Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 252/99Nález ÚS ze dne 02.02.2000Povinnost soudů vyhovět návrhům na doplnění dokazování

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/záruka dědění
Věcný rejstříkZávěť
právní úkon/neurčitý
důkaz/formální posouzení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 15/17 SbNU 109
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.252.99
Datum podání21.05.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 3 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 37, § 476

99/1963 Sb., § 120 odst.1, § 127 odst.1, § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 252/99 ze dne 2. 2. 2000

N 15/17 SbNU 109

Povinnost soudů vyhovět návrhům na doplnění dokazování

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti Mgr.

H. E. zastoupené JUDr. V. O. za účasti účastníka řízení Krajského

soudu v Praze a vedl. účastníků 1) M. S., 2) M. H., 3) A. D., 4)

J. P.,zastoupeného JUDr. J. P., proti rozsudku Krajského soudu

v Praze ze dne 24. 2. 1999, č. j. 21 Co 260/98-192, a rozsudku

Okresního soudu v Benešově ze dne 31. 3. 1998, č. j. 4

C 759/94-113, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatelka

rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 1999, č. j. 21 Co

260/98-192, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze

dne 31. 3. 1998, č. j. 4 C 759/94-113, a tvrdí, že citovanými

rozsudky obecných soudů byla porušena její práva, zakotvená v čl.

1 a čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina").

Ke skutkovým okolnostem ústavní stížnosti navrhovatelka

uvedla, že se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Benešově

domáhala určení neplatnosti závětí zůstavitele M. M. ze dne 6. 6.

1990, 1. 6. 1991 a 12.1. 1992 s tím, že tyto závěti nebyly napsány

vlastní rukou zůstavitele a navíc v době, kdy zůstavitel nebyl

duševně zdráv. Duševní porucha zůstavitele, podle názoru

stěžovatelky, se projevila jednak v obsahu závěti, když

z formulací použitých zůstavitelem stěžovatelka dovozuje, že M. M.

nechápal jejich účel i smysl a dále z počtu těchto závětí prý

podle názoru stěžovatelky je možno dovodit psychickou

nezpůsobilost zůstavitele k právním úkonům v době jejich

vyhotovení.

Stěžovatelka vytýká oběma soudům neúplnost důkazního řízení,

které spočívá v odmítnutí návrhů stěžovatelky na doplnění

dokazování, zejména vypracováním nového revizního znaleckého

posudku z oboru zdravotnictví a revizního posudku z oboru

grafologie, jakož i předložením závětí p. K. a pečovatelskou

smlouvou matky vedl. účastníka. Důkazy, které byly v pravomocně

skončeném řízení oběma soudy provedeny, zejména pak znalecký

posudek z oboru psychiatrie MUDr. K. a znalecký posudek MUDr. T.,

považuje navrhovatelka za nedostatečný a neprůkazný. Dne 9. 6.

1999 obdržel Ústavní soud doplňující podání stěžovatelky

s přiloženými znaleckými posudky doc. MUDr. Ch. a prof. MUDr. Z.,

jakož i další korespondenci stěžovatelky ve věci zdravotního stavu

zůstavitele. Doplnění ústavní stížnosti stěžovatelkou obdržel

Ústavní soud i dne 22.10. 1999 a 3. 1. 2000. I tato doplnění

obsahují různé listinné doklady a úvahy stěžovatelky o zdravotním

stavu a způsobilosti zůstavitele k sepsání platné poslední vůle.

Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2.

1999 č. j. 21 Co 260/98-192, Ústavní soud zjistil, že odvolací

soud potvrdil výrok pod I. prvostupňového soudu pokud tento

rozhodl o zamítnutí návrhu stěžovatelky na určení, že závěti

zůstavitele ze dne 6. 6. 1990, 1. 6. 1991 a 12. 1. 1992 jsou

neplatné, protože nejsou psány vlastní rukou zůstavitele

a v době, kdy zůstavitel nebyl duševně zdráv.

Odvolací soud doplnil dokazování, provedené soudem prvého

stupně o znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví

farmakologie a psychiatrie doc. MUDr. K. T., CSc., když tento

znalec byl pověřen jak přezkoumáním znaleckého posudku MUDr. B. K.

a s přihlédnutím k dalším skutečnostem tímto posudkem

nereflektovaným, t. j. zda zůstavitel trpěl cukrovkou a požíval

nebo měl požívat řadu léků, které mohly mít či měly vliv na

duševní způsobilost a rozpoznávací schopnosti zůstavitele v době

pořízení poslední vůle.

Z obsahu cit. znaleckého posudku odvolací soud vyvodil, že

léky užívané zůstavitelem neměly žádný nepříznivý vliv na

schopnost zůstavitele sepsat právoplatnou závěť, když žádná

z látek obsažených v předepsaných lécích nepůsobila změnu psychiky

zůstavitele, neboť takováto změna by byla zcela jistě odborným

lékařem zaznamenána a nevhodné léky by byly vyměněny za léky

alternativní. Závěry obou znaleckých posudků se tak v podstatě

ztotožňují v tvrzení, že u zůstavitele nešlo o duševní chorobu,

která by mohla být překážkou pořízení platné závěti a z dostupné

dokumentace nebylo ani možné prokázat chorobnou závislost na

alkoholu či jiných návykových látkách. Rovněž léčba cukrovky

a s tím spojené požívání inzulínu nemohly ovlivnit schopnost

zůstavitele sepsat právoplatnou závěť. Oba tyto faktory, t. j.

choroby M. M. a léky jim užívané neměly negativní vliv na jeho

způsobilost k právním úkonům. Znalci byli v průběhu řízení

vyslechnuti soudem a stěžovatelce tak bylo umožněno klást jim

otázky a vyjádřit se k závěrům znaleckých posudků. Krajský soud

tak při doplnění dokazování a hodnocení předchozích znaleckých

posudků znalce z oboru písmoznalectví JUDr. J. H., Csc. a MUDr. K.

K. vycházel ze souvislosti s prokázanými ostatními důkazy a dospěl

k jednoznačnému závěru, že žaloba stěžovatelky není důvodná.

Odvolací soud zdůraznil, že požadavek na zpracování revizních

posudků stěžovatelkou nemá oporu ve výsledcích dosavadního

dokazování, neboť závěry všech tří znaleckých posudků jsou

jednoznačné a plně dostačující prokazatelným způsobem osvětlit

skutkový stav věci, takže další důkaz navržený stěžovatelkou,

zejména pak znalecký posudek ze zdravotnictví, odvětví klinické

psychologie, zaměřený na intenzitu závislosti zůstavitele na matce

žalovaného je možné s ohledem na sílu a průkaznost ostatních

důkazů považovat za nadbytečný.

Tvrzení, že právě pečovatelka zůstavitele (matka vedl.

účastníka) přinutila jmenovaného k sepsání závěti, datované dne

12. 1. 1992, když tento projev vůle by měl být učiněn nesvobodně

a v rozporu s ustanovením § 37 o. z., nemá podle názoru odvolacího

soudu oporu v ostatních důkazech provedených v průběhu řízení,

když pouhá domněnka či pravděpodobnost není schopna vyvrátit

předložené důkazy založené na exaktním zjištění.

Ústavní soud po zjištění, že ústavní stížnost splňuje

náležitosti předepsané jí přísl. ustanoveními zák. č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, a není tedy důvod pro její

odmítnutí, zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníku a vedl.

účastníku řízení. Od soudu prvého stupně si vyžádal zaslání přísl.

spisu sp. zn. 4 C 759/94.

Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření

zdůraznil, že napadený rozsudek byl vydán způsobem odpovídajícím

ustanovení § 132 a § 211 o. s. ř. na základě důkazů provedených

soudy obou stupňů. Právní zástupce stěžovatelky navrhl v závěru

odvolacího řízení doplnění dokazování dalším znaleckým posudkem

z oboru klinické psychologie, navržení dalších důkazů však nebylo

v průběhu odvolacího řízení zaznamenáno. V odpověď na námitku

stěžovatelky ohledně neprovedení navrženého důkazu odkázal na

znění odůvodnění jím vyneseného rozsudku.

Vedl. účastník řízení - Ing. J. P. ve svém vyjádření poukázal

na skutečnost, že stěžovatelka sice tvrdí, že rozsudky obou

obecných soudů byla porušena její práva zaručená v čl.1, čl. 3

odst. 3 Listiny, nijak tato práva nekonkretizuje a ani neuvádí,

jaká jí byla způsobena újma na právech při uplatňování základních

práv a svobod. Vedl. účastník nesouhlasí s hodnocením činnosti

obecných soudů, provedeným stěžovatelkou a zdůrazňuje, že důkazy

provedené v rámci skončeného řízení jsou zcela v souladu

s právními závěry obou soudů, které jsou obsaženy v odůvodnění

rozsudků. Pokud obecné soudy neprovedly důkazy navržené

stěžovatelkou, učinily tak v souladu s ustanovení § 120 odst. 1 o.

s. ř., neboť takové důkazy byly v souvislosti s výsledky

provedeného dokazování vyhodnoceny jako nadbytečné. K ostatním

tvrzením navrhovatelky pak poznamenává, že se jedná o tvrzení

nepravdivá a urážlivá, která byla dostatečným způsobem vyvrácena

již před soudem prvého stupně a nelze pominout skutečnost, že do

doby úmrtí zůstavitele stěžovatelka neznala a ani nemohla znát

konkrétní skutečnosti o zdravotním stavu zůstavitele, neboť do

místa bydliště zůstavitele nejezdila. Ze všech těchto důvodů

navrhuje vedl. účastník zamítnutí ústavní stížnosti.

Ze spisu Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 4 C 759/94,

Ústavní soud zjistil, že zůstavitel (strýc stěžovatelky) zanechal

dědice ze zákona v tzv. třetí dědické skupině (neteře a synovce)

a závětního dědice J. P. Stěžovatelka, spolu s ostatními zákonnými

dědici, v dědickém řízení namítala, že neuznává závěť ze dne 12.

1. 1992 za pravou a právoplatnou z toho důvodu, že zůstavitel

nebyl k jejímu sepsání způsobilý, neboť nebyl duševně zdráv.

V průběhu dědického řízení žalobci nezpochybňovali, že by právě

tato závěť nebyla sepsána vlastní rukou zůstavitele a byla

vynucena. Ze spisu tohoto soudu se rovněž podává, že návrh žalobců

(včetně stěžovatelky) směřoval na určení, že závěti ze dne 6. 6.

1990, 1. 6. 1991 a 12. 1. 1992 jsou neplatné, protože nejsou psány

vlastní rukou zůstavitele a v době, kdy tento nebyl údajně duševně

zdráv. Okresní soud proto v průběhu řízení k námitkám žalobců

nechal vypracovat znalecký posudek z oboru grafologie JUDr. J. H.,

ze kterého zjistil, že možnost padělání předmětných závětí je

vyloučena, neboť podle zanechaných listinných dokladů, psaných

vlastní rukou zůstavitele, je zcela vyloučeno pozměňování či

padělání posledních vůlí, včetně jejich podpisu.

Další znalecký posudek znalce MUDr. K. vyzněl rovněž

v neprospěch tvrzení žalobců, když z přiložené lékařské

dokumentace tento znalec nezjistil žádné příznaky, které by mohly

svědčit o duševní chorobě či jiné duševní poruše, která by mohla

snižovat způsobilost zůstavitele posoudit právní následky jeho

úkonu nebo úkon ovládnout. Znalec rovněž konstatoval, že

zůstavitel nebyl postižen ani tvrzenou poruchou intelektu.

K osobě zůstavitele pouze konstatoval možnost ztížení vadou

osobnosti (psychopatií), která se nyní nazývá smíšenou poruchou

osobnosti, ale tato porucha byla rázu trvalého a léčbou tudíž

neovlivnitelná a neměla vliv na nezpůsobilost zůstavitele

k právním úkonům. Soud prvého stupně vycházeje ze zpráv

ošetřujících lékařů, svědeckých výpovědí předložené lékařské

dokumentace a závěrů citovaných znaleckých posudků, neshledal

důvodnými návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování

v souvislosti se zcela jednoznačnými závěry těchto posudků, když

v tomto směru posuzoval jejich význam ve smyslu ustanovení § 132

o. s. ř. jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech.

Odvolací soud doplnil dokazování znaleckým posudkem znalce

doc. MUDr. T. CSc. z odvětví psychiatrie a klinické farmakologie,

když tomuto znalci uložil jednak znovu prověřit závěry znaleckého

posudku MUDr. K. a dále se vyjádřit k námitkám stěžovatelky,

ohledně možného vlivu užívaných léčiv na způsobilost k právním

úkonům stěžovatele v době pořízení závěti ze dne 12. 1. 1992.

Závěr i tohoto posudku vyloučil možnost jednání stěžovatele pod

vlivem hypoglikemie v lednu 1992 a schopnost sepsat právoplatnou

závěť, ovlivněnou negativními dopady látek, obsažených

v předepsaných léčivech. Krajský soud proto další doplnění

dokazování, vypracováním požadovaných revizních znaleckých posudků

stěžovatelkou jako nadbytečné, odmítl.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu není Ústavní soud

součástí soustavy obecných soudů a v zásadě mu tedy nepřísluší

přehodnocovat důkazy těmito soudy provedené, to vše za situace,

kdy Ústavní soud nezjistí porušení ústavnosti ze strany orgánů

veřejné moci. Ústavní soud může zasahovat do činnosti obecných

soudů zrušením rozhodnutí těchto orgánů pouze tehdy, jsou-li

právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými

zjištěními obecných soudů anebo z nich v žádné možné interpretaci

odůvodnění rozhodnutí nevyplývají. Stěžovatelka namítá v podané

ústavní stížnosti porušení čl. 1 Listiny, garantující mimo jiné

svobodu člověka, jeho rovnost v důstojnosti i právech, jakož i čl.

3 odst. 3 Listiny zaručující, že nikomu nesmí být způsobena újma

na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.

Navrhovatelka nezdůvodnila jak, resp. čím nebo kým měla být tato

základní lidská práva porušena, neboť v další části ústavní

stížnosti argumentuje shodně jako v odvolání podaném proti

rozsudku soudu prvého stupně, poukazem na údajnou neúplnost

důkazního řízení, nesprávnost zhodnocení provedených důkazů

a s tím související i vyvozené nesprávné právní závěry.

Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že soudy jsou

povinny vyhovět návrhům na doplnění dokazování tak, jak byly

učiněny v průběhu občanskoprávního řízení. Ke způsobu stanovení

znalce je soud veden především ustanovením § 127 odst. 1 o. s. ř.,

který blíže charakterizuje za jakých podmínek a v jaké situaci

rozhodující soud je povinen určit osobou znalce ke zhodnocení

odborných problémů. Obecné soudy jsou tak povinny rozhodovat na

základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu, když při této

činnosti jsou vázány pravidly obsaženými v ustanovení § 120 odst.

1 o. s. ř., což znamená možnost provést takové důkazy, které

objektivním a spolehlivým způsobem zjistí právně relevantní

skutečnosti.

Stěžovatelce se v průběhu řízení nepodařilo prokázat jí

tvrzené skutečnosti ani zpochybnit závěry odborných znaleckých

posudků. Neunesení důkazního břemene a nesouhlas s právními závěry

obecných soudů však neznamená porušení ústavnosti a s tím

související i základní lidská práva a svobody. Znalecké posudky,

zaslané Ústavnímu soudu v doplňujících podáních, jsou vypracovány

na základě zadání stěžovatelky až v květnu a dubnu 1999, t. j. po

době skončeného řízení. Navrhovatelka se zřejmě domnívá, že

Ústavní soud je oprávněn znovu provádět dokazování a nahrazovat

tak činnost obecných soudů. S tímto názorem se Ústavní soud

neztotožňuje, neboť jak již bylo shora řečeno odborná zjištění

ustanovených znalců byla k otázkám obecných soudů zcela

jednoznačná, takže jak obecné soudy, tak ani Ústavní soud

neshledává důvod, proč tyto odborné posudky zpochybnit, a to navíc

v situaci, kdy stěžovatelka měla dostatek času a možnosti

oponentní znalecké posudky předložit již v době konání

občanskoprávního řízení.

Ze zásady rovnosti stran je navíc zřejmé, že ustanovení znalce

v konkrétním odborném problému je pouze záležitostí soudu a nikoli

účastníků řízení, neboť jiný postup by znamenal porušení citované

zásady.

Ústavní soud neshledal v průběhu řízení před obecnými soudy

porušení tvrzených základních práv a svobod a je proto nucen

ústavní stížnost zamítnout, aniž by se blíže zabýval důkazy

přiloženými stěžovatelkou v doplňujících podáních (§ 82 odst. 1

zákona č. 182/1993 Sb.).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. února 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru