Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2512/14 #1Usnesení ÚS ze dne 14.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní ... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Náklady řízení
Bezdůvodné obohacení
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2512.14.1
Datum podání28.07.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2512/14 ze dne 14. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Lantory, zastoupeného JUDr. Radkem Spurným, advokátem se sídlem Míru 33/9, Duchcov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 29. 4. 2014, č. j. 12 Co 194/2014-75, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení, kterým krajský soud změnil předchozí rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2014, č. j. 11 C 528/2013-60, ve výroku II. o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatel (v původním řízení žalobce) je povinen žalovanému Mgr. Ing. R. Opletalovi zaplatit na nákladech řízení před soudem prvého stupně částku 8.905 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Okresní soud, který výrokem I. zamítl jako předčasnou žalobu stěžovatele o zaplacení částky odpovídající bezdůvodnému obohacení žalovaného, jenž se měl obohatit ponecháním si uhrazených nákladů exekuce, totiž výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že se nejednalo o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, neboť žalovaný má ukončené vysokoškolské vzdělání právnického směru, je znalý práva a z úřední činnosti bylo soudu známo, že vykonával i advokátní praxi. Proto měl soud za to, že byl schopen se sám zastupovat. Krajský soud usnesením nyní napadeným ústavní stížností tuto II. výrokovou část rozsudku okresního soudu shora popsaným způsobem změnil, jelikož dospěl k závěru, že žalovaný vynaložil náklady na své zastupování advokátem účelně, neboť v současné době se věnuje pouze výkonu rozhodnutí a nemá tak potřebný rozhled ve věcech procesního i hmotného občanského práva a je navíc značně vytížený, takže by pro něj účast na jednání před okresním soudem nebyla časově dostupná ani hospodárná.

2. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zásadu rovnosti účastníků řízení zaručenou čl. 37 odst. 3 Listiny. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že napadený výrok překročil meze dovoleného užití diskreční pravomoci ze strany soudu, když prý "zcela vybočil z pravidel daných civilnímu procesu na základě vlastní libovůle." Dle stěžovatele nebyly v řízení náklady žalovaného vynaloženy účelně, neboť je osobou znalou práva, má stejné vzdělání jako jeho právní zástupce a v právním prostředí se každý den pohybuje (navíc mohl využít svého odborného aparátu, který ho obklopuje v exekutorském úřadě). Proto se stěžovatel domnívá, že žalovaný v řízení nedoložil, že od něj nebylo adekvátní požadovat (se zřetelem ke konkrétnímu předmětu řízení, resp. jeho náročnosti), aby si výkon procesních práv a povinností v daném sporu zajistil sám a musel je přenést na jiný (soukromý) subjekt - advokáta. Proto má stěžovatel za to, že náklady na právní zastoupení byly ze strany žalovaného vynaloženy neúčelně.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť poté, co zvážil argumenty obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a vyžádaného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud předně konstatuje, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení v tzv. bagatelní částce, přičemž Ústavní soud již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, IV. ÚS 3247/07; veškerá judikaturu zdejšího soudu je dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela zřejmých excesů, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch extrémních vybočení se jedná zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily vůbec anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 137/08 (N 64/52 SbNU 629), I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583), usnesení sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález sp. zn. III. ÚS 3659/10 (N 32/64 SbNU 339) a contrario]. Rovněž k samotné problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli v konkrétním případě může mít i citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako ve věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].

6. Pokud Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatele důvody, pro které by bylo nezbytné zrušení napadeného nákladového rozhodnutí v bagatelní výši, dospěl k závěru, že v daném případě nebyla - s ohledem na výše zmíněný restriktivní přístup Ústavního soudu v těchto věcech - zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu.

7. Jak totiž plyne z obsahu spisu, odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu vychází z řádně zjištěného stavu věci, kdy soud důkladně zvažoval, zda náklady žalovaného byly vynaloženy účelně (především s ohledem na skutečnost, zda žalovaný nemohl využít vlastních právnických znalostí a zda bylo z jeho strany nezbytné se před soudem nechat zastoupit advokátem). S hodnocením krajského soudu se přitom Ústavní soud ztotožňuje, neboť v zásadě nelze vyloučit, aby se i osoba s právnickým vzděláním mohla nechat v soudních řízeních zastupovat advokátem. Uvedené vyplývá již ze spletitosti a nepřehlednosti právního řádu, jehož logickým důsledkem je skutečnost, že jednotliví právníci jsou v současné době zpravidla specializováni na určitou výseč práva, přičemž takto nutně ztrácejí dostatečný přehled o jeho jiných oblastech.

8. Tak tomu mohlo být i v nyní projednávaném případě, neboť s ohledem na shora popsané postavení Ústavního soudu v ústavním systému mu nepřísluší zpochybňovat, že žalovaný (jakožto exekutor zabývající se výkonem rozhodnutí) nemusí mít dostatečné znalosti ve věcech občanského práva hmotného a procesního (konkrétně ve věci vydání částky z bezdůvodného obohacení). Proto bylo jeho právem (plynoucím mj. z čl. 37 odst. 2 Listiny) nechat se v dotčeném řízení zastoupit advokátem. Pro spravedlivé posouzení této věci přitom Ústavní soud považuje též za významné, že žalovaný již na počátku sporu podal stěžovatelovi svůj právní názor na věc samou, přičemž v závěru tohoto podání uvedl, že v případě zpětvzetí žaloby nebude požadovat náhradu nákladů řízení. Pokud tedy stěžovatel dále na žalobě trval, vzal na sebe vědomě i riziko, že v případě neúspěchu ve věci samé bude eventuálně povinen žalovanému zaplatit jeho náklady vynaložené na toto řízení. Zároveň Ústavní soud ani neshledal, že by požadované náklady řízení byly nepřiměřené hodnotě předmětu sporu či by ji převyšovaly, neboť požadovaná částka odpovídala učiněným úkonům právní služby a vycházela z příslušné vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (tzv. advokátní tarif).

9. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Napadené usnesení krajského soudu totiž nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu a jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

10. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru