Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 251/02Nález ÚS ze dne 08.10.2002Placení soudního poplatku ve správním soudnictví, usnesení Krajského soudu v Brně

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkpoplatek/soudní
Doručování
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 124/28 SbNU 75
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.251.02
Datum vyhlášení29.10.2002
Datum podání24.04.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb.

99/1963 Sb., § 49 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 251/02 ze dne 8. 10. 2002

N 124/28 SbNU 75

Placení soudního poplatku ve správním soudnictví, usnesení Krajského soudu v Brně

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě, ve věci ústavní

stížnosti A., spol. s r. o., proti usnesení Krajského soudu

v Brně ze dne 21. 1. 2002, č.j. 29 Ca 497/2001 - 14, za účasti

Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a Finančního

ředitelství v Brně jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2002, č.j. 29

Ca 497/2001-14, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 24. 4. 2002 ústavní stížnost

stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které

napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu a namítl, že

bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, konkrétně dle čl.

36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")

a čl. 90 Ústavy ČR.

Z ústavní stížnosti a příslušného soudního spisu bylo

Ústavním soudem zjištěno, že stěžovatel se žalobou podanou dne

23. 11. 2001 u Krajského soudu v Brně domáhal přezkoumání

rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (vedlejšího účastníka

v řízení před Ústavním soudem), kterým bylo zamítnuto jeho

odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí Finančního úřadu ve

Znojmě, kterým správce daně ve smyslu § 54 a § 55 zákona o správě

daní a poplatků zamítl žádost stěžovatele o obnovu řízení ve věci

dříve vydaného platebního výměru Finančního úřadu ve Znojmě.

Ústavní stížností napadeným usnesením krajský soud řízení o žalobě

proti správnímu rozhodnutí zastavil, když konstatoval, že

okamžikem podání žaloby vznikla stěžovateli poplatková povinnost

podle zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích").

Současně s podáním žaloby se stal soudní poplatek splatným.

Protože stěžovatel svou povinnost nesplnil, byl soudem vyzván

k jejímu splnění v dodatečně stanovené osmidenní lhůtě. Právní

zástupkyně stěžovatele výzvu převzala dne 4. 12. 2001, avšak lhůta

uplynula marně, a proto soud řízení zastavil.

Proti v záhlaví uvedenému usnesení krajského soudu podal

stěžovatel ústavní stížnost a navrhl jeho zrušení. Námitky

stěžovatele spočívají jednak v tvrzení, že výzva k zaplacení

soudního poplatku neobsahovala přesné uvedení, že poskytnutá

osmidenní lhůta je již lhůtou dodatečnou a dále jeho námitky

směřovaly proti tvrzenému nerespektování ustanovení § 49 odst. 1

občanského soudního řádu ze strany krajského soudu. Stěžovatel se

domnívá, že výzva k zaplacení soudního poplatku měla být doručena

nejen jeho právnímu zástupci, ale i samotnému stěžovateli, když on

je tou osobou, která má v řízení něco osobně vykonat.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání

navrhovatele. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel

oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny

prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto

byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji

projednal.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická

osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož

byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci,

bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda

[§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze

sdělil, že se nevzdává postavení vedlejšího účastníka řízení

a souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

K ústavní stížnosti se obsáhle vyjádřil předseda senátu 29 Ca

Krajského soudu v Brně, který rovněž souhlasil s upuštěním od

ústního jednání a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako

zjevně neopodstatněnou odmítl. Účastník řízení považuje tvrzení

stěžovatele o nedostatečném porozumění výzvě krajského soudu za

tvrzení ryze účelové, neboť v opačném případě by se ze strany jeho

právní zástupkyně muselo jednat o elementární nepochopení způsobu,

jakým má být ze strany účastníků občanského soudního řízení plněna

vůči soudu jejich poplatková povinnost. Jak soudu uvedl

v odůvodnění napadeného usnesení, poplatková povinnost vznikla

stěžovateli v dané věci již okamžikem podání žaloby. Nejde

o povinnost ukládanou soudem, ale o povinnost vyplývající přímo ze

zákona [§ 4 odst. 1 písm. a) zákon o soudních poplatcích]. Výzva

soudu ze dne 29. 11. 2001 tedy reagovala právě na nesplnění

zákonné povinnosti stěžovatelem a lhůta k zaplacení soudního

poplatku v této výzvě uvedená je právě lhůtou "dodatečně soudem

stanovenou" k tomuto procesnímu úkonu. Krajský soud při tom

postupoval plně v intencích ustanovení § 9 odst. 1 věty před

středníkem zákona o soudních poplatcích, neboť toto ustanovení

soudu ukládá vyzvat poplatníka k (dodatečnému) zaplacení soudního

poplatku ve lhůtě, kterou mu určí, není-li poplatek za řízení,

splatný podáním návrhu na zahájení řízení, zaplacen. Předseda

senátu dále uvedl, že k výzvě byl použit standardní formulář,

jehož použití vyplývá z příslušných interních normativních

instrukcí. K námitce stěžovatele, že výzva k zaplacení soudního

poplatku byla doručena pouze jeho právní zástupkyni a nikoliv jemu

samotnému, předseda senátu uvedl, že nadále nepovažuje výzvu

k zaplacení soudního poplatku za výzvu k nezastupitelnému

procesnímu úkonu, jak to má na mysli ustanovení § 49 odst. 1 věta

druhá občanského soudního řádu. Pro soudní řízení je totiž zcela

nepodstatné, kdo fakticky požadovaný soudní poplatek zaplatil

a nemůže jít proto v žádném případě o plnění povinnosti, ke které

je povolán toliko účastník řízení a nikdo jiný. V opačném případě

by se dospělo k jistě absurdnímu závěru, kdyby soud při zjištění,

že kolkovou známku vylepil například na stejnopisu žaloby fakticky

někdo jiný než žalobce (poplatník), řízení pro nezaplacení

soudního poplatku žalobcem zastavil (neboť povinnost by byla

splněna někým jiným), přičemž by současně rozhodl o vrácení

soudního poplatku osobě, která kolek vylepila, neboť ta

k zaplacení soudního poplatku přistoupila bez právního důvodu.

Účastník řízení dále uvedl, že nečinnost žalobce či zmocněnce,

jakožto osoby, která zastupuje žalobce po celé řízení před obecným

soudem, nemůže být napravována cestou vyvolání řízení před orgánem

ochrany ústavnosti.

II.

K interpretaci § 49 odst. 1 občanského soudního řádu

v řízení dle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu se

Ústavní soud již opakovaně vyjádřil zejména v nálezu, sp. zn. IV.

ÚS 238/99 (shodné stanovisko pak k věci zaujal i v rozhodnutích

dalších, a to v nálezech, sp. zn. II. ÚS 177/2000, II. ÚS

217/2000, II. ÚS 377/2000, II. ÚS 738/2000, IV. ÚS 48/01 a III. ÚS

292/01). Ústavní soud akceptoval jako ústavně konformní názor,

z něhož plyne, že má-li účastník osobně v řízení něco vykonat,

doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu, což se vztahuje

i na výzvu k zaplacení soudního poplatku. Výzvu k zaplacení

soudního poplatku je tudíž třeba doručit nejen právnímu zástupci,

ale i účastníkovi (žalobci) samému. Pokud se tak nestalo a přesto

došlo k zastavení řízení o správní žalobě pro nezaplacení soudního

poplatku, představuje, dle Ústavního soudu, takový postup zásah do

ústavně zaručeného práva na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu

veřejné správy, a to zejména z toho důvodu, že ve správním

soudnictví soud nemá možnost jakkoli zohlednit dodatečné zaplacení

a v řízení pokračovat. Ústavní rozměr takového postupu je pak

nutno především spatřovat v tom, že porušení § 49 odst. 1

občanského soudního řádu, jež v konečném důsledku vedlo

k zastavení řízení, současně představuje též zásah do ústavně

zaručeného základního práva domáhat se stanoveným postupem svého

práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl. 36

odst. 1 Listiny, podle něhož jsou soudy povolány především

k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu

právům.

V nyní posuzované ústavní stížnosti, která vykazuje

s citovanými nálezy Ústavního soudu shodu v podstatných

okolnostech, pak Ústavní soud nemá důvod se odchýlit od svých

dříve učiněných právních závěrů a nadále setrvává na svém názoru,

že pokud došlo k zastavení řízení o správní žalobě pro nezaplacení

soudního poplatku, aniž by předtím byla výzva k jeho zaplacení

doručena i navrhovateli samotnému, představuje takový postup zásah

do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Na svém právním

názoru pak Ústavní soud setrvává tím spíše, že plénum Ústavního

soudu, které se dne 18. 4. 2001 zabývalo návrhem I. senátu na

přijetí odlišného stanoviska - v podstatě podporujícího postup

obecného soudu - setrvalo na názoru vyjádřeném ve výše citovaných

nálezech (k tomu srov. cit. nález, sp. zn. IV. ÚS 48/01).

Pro výše uvedené porušení práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny

Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a výrokem označené

rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil podle ustanovení § 82

odst. 1 a 3 zákona o Ústavním soudu. Konstatované porušení čl. 36

odst. 1 Listiny samo odůvodňuje zrušení napadeného rozhodnutí

a Ústavnísoud se dále nezabýval dalšími námitkami stěžovatele.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. 10. 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru