Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2515/17 #1Usnesení ÚS ze dne 05.09.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý pr... více
Věcný rejstříkodůvodnění
vazba/prodloužení
zasedání
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.2515.17.1
Datum podání09.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2, čl. 38 odst.2, čl. 8 odst.5

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 67 písm.c, § 68 odst.1, § 73g, § 2 odst.12


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2515/17 ze dne 5. 9. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Bartoše, t. č. ve vazbě ve Vazební věznici Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Bc. Ladislavem Kočkou, advokátem se sídlem Vodičkova 33, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu Prahu 1 ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 43 Nt 2022/2017, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 8 To 253/2017, za účasti Obvodního soudu Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, na základě kterých byl dle svého mínění v rozporu se svým ústavně zaručeným právem na osobní svobodu a spravedlivý proces ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen "tr. ř."). Přitom odkázal na čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Stěžovatel je stíhán pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení § 286 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"). Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") vzal stěžovatele na základě usnesení ze dne 11. 2. 2017, sp. zn. 43 Nt 11/2017, do vazby. Další rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě pak u obvodního soudu proběhlo dne 7. 6. 2017 na základě návrhu státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, kdy bylo obvodním soudem napadeným usnesením pod sp. zn. 43 Nt 2022/2017 rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. a) a c) tr. ř. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, o níž bylo napadeným usnesením městského soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 8 To 253/2017, rozhodnuto v neprospěch stěžovatele, který tak byl i nadále ponechán ve vazbě.

3. Stěžovatel namítá, že Městské státní zastupitelství zaslalo obvodnímu soudu návrh na prodloužení vazby dne 30. 5. 2017, přičemž tento návrh nebyl obviněnému ani jeho obhájci před vazebním zasedáním doručen, byť o jeho zaslání obhájce stěžovatele obvodní soud písemně žádal. Obviněný se tak na dané vazební zasedání nemohl řádně připravit, nemohl strukturovat svoji argumentaci, když před samotným vazebním zasedáním nebyl seznámen s obsahem návrhu Městského státního zastupitelství v Praze, což mohlo mít zásadní vliv na rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě. V této souvislosti stěžovatel namítá porušení práva na projednání věci v jeho přítomnosti a možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy, v důsledku čehož došlo i k porušení práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny. Současně vznáší námitku nedodržení principu kontradiktornosti trestního řízení, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3909/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Vecek proti České republice ze dne 21. 2. 2013, č. 3252/09.

4. Ústavní soud nejprve v obecné rovině konstatuje, že princip kontradiktornosti, který je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces, v sobě podle ustálené judikatury Ústavního soudu nese právo účastníka řízení ovlivnit svými argumenty úvahu soudu, a to jak o celém předmětu řízení, tak i o jeho dílčích částech. Vyplývá z něj právo účastníků řízení seznámit se s každým důkazem nebo vyjádřením, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, přičemž účastníku řízení musí být dána možnost nejenom se s nimi seznámit, ale i se k nim vyjádřit [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309), nebo i stěžovatelem odkazovaný nález ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3909/16]. Současně je však možné připustit, že jakkoliv se principy spravedlivého procesu vč. principu kontradiktornosti uplatní i na řízení, ve kterém je rozhodováno o vazbě, lze připustit, že konkrétní záruky mohou být v tomto typu řízení proporčně nižší [viz. Nález Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 2942/13 (N 150/74 SbNU 281)].

5. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§ 68 odst. 1 tr. ř.). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§ 67 tr. ř.), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§ 68 odst. 1 věta druhá tr. ř.).

6. Zároveň Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/10, (N 89/57, SbNU 167)]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku; zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno ve spravedlivém procesu, v němž budou zajištěna všechna práva obviněného.

7. Z hlediska konkrétních stěžovatelových námitek se Ústavní soud nejprve zabýval procesními aspekty dotčeného rozhodování o setrvání stěžovatele ve vazbě, konkrétně tím, zdali obvodní soud neporušil zásady vyplývající z ustanovení § 73g tr. ř.

8. Při rozhodování o vazbě je bezesporu nezbytné ctít ustanovení § 73g tr. ř., neboť právě v něm je vyjádřen princip kontradiktornosti, který je nevyhnutelnou podmínkou ústavní konformity rozhodování o vazbě, přičemž jeho význam se projevuje dvěma způsoby. Za prvé je povinností orgánů činných ve vazebním řízení předestřít obviněnému všechna konkrétní skutková zjištění opodstatňující důvodnost vazby, a zároveň musí být obviněnému (a eventuálně jeho obhájci) umožněno vyjadřovat se ke všem provedeným šetřením a provedeným důkazům, zpochybňovat a vyvracet skutková tvrzení a důkazy protitvrzeními a případnými protidůkazy obdobně, jako je tomu u hlavního líčení [viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13 (N 215/71 SbNU 517)]. Je přitom nerozhodné, zdali je o vazbě, resp. o ponechání obviněného ve vazbě, rozhodováno v rámci hlavního líčení, veřejného zasedání či vazebního zasedání, neboť ve všech těchto případech vyvstává jeden základní účel: umožnit obviněnému vyjádřit se ke všem otázkám, jež jsou pro rozhodnutí o vazbě (a tedy o omezení osobní svobody) významné (odůvodněnost podezření ze spáchání trestného činu, pro který je obviněný stíhán, okolnosti, jež by dovolily nahradit vazbu některým opatřením apod.). Právě i z tohoto důvodu byl do trestního řádu zaveden institut vazebního zasedání jako nové formy jednání soudu pro případy rozhodování o vazbě tak, aby bylo zajištěno právo obviněného být soudem před rozhodnutím o vazbě či před rozhodnutím o jejím prodloužení osobně slyšen ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny, stejně jako aby byly naplněny požadavky vyplývající z čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Takto se již dříve judikatura zdejšího soudu vyjádřila i k dokazování ve vazebním řízení (§ 2 odst. 12 a § 73g odst. 3 tr. ř.), kdy soud musí při slyšení stran a provádění dalšího šetření nebo provádění důkazů dodržovat zásady spravedlivého procesu a poskytnout prostor pro účinnou realizaci práva na obhajobu. Ve vztahu k osobnímu slyšení obviněného je tak nevyhnutelné přísně dodržovat pravidla týkající se procesního výslechu obviněného, jako je povinnost poučit obviněného o jeho právech, zákaz jakéhokoliv donucování k výpovědi nebo k doznání, povinnost šetřit osobnost obviněného a s ohledem na vazební řízení zejména povinnost umožnit obviněnému vyjádřit se k důvodnosti vazby a ke všem tvrzeným skutečnostem souvisejícím s rozhodnutím o vazbě (viz již citovaný nález ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13).

9. Jak je ostatně uvedeno i v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3909/16, na který stěžovatel opakovaně odkazuje, je to právě vytvoření dostatečného prostoru pro účinné vznesení námitek, co nejlépe zajistí ochranu základních práv. V nyní projednávaném případě však nelze vycházet pouze z toho, že stěžovateli nebyl doručen návrh státního zástupce na ponechání stěžovatele ve vazbě. Byť totiž Ústavní soud částečně souhlasí se stěžovatelem, že tomuto doručení zjevně nic nebránilo, stěžejní v nyní projednávaném případě je ta skutečnost, že na základě návrhu státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě bylo konáno vazební zasedání, kterého se stěžovatel účastnil a mohl tak proti návrhu státního zástupce účinně vznášet námitky, kterými by vyvrátil jeho argumentaci, čímž byl princip kontradiktornosti řízení v odpovídající míře respektován. Nejedná se tedy o situaci, na kterou pamatuje výše zmiňovaný nález Ústavního soudu, kdy by stěžovatel vůbec neměl možnost se k návrhu státního zastupitelství vyjádřit. Proto je nutné argumentaci stěžovatele odkazem na tento nález Ústavního soudu i na rozhodnutí ESLP ve věci Vecek proti České republice označit jako nepřiléhavou, jelikož v nyní projednávaném případě byla zásada kontradiktornosti dodržena konáním vazebního zasedání za přítomnosti stěžovatele.

10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. září 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru