Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2522/14 #1Usnesení ÚS ze dne 09.02.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
interpretace
Náklady řízení
pohledávka/postoupení
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.2522.14.1
Datum podání29.07.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 99/1963 Sb.; Občanský soudní řád; § 230/1/b, 238/1/c

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 230 odst.1 písm.b, § 142 odst.1, § 213 odst.4, § 214 odst.2 písm.eš


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2522/14 ze dne 9. 2. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bohemia Faktoring, s. r. o., IČ 27242617, se sídlem Letenská 121/8, Praha 1, zastoupené Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem Jáchymova 2, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2014 č. j. 93 Co 243/2014-36, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení § 230 odst. 1 písm. b) a § 238 odst. 1) písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Jana Serbuse, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 7. 2014, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 230 odst. 1 písm. b) ve slovech "jen proti výrokům rozhodnutí o nákladech řízení" zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 29. 1. 2014 č. j. 44 C 602/2013-18 Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") žalobní pohledávku s příslušenstvím a dále povinnost nahradit náklady řízení ve výši 14 549,50 Kč. Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 150 Kč a mimosmluvní odměny advokáta. Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně odvoláním.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2014 č. j. 93 Co 243/2014-36 byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 1. 2014 č. j. 44 C 602/2013-18 ve výroku ohledně náhrady nákladů řízení změněn tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů nalézacího řízení (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že rozsudek soudu prvního stupně napadla včasným odvoláním, a to ve výroku o nákladech řízení. V tomto odvolání se však vyskytla administrativní chyba, kdy stěžovatelka nesprávně uvedla, že výzvu žalovanému odeslala dne 2. 8. 2013, ačkoliv se tak stalo již dne 9. 7. 2013 a tomu také odpovídá datace poštovního podacího archu, který byl přiložen jak k žalobě, tak opětovně k doplnění odvolání. Odvolací soud tedy sice neměl tvrzení stěžovatelky ohledně odeslání výzvy za prokázaná, přesto však ve věci nenařídil jednání, na němž by stěžovatelka mohla svá tvrzení doložit. Navíc, jak je patné z odůvodnění usnesení odvolacího soudu, soud si nespojil přiložený poštovní podací arch s odeslanou výzvou, ale pouze s odeslaným oznámením o postoupení pohledávky. Stěžovatelka připouští, že odesílala oznámení o postoupení pohledávky i výzvu žalovanému k úhradě v jedné zásilce. Poštovní podací arch je pak veden na jméno stěžovatelky, nikoliv na jméno jejího právního zástupce, neboť ačkoliv podání ve věci vyhotovuje právní zástupce, je výzva odesílána přes službu České pošty hromadně, a to na účet stěžovatelky (tzv. postservis).

Stěžovatelka poukazuje na to, že ačkoliv odvolací soud neměl její tvrzení za prokázaná a zřejmě také nepřiřadil výzvu s příslušným podacím archem, odkázal pouze na ust. § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř., které umožňuje v případě, že se odvolání týká toliko nákladů řízení, rozhodovat bez nařízení jednání a - pro stěžovatelku překvapivě - rozsudek soudu prvního stupně bez jednání ve věci změnil tak, že nárok na náhradu nákladů řízení stěžovatelce vůbec nepřiznal.

Stěžovatelka poukazuje na ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř., kde se výslovně uvádí, že odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.

Podle stěžovatelky právě v její věci nastala situace, kterou předvídá § 213 odst. 4 o. s. ř., tedy dosud bylo ve věci provedeno pouze nedostatečné dokazování (resp. toto dokazování vedlo k chybným závěrům), avšak odvolací soud svým postupem - kdy prvostupňový rozsudek změnil pro stěžovatelku překvapivým způsobem, a to aniž by ve věci nařídil jednání - zabránil provedení tohoto důkazu v řízení. Tím, že neprovedl navržený důkaz (nebo alespoň nevrátil věc soudu prvního stupně k doplnění dokazování a novému rozhodnutí ve věci - ačkoliv to by bylo přípustné spíše v situaci, kdy by dokazování bylo rozsáhlé), se odvolací soud odchýlil mimo jiné i od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Z výše uvedeného je podle stěžovatelky patrné, že stěžovatelka se nikoliv vlastní vinou dostala do situace, kdy nemohla bránit svá práva při jednání ve věci, neboť jednání vůbec nebylo nařízeno. Pokud by bylo jednání ve věci nařízeno, mohla by stěžovatelka upozornit na nesrovnalost, která byla stěžovatelkou zjištěna až z odůvodnění usnesení, tedy že omylem bylo uvedeno datum odeslání 2. 8. 2013, ale správně mělo být 9. 7. 2013 a vysvětlit soudu provázání zásilky a poštovního podacího archu. Datum odeslání je patrné ze spisu, avšak nebylo soudem reflektováno, neboť soud nebyl detailně obeznámen se způsobem odesílání zásilek stěžovatelky a nespojil tak výzvu se správným poštovním podacím archem.

Stěžovatelka uvádí, že soud odůvodnil skutečnost, proč rozhodoval bez nařízení jednání, ustanovením § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř., které připouští možnost (avšak nikoliv nutnost) rozhodnout bez jednání, pokud odvolání směřuje pouze do výroku o nákladech řízení. Ačkoliv soud neměl za prokázaná tvrzení stěžovatelky o odeslání předžalobní výzvy, nevyzval ji k doplnění důkazu k tomuto tvrzení a ani nenařídil jednání, na němž by mohly být nesrovnalosti ohledně této otázky odstraněny.

Stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2015 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61).

III.

Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti postupu odvolacího soudu, který při projednávání jejího odvolání směřujícího proti výroku o nákladech řízení postupoval podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. a tedy k projednání jejího odvolání jednání nenařídil, když se odvolání týkalo toliko nákladů řízení.

Městský soud v Praze v odůvodnění svého usnesení uvedl, že žalobkyně nepředložila soudu žádný doklad o tom, že výzva před podáním žaloby ze dne 8. 7. 2013 byla žalovanému odeslána (k čemuž mělo dojít - podle tvrzení advokáta žalobkyně - dne 2. 8. 2013). Poštovní podací arch ze dne 9. 7. 2013 dokládá pouze to, že žalobkyně zaslala žalovanému doporučenou zásilku, není však z tohoto podacího archu seznatelný obsah zásilky. Odesílatelem nebyl advokát žalobkyně, nýbrž přímo žalobkyně; přitom advokát žalobkyně v odvolání uvedl, že předžalobní výzvu zaslal žalovanému dne 2. 8. 2013 (on osobně, a nikoliv dříve). Na základě uvedeného odvolací soud uzavřel, že předloženými listinami nebylo nijak doloženo, že by žalobkyně zaslala žalovanému jakoukoli předžalobní výzvu k plnění, ať již se základním skutkovým a právním rozborem věci, či bez něj. Za předžalobní výzvu k plnění, uvedl odvolací soud, nelze považovat oznámení předchozího věřitele o postoupení pohledávky jen s upozorněním na plnění platebních povinností ve prospěch postupníka. Advokát žalobkyně sice předložil soudu text předžalobní upomínky se základním skutkovým a právním rozborem věci, nedoložil ovšem odeslání této listiny žalovanému. Navíc, uzavřel městský soud, pokud se v rámci odvolání uvádí jako datum odeslání této výzvy den 2. 8. 2013, pak ve smyslu ustanovení § 142a o. s. ř. nebyla dodržena sedmidenní lhůta mezi zasláním předžalobní výzvy žalovanému a podáním žaloby, neboť ta byla soudu podána dne 8. 8. 2013.

V souladu s ustanovením § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. k projednání odvolání není třeba nařizovat jednání, jestliže se odvolání týká toliko nákladů řízení.

K ústavně konformnímu výkladu ust. § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. se Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi vyjádřil tak, že toto ustanovení je nutné interpretovat jak v souladu s účelem soudního řízení, kterým je spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků soudního řízení (ust. § 1 o. s. ř.), tak i v souladu s požadavky kladenými na soudní řízení ústavními procesními kautelami. Odvolací soud proto nemůže k interpretaci ust. § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. přistupovat formalistickým způsobem a "automaticky" nenařizovat jednání v případech uvedených v předmětném ustanovení. Nařízení jednání dle ust. § 214 odst. 1 o. s. ř., je na místě zvažovat zejména tehdy, pokud se odvolací soud rozhodne doplnit dokazování, které je upraveno v ust. § 120 až 136 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 624/06, N 27/44 SbNU 319).

V usnesení ze dne 4. 11. 1997 sp. zn. III. ÚS 326/97 (U 18/9 SbNU 455) Ústavní soud vyslovil, že zásada "nechť si každý střeží svá práva" ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení, přirozeně od účastníků řízení vyžaduje pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem - ve shodě se zákonem - o ochranu svého práva zamýšlí usilovat, což platí tím spíše, jestliže účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že ve svém odvolání se vyskytla administrativní chyba, kdy stěžovatelka nesprávně uvedla, že výzvu žalovanému odeslala dne 2. 8. 2013, ačkoliv se tak stalo již dne 9. 7. 2013, v odvolání tedy bylo omylem uvedeno datum odeslání dne 2. 8. 2013, ale správně mělo uvedeno být dne 9. 7. 2013. Stěžovatelka připouští, že odesílala oznámení o postoupení pohledávky i výzvu žalovanému k úhradě v jedné zásilce. Poštovní podací arch je pak veden na jméno stěžovatelky, nikoliv na jméno jejího právního zástupce, neboť ačkoliv podání ve věci vyhotovuje právní zástupce, je výzva odesílána přes službu České pošty hromadně, a to na účet stěžovatelky. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž připouští, že soud nebyl detailně obeznámen se způsobem odesílání zásilek stěžovatelky a nespojil tak výzvu se správným poštovním podacím archem.

Odvolací soud při projednávání odvolání vycházel z tvrzení stěžovatelky obsažených v jejím odvolání a nemohl předpokládat, že stěžovatelka tyto skutečnosti v odvolání uvedla vadně. Toto pochybení stěžovatelky nelze přičítat soudu. Ústavní soud připomíná, že stěžovatelka byla zastoupena advokátem a v duchu zásady "každý nechť si střeží svoje práva" bylo na stěžovatelce, aby svá tvrzení obsažená v odvolání uvedla správně. Nelze tedy souhlasit s názorem stěžovatelky, že odvolací soud byl v dané věci ex officio povinen provádět důkazy a zjišťovat skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci, zvláště pak jde-li o řízení civilní a rozhodování o jeho nákladech. Pokud stěžovatelka poukazuje na ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. zcela opomíjí, že dle uvedeného ustanovení odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny. Stěžovatelka však ve svém stručném odvolání provedení žádných důkazů soudu nenavrhla, přičemž svá tvrzení uvedla vadně, resp. je náležitě neobjasnila. Nelze tedy souhlasit se stěžovatelkou, že se stěžovatelka nikoliv vlastní vinou dostala do situace, kdy nemohla bránit svá práva při jednání ve věci.

Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 988/12, řešící otázku účelnosti vynaložených nákladů, neshledal Ústavní soud pro projednávanou věc případným.

Ústavní soud ověřil, že postup městského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud konstatuje, že Městský soud v Praze v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Společně s ústavní stížností podala stěžovatelka rovněž návrh na zrušení výše uvedených ustanovení občanského soudního řádu. Z ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu (nebo jejich jednotlivých ustanovení) má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení, případně jiného právního předpisu, (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatelky, aniž by zasáhla do jejích ústavně zaručených práv a svobod.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení výše uvedených zákonných ustanovení Ústavní soud odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru