Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 252/96Nález ÚS ze dne 24.09.1997K soudcovské nezávislosti při přezkumu správních rozhodnutí z rozhodného období s dopadem na restituce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na sou... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
konfiskace majetku
rozhodné období
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 108/9 SbNU 35
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.252.96
Datum podání18.09.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 82, čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb., § 1 odst.3, § 1 odst.4

87/1991 Sb., § 6 odst.1, § 6 odst.2, § 1 odst.1, § 2, § 2 odst.1 písm.c

99/1963 Sb., § 6, § 120, § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 252/96 ze dne 24. 9. 1997

N 108/9 SbNU 35

K soudcovské nezávislosti při přezkumu správních rozhodnutí z rozhodného období s dopadem na restituce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v právní věci stěžovatelky J. D.

o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn.

3 Cdon 248/96, ze dne 25. 4. 1996, ve spojení s rozsudkem

Městského soudu v Praze, sp. zn. 13 Co 403/93, ze dne 21. 1.

1994, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 7

C 201/92, ze dne 13. 5. 1993, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností, mající

i další předepsané náležitosti dle zák. č. 182/1993 Sb., domáhala

zrušení shora uvedených rozsudků, jimiž byla zamítnuta žaloba

s návrhem, aby vedlejší účastník byl uznán povinným uzavřít dohodu

o vydání nemovitostí dle zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů (dále jen "zák. č. 87/1991 Sb."). V odůvodnění

stěžovatelka uvedla, že soudy zkoumaly především otázku, k jakému

datu přešlo vlastnictví k nemovitostem na stát, aniž se seznámily

s rozhodnutím o konfiskaci ze dne 6. 10. 1947, které ani nebylo

předloženo, a jehož existence byla dovozena pouze z neověřeného

opisu výměru Magistrátu hl. města Prahy, čímž nemohla být zjištěna

existence ani jeho právní moci a tím méně prozkoumáno, jaký

majetek, kdy, komu a proč byl konfiskován. Stejně tak se obecné

soudy nezabývaly splněním podmínek pro aplikaci dekretu prezidenta

republiky č. 108/1945 Sb., ačkoliv stěžovatelka prokazovala českou

národnost původního vlastníka, jeho pronásledování gestapem

vězněním v Norimberku, neúspěšný pokus zbavit ho československého

občanství, když dovolací soud byl již ale vázán rozsahem

připuštěného dovolání. Dále ve své ústavní stížnosti uvedla, že

v případě původního vlastníka šlo o situaci zneužití dekretů za

účelem zabrání majetku, pro který byl původní vlastník třídním

nepřítelem. Z těchto důvodů byla dle stěžovatelky napadenými

rozsudky porušena její základní práva, zakotvená v čl. 11 a 36

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90

Ústavy.

Nejvyšší soud jako účastník řízení ve svém vyjádření v prvé

řadě odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku

a dále poukázal na skutečnost, že Nejvyšší soud rozhodoval na

základě dovolání, které bylo ve smyslu § 238 odst. 2 písm. a)

o.s.ř. připuštěno odvolacím soudem, který jako otázku po právní

stránce zásadního významu označil problematiku přechodu

vlastnictví na stát podle dekretu prezidenta republiky č.

108/1945 Sb. V těchto případech, uvádí dále Nejvyšší soud, je pak

dovolatel oprávněn napadnout odvolací rozhodnutí jen z důvodu

uvedeného v § 241 odst. 2 písm. d) o.s.ř., tj. pouze z důvodu

nesprávného právního posouzení věci. V dané věci proto také

stěžovatelka dovolání odůvodnila nedostatky v právním posouzení

věci, konkrétně vadnou aplikací § 444 o.z.o., což je současně

námitka, kterou bylo možno se v dovolacím řízení zabývat, jak

ostatně respektuje i ústavní stížnost, přestože na druhé straně

vychází z tvrzených nedostatků ve skutkových zjištěních, které

však - jak již bylo uvedeno - nebylo možno v dovolacím řízení

uplatnit.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření konstatoval, že

předmětné nemovitosti byly konfiskovány dle dekretu prezidenta

republiky č. 108/1945 Sb., s tím, že v důsledku této skutečnosti

přešlo vlastnické právo na stát před rozhodným obdobím, uvedeným

v zák. č. 87/1991 Sb., jak bylo podrobně rozvedeno v soudních

rozhodnutích. Závěrem navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.

Stěžovatel ve svém následném přípisu k vyjádření Nejvyššího

soudu poukázal na okolnost, že před Ústavní soud lze předstoupit

teprve po vyčerpání všech stupňů obecných soudů, zejména

zůstanou-li i nadále námitky aktuální, tak jak je tomu v daném

případě.

Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83

Ústavy ČR) vzhledem k tvrzenému porušení základních práv a svobod

[čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve spojení s § 72 odst. 1

písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu] přezkoumal

ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro

Prahu 1, sp. zn. 7 C 201/92, a dospěl k závěru, že sice skutečně

v případě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. docházelo

k přechodu vlastnictví ex lege, nicméně při splnění všech podmínek

dekretem stanovených, proto také převážila v praxi soudů tendence

aplikovat zák. č. 87/1991 Sb. (srov. R. č. 16/94 Sbírky soudních

rozhodnutích a stanovisek; rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne

30. 12. 1994, Cdo 174/94; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.

8. 1996, 3 Cdon 199/96; rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS

56/94; IV. ÚS 94/95; IV. ÚS 193/95) tam, kde k vydání správního

aktu dle § 1 odst. 4 (do účinnosti zák. č. 84/1949 Sb. dle § 1

odst. 3) uvedeného dekretu prezidenta republiky došlo v rozhodném

období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a bylo, vzhledem

k restitučnímu důvodu, zakotvenému v § 6 odst. 2, ve spojení s §

2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb., důsledkem politické

perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva

a svobody. V návaznosti na shora uvedené nemůže proto obstát názor

obecných soudů, že na nárok ohledně majetku konfiskovaného

dekretem prezidenta republiky nedopadá zák. č. 87/1991 Sb. Na

druhé straně však ani tento nedostatek v rozhodnutí obecných soudů

neposkytuje v projednávané věci důvod ke zrušení napadených

rozhodnutí, a to proto, že v dané věci obecné soudy na základě

provedeného dokazování vzaly za prokázané postupem, který

nevybočil z mezí ustanovení § 6, § 120, § 132 o.s.ř., a tedy

z ústavní zásady soudcovské nezávislosti upravené v čl. 82 Ústavy,

že správní orgán, tj. bývalý Ústřední národní výbor hl. města

Prahy, rozhodl dle § 1 odst. 3 dekretu prezidenta republiky před

rozhodným obdobím, tj. dne 6. 10. 1947, rozhodnutím, které se

stalo právoplatným dne 22. 12. 1947 vyvěšením na úřední desce, jak

bylo deklarováno ve výměru, resp. jeho fotokopii Magistrátu hl.

města Prahy ze dne 15. ledna 1948, když ze všech námitek

stěžovatelky, jimiž výměr zpochybňovala, lze maximálně učinit

závěr, že nelze určit, kdy ke konfiskaci, resp. rozhodnutí dle §

1 odst. 3 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. došlo, ale

nikoliv, že k němu došlo v rozhodném období. Na uvedeném nic

nemohou změnit ani zápisy v pozemkové knize, docházelo-li

k přechodu vlastnictví dle dekretu prezidenta republiky č.

108/1945 Sb. ze zákona a nikoliv intabulací, což jinými slovy

znamená, že se stěžovatelce, kterou tíží důkazní břemeno,

nepodařilo prokázat, že by předmětné nemovitosti přešly na stát

v tzv. rozhodném období (srov. § 6 odst. 1 a § 1 odst. 1 zák. č.

87/1991 Sb.). Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní

stížnost dle ustanovení § 82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.

zamítnout, neboť v důsledku shora uvedených skutečností nemohlo

dojít k tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud pak jde

o odlišné právní posouzení, týkající se aplikovatelnosti zák. č.

87/1991 Sb. na majetek konfiskovaný dle dekretu prezidenta

republiky č. 108/1945 Sb., toto samo o sobě, při upřednostňování

principu materiálního nazírání na právo, jemuž jsou cizí jakékoliv

formální přístupy, nelze považovat za zásah dosahující intenzity

protiústavnosti ve smyslu čl. 90 Ústavy. Konečně, pokud jde

o odkaz na čl. 11 Listiny, ten zůstal zcela neopodstatněn, neboť

jak již bylo opakovaně Ústavním soudem konstatováno, pouhý spor

o vlastnictví, ve kterém má být existence vlastnictví teprve

zjištěna, ústavně chráněn není.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 24. 9. 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru