ze dne 27. 1. 2006, čj. 40 Co 97/2006-26, usnesení soudu prvého stupně v napadených výrocích změnil tak, že povinný je povinen zaplatit oprávněné na náhradě nákladů exekučního řízení částku 3.150,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její advokátky a dále je povinen zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů exekuce částku 4.796 Kč v téže lhůtě. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvádí, že důvod zastavení výkonu rozhodnutí je nutno posuzovat z hlediska procesního zavinění při vedení výkonu. Nelze-li oprávněnému vytknout procesní zavinění při vedení exekuce, nenese ani procesní odpovědnost za její zastavení a má právo na náhradu všech nákladů, které účelně vynaložil v exekučním řízení. Nelze ho ani zavázat k náhradě nákladů soudního exekutora, která tak svědčí povinnému.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovozuje, že stát na exekutory přenesl část svých pravomocí a současně stanovil, že exekutor svou činnost vykonává nezávisle a nestranně, přičemž jeho nezávislost je zaručena mimo jiné úplatou, za niž je činnost exekutora vykonávána. Soudní exekutor nemůže při nemajetnosti povinného nést tíhu nákladů exekuce za situace, kdy provedení exekuce nemůže odmítnout. Povinnost k úhradě nákladů exekuce je v těchto případech nutno, bez ohledu na procesní zavinění, uložit oprávněnému. Odvolací soud ve svém rozhodnutí zcela pominul kogentní ustanovení § 3 ex. řádu a nesprávně aplikoval § 271 o.s.ř., a odepřel tak stěžovateli nárok na úplatu, neboť je-li povinnost k náhradě nákladů uložena povinnému, u něhož není žádný postižitelný majetek a z toho důvodu byla exekuce zastavena, je prakticky jisté, že náklady exekuce ve skutečnosti uhrazeny nebudou. Rozhodnutí odvolacího soudu ohrožuje nezávislost soudního exekutora.

Ústavní soud předesílá, že ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy, byla-li exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o.s.ř. zastavena, uložit buď povinnému, nebo oprávněnému, aby nahradil exekutorovi náklady exekuce, zaujal Ústavní soud jednoznačný názor ve svém stanovisku, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, vydaném podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní nejednotné judikatuře v této otázce. V tomto stanovisku Ústavní soud konstatoval, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému. V nyní posuzované věci, která je obdobná věci řešené v citovaném stanovisku, odkazuje proto Ústavní soud na závěry v něm obsažené. Zdůrazňuje přitom, že právní závěry odvolacího soudu, podle nichž je třeba při rozhodování o nákladech exekuce zkoumat otázku procesního zavinění toho kterého účastníka na zastavení exekuce, a tedy že nelze automaticky, resp. podle § 89 exekučního řádu, předmětnou povinnost ukládat oprávněnému, jsou zcela v souladu s požadavky ústavnosti.

Ústavní soud ve shodě s citovaným stanoviskem považuje za ústavně konformní výklad ustanovení exekučního řádu o náhradě nákladů exekuce, vyjádřený v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 282/06. Zde Ústavní soud vyložil, že ustanovení § 87 až § 89 exekučního řádu nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. z ustanovení § 270 a § 271 o. s. ř.), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§ 52 odst. 1 o. s. ř.). Tam i zde se vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. § 142 odst. 1 o. s. ř.), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení přihlašuje výslovně (srov. § 87 odst. 3 exekučního řádu), a také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce [§ 44 odst. 6 písm. d) exekučního řádu, § 87 odst.1, 3 exekučního řádu] a nákladů oprávněného (§ 87 odst. 2 exekučního řádu) bez toho, že by již zde byly specifikovány.

V situaci zastavení exekuce se na procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem vztahuje výslovně § 89 exekučního řádu. Zákon tak doplňuje § 271 o.s.ř. o úpravu nákladů, na něž občanský soudní řád pamatovat z povahy věci nemohl; otevírá (toliko) prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu, jímž je exekutor, a to výlučně vůči oprávněnému, neboť co do povinného platí i zde princip, vyjádřený v ustanovení § 87 odst. 3 exekučního řádu. Jinak pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kriteria, obsažená v ustanovení § 271 o. s. ř. (§ 52 odst. 1 exekučního řádu).

Jestliže tedy zhodnocením hledisek zakotvených v § 271 o. s. ř. (z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce) to má být povinný, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů oprávněnému, pak je to právě on, komu musí být uložena - ve prospěch exekutora - i povinnost k náhradě nákladů exekuce. V případě, že přichází v úvahu stanovení povinnosti k náhradě nákladů podle § 271 o. s. ř. naopak oprávněnému, je logicky oprávněný rovněž nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce, kterou (k možnému uložení) předjímá právě ustanovení § 89 exekučního řádu.

Hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§ 89 exekučního řádu, § 271 o. s. ř.), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, tedy jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost, resp. nemajetnost, povinného. Výjimkou je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání (§ 89 exekučního řádu, § 271 o.s.ř.), aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora. To se však z napadeného usnesení, jakož ani projednávané ústavní stížnosti nepodává.

Námitka stěžovatele, že je podroben nuceným pracím ve smyslu čl. 9 odst. 1 Listiny nemá v dané souvislosti relevanci. Stěžovatel se rozhodl vykonávat činnost exekutora dobrovolně, bez donucení. Skutečnost, že s uvedenou činností jsou spojeny zákonem stanovené povinnosti, případně i určitá rizika, vyvažují výhody související s touto profesí (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii). Není-li stěžovatel srozuměn s riziky vyplývajícími z profese exekutora, může kdykoliv přestat tuto činnost vykonávat. Z uvedených skutečností nelze dovozovat porušení zákazu nucených prací.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecného soudu, jehož rozhodnutí bylo napadeno, došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. října 2006

Stanislav Balík,

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru