Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2506/18 #1Usnesení ÚS ze dne 04.09.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 10
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění... více
Věcný rejstříkžaloba/na určení
Restituce
Spoluvlastnictví
Prekluze
dohoda/o vydání nemovitosti
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.2506.18.1
Datum podání23.07.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 5

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2506/18 ze dne 4. 9. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Petra Navrátila a Ing. Tomáše Navrátila, obou zastoupených JUDr. Pavlem Durišem, advokátem, se sídlem v Praze 5, P. Švandy ze Semčic 850/7, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 6. 2016 č. j. 35 C 23/2016-89, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2016 č. j. 25 Co 288/2016-117 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018 č. j. 28 Cdo 4078/2017-139, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 7. 6. 2016 č. j. 35 C 23/2016-89 zamítl žalobu na určení, že každý ze stěžovatelů je vlastníkem ideální poloviny blíže identifikovaného pozemku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Nevyhověl tak stěžovatelům, kteří se domáhali určení spoluvlastnického práva k dotčené nemovitosti - pozemku, jehož původním vlastníkem byl jejich právní předchůdce a který po jeho smrti přešel na stát bez právního důvodu. Z restitučního sporu vedeného u tamního soudu pod sp. zn. 15 C 304/98 (původně 18 C 15/92) zjistil, že usilovali o vydání sporného pozemku a na něm stojícího domu v režimu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále též jen "zákon č. 87/1991 Sb."), přičemž stran pozemku byla jejich žaloba zamítnuta pro absenci včasné výzvy ve smyslu § 5 zákona č. 87/1991 Sb., jež byla příčinou prekluze jejich práva. Za nastíněné situace se tak v restitučním řízení v daném směru neúspěšní stěžovatelé (jako žalobci) nyní nemohou zdárně domáhat určení svého vlastnického práva podle obecných předpisů (§ 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "o. s. ř."). Odkazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, obvodní soud žalobu zamítl.

3. K odvolání stěžovatelů přezkoumal zmíněné rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 1. 12. 2016 č. j. 25 Co 288/2016-117, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, přitakal mu i stran právního posouzení věci. Obdobně jako obvodní soud odkázal zejména na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a připomněl tak ustálený názor Nejvyššího soudu, dle něhož s ohledem na právní jistotu nelze restituční předpisy obcházet a domáhat se ochrany vlastnického práva prostřednictvím obecných právních předpisů a určovací žaloby. Dovodil, že aktuálně řešený případ nevykazuje z hlediska skutkových okolností taková specifika, pro něž by bylo nezbytné na něj nahlížet odlišně. Odkaz odvolatelů na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3248/10 shledal nepřiléhavým pro podstatné odlišnosti ve skutkovém základu tehdy a nyní projednávaného sporu. Rozsudek soudu prvního stupně proto jako věcně správný potvrdil.

4. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení ze dne 5. 6. 2018 č. j. 28 Cdo 4078/2017-139, jímž odmítl dovolání stěžovatelů, uvedl, že se rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ustálila v názoru, dle něhož se zásadně nepřipouští domáhat se vrácení majetku prostřednictvím určovací žaloby, bylo-li možné o nápravu usilovat v režimu restitučních zákonů. Řečený závěr formuloval dovolací soud již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, zmiňovaného též soudy nižších stupňů, ve vztahu k situacím, v nichž stát nemovitost v rozhodném období převzal bez právního důvodu. K námitce stěžovatelů, že v individuálně odůvodněných případech lze osobě oprávněné ve smyslu restitučních předpisů přiznat vlastnické právo k věci i na podkladě určovací žaloby dle předpisů obecných, Nejvyšší soud upozornil, že jejich případ taková specifika nevykazuje. Nepřípadnými se pak jeví poukazy dovolatelů na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu (nálezy ze dne 31. 8. 2011 sp. zn. I. ÚS 562/09, ze dne 24. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 663/06, ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 9/07 a ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 2326/07) vztahující se k problematice církevních restitucí, v nichž sice byla Ústavním soudem připuštěna možnost přiznat ochranu vlastnického práva i na základě obecné určovací žaloby, avšak pro dlouhodobou nečinnost zákonodárce a z důvodu neexistence speciálního restitučního předpisu předvídaného § 29 zákona o půdě, jenž by církvím a náboženským společnostem poskytoval cestu, jak se nápravy jim způsobených křivd domoci. V nyní projednávané věci, v níž žalobcům svědčil nárok ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., jejž ale neuplatnili včas, ovšem naznačený aspekt zjevně dán není. Pokud by se snad mělo jednat o nález Ústavního soudu vydaný pod sp. zn. I. ÚS 3943/14, je třeba zdůraznit, že důvody, pro které oprávněná osoba ve zmíněné věci nestihla včas uplatnit svůj nárok, jsou zcela nesouměřitelné se situací nastalou v posuzované věci. Nepředestřeli-li tedy stěžovatelé taková individuální specifika případu, jež by opodstatňovala výjimečné vybočení z intencí doposud zastávaných konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, a zdůvodňovala tak pozitivní posouzení jejich nároku, jejž mohli primárně uplatnit podle restitučních zákonů, nelze podle Nejvyššího soudu jejich požadavkům přisvědčit. Za ony zvláštní okolnosti pak není možné považovat ani stěžovateli akcentovanou skutečnost, dle níž se v předcházejícím restitučním sporu domáhali rovněž pozemku pod budovou a po jeho pravomocném skončení již nemají šanci pro ně v tomto směru nepříznivý výsledek zvrátit. V současném řízení totiž už nelze zhojit nepřesný projev vůle obsažený v původní výzvě ze dne 17. 11. 1990 adresované tehdejšímu vlastníku sporných nemovitostí, jenž byl dle jejich přesvědčení soudy nesprávně restriktivně a příliš formalisticky vyložen a který v sobě měl obsahovat i požadavek k vydání pozemku pod dotčenou budovou, neboť výklad vůle projevené ve zmiňované výzvě dle § 5 zákona 87/1991 Sb. nebyl předmětem probíhajícího řízení, a proto námitky stěžovatelů v tom smyslu shledal Nejvyšší soud irrelevantními.

5. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti poukazují na to, že jejich dědeček nabyl sporný pozemek v roce 1939. Po smrti dědečka "připadla" budova i pozemek v dědickém řízení Československému státu, a to na základě údajné závěti. Závěť zněla takto: "Dům čp. X ve V. Československému státu odkazuji. " Na základě tohoto textu závěti připadla budova i pozemek státu, a to i přes to, že o pozemku v závěti není zmínka. Po roce 1990 se stěžovatelé domáhali nápravy této majetkové křivdy, tedy aby jejich dům (budova s pozemkem, na kterém stojí) byl opět ve vlastnictví rodiny, a v duchu připravovaných restitučních zákonů jako osoby bez odpovídajícího právního vzdělání požádali tehdejšího vlastníka předmětných nemovitostí, tedy stát, respektive Bytový podnik Praha 10, dopisem ze dne 17. 11. 1990 o navrácení nemovitostí, a to ve stejném znění, v jakém byly "odejmuty", tedy výzvu formulovali na vydání domu. Teprve na základě soudního sporu Obvodní soud pro Prahu 10 dospěl ve svém rozsudku ze dne 28. 1. 1999 sp. zn. 15 C 304/98 k závěru, že žaloba o uzavření dohody o vydání předmětné budovy je důvodná a uložil Bytovému podniku Praha 10, aby s nimi uzavřel dohodu o vydání předmětné budovy. V odůvodnění tohoto rozsudku pak Obvodní soud pro Prahu 10 uvedl, že tehdejší vlastník převzal budovu bez právního důvodu, a je proto povinen budovu vydat, a dále soud konstatoval, že shora uvedená závěť, která byla v příslušném dědickém řízení podkladem pro nabytí nemovitostí do vlastnictví státu, je neplatná. Stěžovatelé se tedy u soudu domáhali určení vlastnického práva i k pozemku, a to z titulu jejich dědického práva. Podle stěžovatele je totiž s ohledem na neplatnost závěti nepochybné, že vlastnické právo k budově a pozemku na stát nikdy nemohlo přejít a naopak přešlo pořadem práva dědického na ně jakožto na dědice.

6. Podle stěžovatelů obecné soudy rezignovaly na odůvodnění, proč na jejich konkrétní případ vztáhly jimi citované závěry Nejvyššího soudu, a proč se spravedlnosti nemohou domoci skrze obecné předpisy, a nikoli restituční. Postup soudů stěžovatelé vnímají jako velkou křivdu vůči své rodině a zásah do svého vlastnického a dědického práva.

7. Ústavní soud přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti, včetně vyčerpání všech dostupných procesních prostředků. Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný.

8. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

10. V nyní posuzovaném případě stěžovatelé namítají nespravedlnost postupu obecných soudů v původním restitučním řízení, v němž obecné soudy měly postupovat formalisticky a nesprávně vyložit jejich výzvu k vydání věcí. Obecné soudy pak v nyní posuzovaném řízení, v němž se domáhali určení svého vlastnického práva, správně uvedly, že se těmito námitkami nemohou zabývat, neboť ty již byly řešeny v předchozím soudním řízení, jímž se stěžovatelé domohli vydání předmětného domu, avšak nikoli sporného pozemku. Pokud je Ústavnímu soudu známo, tak se stěžovatelé ohledně této otázky na něj neobrátili, a jemu též nenáleží v nyní vedeném řízení revidovat závěry obecných soudů ohledně interpretace výzvy stěžovatelů k vydání věci podle restitučních předpisů. Tento nedostatek nelze "dohánět" v dalším řízení, jímž se stěžovatelé domáhají určení svého vlastnického práva. Jak již správně uvedly obecné soudy, tak k této otázce zaujal Ústavní soud jednoznačné stanovisko pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), dle něhož tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Tím spíše pak nelze prostřednictvím určení vlastnického práva reparovat neúspěch v soudním sporu, vedeném podle restitučního zákonodárství.

11. Ústavní soud v některých svých nálezech připustil mimořádnou možnost použití určovací žaloby pro účely nápravy křivd z doby komunistického režimu, avšak jen v případech, kdy restituční zákonodárství vůbec tyto křivdy nenapravovalo (v době před přijetím zákona o tzv. církevních restitucích) či kdy se oprávněná osoba nemohla bez vlastní viny a pro vážnou překážku své nároky uplatnit včas, a učinila to bez zbytečného odkladu po odpadnutí této překážky. Žádné takové mimořádné okolnosti však v případě stěžovatelů nenastaly, a proto je Ústavní soud v jejich případě vázán svým výše citovaným stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05.

12. Ústavní soud pak v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani v rozhodnutích obecných soudů jemu předcházejících, neshledal žádný zásah do základních práv stěžovatelů ani postup, který by byl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. září 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru