Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2523/11 #1Usnesení ÚS ze dne 23.02.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní interpretační exces
Věcný rejstříkškoda/náhrada
legitimace/aktivní
odměna
legitimace/věcná
postižená osoba
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.2523.11.1
Datum podání24.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 449 odst.1, § 449 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2523/11 ze dne 23. 2. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o návrhu stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou, se sídlem Plzeňská 4, 150 00 Praha 5, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2011, č. j. 25 Cdo 4576/2008-95, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2006, č. j. 13 Co 362/2006-57, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a České pojišťovny, a. s., se sídlem Spálená 75/16, 113 04 Praha 1, IČ: 45272956, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem, se sídlem Radnická 14/16, Brno, adresa pro doručování Londýnská 59, Praha 2, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítá porušení základního práva na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále tvrdí, že došlo k porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal podle § 449 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.") finanční náhrady za péči a pomoc, kterou v časově vymezeném období poskytoval své těžce zdravotně postižené družce. Ta byla po těžké dopravní nehodě upoutána na invalidní vozík v důsledku ochrnutí dolní končetiny, částečně ochrnuté horní končetiny a dalších zdravotních komplikací, např. inkontinence, a byla trvale odkázána na péči dalších osob. Uvedl, že za náročnou ošetřovatelskou péči požaduje měsíčně částku, kterou vypočetl analogicky z příloh vyhl. č. 139/1998 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů a vyhl. č. 72/2001 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů.

3. Obvodní soud pro Prahu 1, který ve věci rozhodoval jako soud prvního stupně, žalobě v plném rozsahu vyhověl. Proti tomuto rozsudku podal odvolání vedlejší účastník. O tomto odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. listopadu 2006, č. j. 13 Co 362/2006-57, tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že součástí náhrady škody na zdraví jsou také náklady spojené s léčením podle § 449 odst. 1 obč. zák. a tyto nároky má přímo poškozený. Pokud podle § 449 odst. 3 obč. zák. mohou vůči odpovědnému subjektu uplatnit nároky i osoby odlišné od poškozeného, mohou tak učinit jen za předpokladu, že jde o skutečně vynaložené náklady v souvislosti s léčením. Na tomto základě dovodil, že stěžovatel není věcně aktivně legitimován k uplatnění požadovaného plnění.

4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že dovolání zamítl. Uvedl, že z hlediska aplikace § 449 obč. zák. na daný skutkový stav je podstatné, že stěžovatel žádné prostředky na zajištění péče v období, za něž požadoval náhradu, nevynaložil. Sama okolnost, že stěžovatel poskytoval osobně péči poškozené, nepředstavuje podle názoru Nejvyššího soudu vynaložení nákladů ve smyslu § 449 odst. 3 obč. zák., nýbrž její ocenění peněžní částkou a v tomto smyslu se jedná o odměnu za práci spojenou s péčí o poškozenou.

II.

5. Stěžovatel shora uvedené rozsudky Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze napadá projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, z čehož dovozuje, že soudy nenaplnily své poslání, jehož podstata je zakotvena v čl. 90 Ústavy. Podle jeho názoru k zásahu do práva na spravedlivý proces došlo tím, že soudy v napadených rozhodnutích nesprávně po právní stránce posoudily a vyložily § 449 odst. 3 obč. zák. Uvedl, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu představuje obrat v ustálené soudní praxi, která § 449 odst. 3 obč. zák. vykládala tak, že "poškozeným, kterými jsou v daném kontextu osoby péči poskytující, se má jako aktivně legitimovaným dostat finančního ekvivalentu hodnoty jimi vykazované péče".

6. V tomto kontextu se odvolal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 2079/97 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2127/2006. Poukázal také na řadu rozhodnutí soudů nižších stupňů. Výklad § 449 odst. 3 obč. zák., tak jak byl pojat v napadených rozhodnutích, považuje za formalistický a restriktivní a v této souvislosti se odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2221/07, z jehož právní věty cituje, že "soud musí nejen respektovat právo, ale jeho výklad a aplikace musí směřovat k výsledku spravedlivému. Právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv souborem právních předpisů, které jsou mechanicky a formalisticky aplikovány bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou. Smyslem a účelem ustanovení, přiznávajícího poškozenému právo na náhradu škody, je zajistit, aby mu v plné míře byla kompenzována majetková újma". Podle názoru stěžovatele, jsou osoby poskytující těžce zdravotně postižené osobě zdravotní péči aktivně legitimovány k uplatnění nároku, neboť při správném výkladu § 449 odst. 3 obč. zák. je třeba pod pojem "vynaložené náklady" chápat i vynaložení ošetřovatelské práce odpovídající hodnoty.

III.

7. Ústavní soud si v této věci vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka a dále si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 21 C 279/2005, s jehož obsahem se seznámil.

8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že k nákladům podle § 449 obč. zák. samozřejmě patří účelně vynaložené náklady za pomoc třetí osoby po dobu léčení po úraze, nikoliv však jako doživotní renta, nahrazující výdělek pečující osoby. Dále uvedl, že soudním rozhodnutím nelze konstituovat nároky, neupravené v zákoně a že v judikatuře Nejvyššího soudu není nikde uvedeno, že by náklady léčení podle § 449 odst. 1 obč. zák. byly též náklady spojené s péčí o potřeby poškozeného a jeho domácnost, které už navždy trvale není s to obstarat sám. Na tomto základě také reaguje na odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2127/2006, ze kterého stěžovatel dovozuje jiné závěry, než jsou v něm uvedeny. Ani v komentářové literatuře se neuvádí odlišné názory k předmětné problematice, než ze kterých vycházel Nejvyšší soud v ústavní stížnosti napadeném rozhodnutí. V závěru vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání

9. Městský soud v Praze ve svém vyjádření zopakoval právní názor vyjádřený v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí s tím, že na tomto názoru i nadále setrvává. Zdůraznil, že nebyl odmítnut ani dovolacím soudem. S ohledem na to navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta nebo zamítnuta. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

10. Vedlejší účastník se ve stanovené lhůtě vyjádřil jen stručně v tom smyslu, že odvolací soud ani dovolací soud neporušily Listinu a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Současně požádal o 30 denní lhůtu k podrobnějšímu vyjádření. V doplněném vyjádření k ústavní stížnosti pak již obsáhleji polemizuje se stanoviskem stěžovatele k výkladu § 449 odst. 3 obč. zák. Ztotožňuje se přitom se závěry vyplývajícími z rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle názoru vedlejšího účastníka obecné soudy nevybočily ze standardních výkladových pravidel, a proto nemohlo dojít k zásahu do práva na spravedlivý proces. Výklad provedený obecnými soudy není ve vztahu ke stěžovateli nespravedlivý nebo nepřiměřeně tvrdý, neboť stěžovatel může svůj nárok uplatnit vůči své družce a ta následně u škůdce, resp. jeho pojišťovny. Stěžovatel pouze opakuje svoje námitky z předchozího řízení a svůj nesouhlas se snaží vyjádřit cestou ústavní stížnosti. Vedlejší účastník závěrem poukazuje na skutečnost, že kromě soudně přiznaného nároku za ztížení společenského uplatnění uzavřel s družkou stěžovatele dohodu o jednorázovém vypořádání budoucích nároků podle § 449a obč. zák., v níž je zahrnuta i částka ve výši 12,000.000 Kč na výpomoc v domácnosti.

11. Stěžovatel v replice k vyjádřením účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení v prvé řadě polemizuje s argumenty Nejvyššího soudu. Stanovisko Nejvyššího soudu navozuje dle stěžovatele dojem, že Nejvyšší soud rozhodl paušálně v návaznosti na své dřívější rozhodnutí, aniž by se však seznámil s individuálními skutkovými okolnostmi případu stěžovatele. V další části repliky stěžovatel rozebírá, co lze zahrnout pod pojem "náklady spojené s léčením" ve smyslu § 449 odst. 1 obč. zák. a dospívá k závěru, že léčením je třeba rozumět veškeré úkony, které směřují i jen k udržení zdravotního stavu (nejen tedy k jeho zlepšení či obnově) těžce zdravotně poškozené osoby. Stěžovatel dále uvádí, že jeho případ (a v rámci něho provedený výklad § 449 obč. zák.) má obecnější dopad, neboť se týká celé dalších poškozených.

IV.

12. Jak Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje čl. 83 Ústavy tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy.

13. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 1 z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

14. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

15. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. K zásahu do základního práva stěžovatele by došlo za předpokladu, že by výklad obecných soudů byl v rozporu s kogentním ustanovením zákona, nebo by byl extrémně formalistický, v důsledku čehož by výsledné rozhodnutí bylo celospolečensky vnímáno jako nespravedlivé.

16. Ústavní soud si je vědom, že souzená problematika je z lidského hlediska velmi citlivou záležitostí, a proto jí věnoval zvýšenou pozornost. Nicméně nemůže dát stěžovateli za pravdu. Základní problém nastolený stěžovatelem podanou žalobou spočívá ve výkladu § 449 odst. 3 obč. zák., a sice v tom smyslu, zda je dána věcná aktivní legitimace stěžovatele k uplatnění v žalobě formulovaného nároku vůči subjektu odpovědnému za škodu, nebo zda je věcně aktivně legitimována k uplatnění tohoto nároku přímo poškozená. Výklad obecných soudů není v rozporu s ustanovením zákona a navíc odpovídá dosavadnímu náhledu na řešení této otázky a z tohoto pohledu nemůže jít ani o překvapivé rozhodnutí. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu, která jsou uvedena v ústavní stížnosti, dovozuje stěžovatel jiné závěry, než tam jsou uvedeny, jak na to správně odkazuje Nejvyšší soud ve svém vyjádření. K uváděným rozhodnutím soudů nižších stupňů, se Ústavní soud nevyjadřuje, neboť mu nejsou dostupná.

17. Ústavní soud musí dát za pravdu Nejvyššímu soudu, pokud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud nemůže svým rozhodnutím konstituovat nárok na náhradu škody, který není upraven v zákoně. Tím je v tomto případě míněn nárok stěžovatele, který není přímo osobou poškozenou a nárok uplatňuje s odkazem na § 449 odst. 3 obč. zák., který zakládá možnost uplatnit nárok jiné osobě než poškozenému vůči subjektu odpovědnému za škodu jako samostatný nárok jen tehdy, jde-li o náklady léčení a náklady pohřbu, pokud je vynaložil. Ve vztahu k souzené věci, aby stěžovatel byl věcně aktivně legitimován, musely by být splněny kumulativně dvě podmínky. Muselo by jít o náklady léčení a muselo by být doloženo, že byly stěžovatelem přímo vynaloženy. O takovou situaci v daném případě nešlo, a proto nelze soudům vytýkat, že by se svým rozhodnutím dostaly do rozporu s kogentním ustanovením zákona.

18. Výklad zmíněného ustanovení, tak jak byl soudy pojat v ústavní stížností napadených rozhodnutích, nelze označit za extrémně formalistický. Za takový se obvykle považuje výklad, který z nabízejících se alternativ zvolí tu, která sleduje důsledně jen vnější formální stránku ustanovení a to i za cenu popření některého ze základních práv, ačkoliv existuje výkladová možnost, která tomuto požadavku vyhovuje. Ústavně garantovaným právem, kterého se stěžovatel dovolává, je právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo mu upřeno nebylo, neboť soudy řádně jím podanou žalobu projednaly aov žalobě tvrzeném nároku stanoveným způsobem rozhodly. Tím je současně dáno, že na tento případ nelze vztahovat závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2221/07, který se otázkou věcné aktivní legitimace vůbec nezabýval a řešil toliko otázku výše náhrady škody v řízení, kde nebyla žádná pochybnost o věcné aktivní a věcné pasivní legitimaci účastníků řízení.

19. Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatele se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

20. Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru