Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2517/15 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NSS
MINISTERSTVO / MINISTR - zdravotnictví
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
Věcný rejstříklékař
interpretace
podmínky pro výkon povolání
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2517.15.1
Datum podání17.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 26 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

500/2004 Sb., § 66 odst.1 písm.c

95/2004 Sb., § 44 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2517/15 ze dne 20. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Mgr. Lenky Hákové, zastoupené Mgr. Luďkem Šrubařem, advokátem se sídlem Kaprova 42/14, Praha 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014, č. j. 10 Ad 20/2011-55, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2015, č. j. 9 As 203/2014-29, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení a Ministerstva zdravotnictví jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jimi byly porušeny ústavní principy, vyplývající z čl. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), resp. byla porušena její základní práva, zaručená čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě.

2. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Městského soudu v Praze. Tímto rozsudkem městský soud jako nedůvodnou [§ 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.")] zamítl správní žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 6. 6. 2011, č. j. 31681/2011/PRO, kterým byl zamítnut její rozklad proti usnesení Ministerstva zdravotnictví ze dne 3. 3. 2011, č. j. 3705/2011/VZV/Zast (ve znění opravného rozhodnutí ze dne 23. 6. 2011, č. j. 3705/2011VZV), na jehož základě došlo k zastavení řízení o žádosti stěžovatelky o posouzení podmínek pro získání specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře v oboru vnitřního lékařství ve smyslu ustanovení § 44 odst. 1 věty šesté, zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 95/2004 Sb."). Podle tohoto ustanovení platí, že "[b]ez doplnění odborné praxe podle věty první až páté získávají specializovanou způsobilost ti, kteří získali osvědčení České lékařské komory k výkonu soukromé lékařské praxe a nejméně pět z posledních šesti let nepřetržitě vykonávali zdravotnické povolání lékaře." Důvodem k zastavení řízení byla skutečnost, že stěžovatelka nedoložila potvrzení o nepřetržité praxi ke dni 2. 4. 2004, ale pouze kopii potvrzení o praxi vykonané až po tomto datu.

3. Městský soud v odůvodnění citovaného rozsudku odkázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2014, č. j. 3 Ads 37/2012-30 (publ. pod č. 3054/2014 Sb. NSS, dostupný rovněž na www.nssoud.cz), v němž se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda pro získání specializované způsobilosti podle ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb. postačuje pouze licence vydaná Českou lékařskou komorou po nabytí účinnosti tohoto zákona. Dle městského soudu bylo možné závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu použít i v nynější věci, kdy je předmětem sporu otázka, zda k datu účinnosti zákona č. 95/2004 Sb. musí být splněna i druhá podmínka, zmíněná v citovaném ustanovení § 44 odst. 1 věty šesté zákona č. 95/2004 Sb., vztahující se k délce výkonu praxe lékaře. Městský soud (na základě aplikace uvedených závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu) dovodil, že "pro získání specializované způsobilosti je zapotřebí, aby ke dni účinnosti zákona byly splněny obě dvě podmínky. Rozšířený senát totiž vycházel z výkladu, že nelze umožnit v časově neohraničené době po nabytí účinnosti příslušného zákona, aby specializovanou způsobilost získali lékaři nesplňující podmínky stanovené novou právní úpravou." Proto uzavřel, že stěžovatelka ke dni nabytí účinnosti zákona č. 95/2004 Sb. podmínku výkonu zdravotnického povolání lékaře po dobu nejméně pěti let z posledních šesti nesplňovala, a proto nemohla získat ani specializovanou způsobilost navzdory tomu, že byla držitelkou licence.

4. Stěžovatelka uvedený rozsudek městského soudu napadla kasační stížností, v níž namítala jeho nepřezkoumatelnost, neboť citované závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu nebylo možné aplikovat (rozšířit) i na její případ, přičemž městský soud jejich aplikaci ani blíže nezdůvodnil. Stěžovatelka tak zastávala stanovisko, že v případech, kdy přetrvávají pochybnosti o výkladu předmětných ustanovení zákona č. 95/2004 Sb. ohledně způsobu splnění podmínek pro získání specializované způsobilosti, měly správní orgány i městský soud rozhodnout v její prospěch ve smyslu zásady in dubio mitius.

5. Jak již bylo výše konstatováno, Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelky zamítl v souladu s ustanovením § 110 odst. 1 s. ř. s., neboť kasační námitky stěžovatelky shledal nedůvodnými, resp. nepřípustnými (ve vztahu k uplatnění zásady in dubio mitius, neboť tuto námitku vznesla poprvé až v kasační stížnosti). Nejvyšší správní soud se v odůvodnění rozsudku ztotožnil s právními závěry městského soudu, v nichž se městský soud podrobně zabýval stěžejní otázkou daného řízení, tj. zda pro získání specializované způsobilosti podle ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb. postačuje pouze licence vydaná Českou lékařskou komorou po nabytí účinnosti zákona, anebo je nezbytné splnit i druhou podmínku délky výkonu zdravotnického povolání lékaře, přičemž na její řešení správně aplikoval závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v citovaném rozsudku sp. zn. 3 Ads 37/2012. Dle soudu je nutné uvedené závěry "vztáhnout i k podmínce výkonu praxe zdravotnické povolání lékaře, a obě podmínky by proto měly být z hlediska požadovaného okamžiku jejich splnění posuzovány ve stejném režimu. Obě proto musí být naplněny před účinností zákona č. 95/2004 Sb., tj. do 1. 4. 2004." Nejvyšší správní soud se tak neztotožnil s námitkou stěžovatelky, že postačí splnění pouze jedné z uvedených podmínek, když konstatoval, že "interpretace zastávaná stěžovatelkou výklad rozšířeného senátu popírá, neboť splnění jedné z uvedených podmínek neváže k nabytí účinnosti zákona, ale k libovolnému budoucímu okamžiku. Pro takové rozdílné nahlížení na obě podmínky nespatřuje Nejvyšší správní soud důvod. Akceptace rozdílného režimu by ve svém důsledku nutně založila dva systémy získání specializované způsobilosti, byť by z hlediska nároku mírnější z nich mohly využít pouze osoby, které získaly licenci před účinností zákona č. 95/2004 Sb. Tento výsledek by byl v rozporu s účelem úpravy specializované způsobilosti a jejího získání" (str. 5 rozsudku).

6. Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelky týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku městského soudu, když sice souhlasil s tím, že jeho "dominantní část, ve které se městský soud věnoval vlastnímu posouzení věci, je tvořena odkazem na závěry rozšířeného senátu", nicméně dospěl k závěru, že "sama tato skutečnost ovšem nesvědčí nepřezkoumatelnosti nyní posuzovaného rozhodnutí. Městský soud v něm totiž zřetelně vyložil, jaký význam mají tyto závěry rozšířeného senátu pro jeho rozhodnutí v dané věci. Poukázal na skutečnost, že rozšířený senát se sice zabýval splněním podmínky získání licence, ale dle jeho názoru z rozhodnutí plyne, že ve stejném režimu má být posuzována i podmínka výkonu praxe lékaře, a to s poukazem na nutnost časové limitace možnosti získání odborné způsobilosti lékařů, kteří nesplňují podmínky dle nové úpravy. (...) Nejedná se o pouhé zopakování jeho argumentace, neboť městský soud již vyslovené závěry interpretuje a vztahuje na projednávanou věc" (str. 4 rozsudku).

7. Obdobnou argumentaci stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti, neboť má za to, že výše uvedenými právními závěry městský soud a také Nejvyšší správní soud, který je následně svým rozhodnutím aproboval, zasáhly do jejích ústavně zaručených základních práv. Stěžovatelka i nadále trvá na svém názoru, že obecné soudy pochybily při posouzení klíčové otázky, zda pro získání specializované způsobilosti podle ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb. bylo nezbytné před nabytím jeho účinnosti splnit obě výše uvedené podmínky, neboť na její řešení nesprávně aplikovaly závěry, obsažené v citovaném rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ads 37/2012. Stěžovatelka je naopak přesvědčena, že délka požadované praxe měla být posuzována ke dni podání žádosti, pokud již byla splněna ona podmínka získání licence vydané Českou lékařskou komorou před nabytím účinnosti zákona č. 95/2004 Sb.

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozsudků Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelkou podané kasační stížnosti, resp. Městský soud v Praze v řízení o jí podané správní žalobě. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou nicméně ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s právními závěry Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu a souhrnně se týkají způsobu posouzení klíčové otázky, zda pro získání specializované způsobilosti podle ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb. bylo nezbytné před nabytím jeho účinnosti splnit obě výše uvedené podmínky. Opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše o snaze stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že v pochybnostech při výkladu předmětných ustanovení zákona č. 95/2004 Sb. ohledně způsobu splnění podmínek pro získání specializované způsobilosti měly správní orgány a obecné soudy rozhodnout ve prospěch mírnějšího výkladu a obecné soudy pochybily, pokud tak neučinily s odkazem na aplikaci závěrů obsažených v citovaném rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ads 37/2012. Ačkoliv takový přístup stěžovatelky, coby lékařky usilující o získání specializované způsobilosti podle ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb., považuje Ústavní soud v daném případě za pochopitelný, svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.

11. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížností napadených rozsudků nadto Ústavní soud konstatuje, že jak městský soud, tak i Nejvyšší správní soud se s uvedenými námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, která upravují průběh řízení před správními soudy a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté Listiny, jejichž porušení stěžovatelka rovněž namítá. Nejvyšší správní soud se velmi důkladně zabýval všemi stěžovatelkou v kasační stížnosti uplatněnými námitkami, kterými zpochybňovala přezkoumatelnost a věcnou správnost právních závěrů městského soudu ohledně nutnosti splnění obou výše uvedených podmínek pro získání specializované způsobilosti podle ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb. před jeho účinností, tj. do 1. 4. 2004, a neshledal je důvodnými. Naopak aproboval postup městského soudu, který při jejich formulaci vycházel ze závěrů obsažených v citovaném rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ads 37/2012, neboť i Nejvyšší správní soud dospěl k názoru, že uvedené závěry jsou plně aplikovatelné i na projednávaný případ stěžovatelky, což také oba soudy řádně zdůvodnily. Ústavní soud tak konstatuje, že postupu městského soudu a Nejvyššího správního soudu při výkladu předmětných ustanovení zákona č. 95/2004 Sb. ohledně způsobu splnění podmínek pro získání specializované způsobilosti, ani jimi následně přijatému (aprobovanému) právnímu názoru, opírajícímu se i o závěry obsažené v citovaném rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ads 37/2012, nelze z ústavního pohledu nic vytknout a ústavní stížností napadená rozhodnutí nijak vybočila z ústavněprávního rámce. Skutečnost, že se stěžovatelka s jejich právním názorem i nadále odmítá ztotožnit, neboť je přesvědčena o opaku, porušení jejích základních práv založit nemůže.

12. Ostatně, stěžovatelkou zastávaný právní názor, že pro získání specializované způsobilosti podle ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb. postačuje pouze licence vydaná Českou lékařskou komorou po nabytí účinnosti tohoto zákona, bez ohledu na splnění podmínky týkající se délky praxe, by fakticky stanovilo dva (z hlediska přísnosti nastavených podmínek) rozdílné režimy (standardy) procesu získávání specializované lékařské způsobilosti, což by však odporovalo nejen účelu dané zákonné úpravy získávání specializované lékařské způsobilosti (blíže k tomu srov. citovaný rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ads 37/2012), ale v konečném důsledku by porušovalo též zásadu rovnosti a zákaz diskriminace, jejichž porušení stěžovatelka paradoxně sama v ústavní stížnosti namítá.

13. Ústavní soud proto s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru