Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2503/16 #1Nález ÚS ze dne 04.10.2016Povinnost řádně a přesvědčivě odůvodnit rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody; zákaz dvojího přičítání téhož

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zásada věci r... více
Věcný rejstříkodůvodnění
trest odnětí svobody/podmíněné propuštění
Ne bis in idem
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 185/83 SbNU 37
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.2503.16.1
Datum vyhlášení11.10.2016
Datum podání27.07.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125

40/2009 Sb., § 88, § 89


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Založí-li soud své rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody na důvodech, které však již byly soudy dříve zohledněny v odsuzujícím rozsudku, dopustí se porušení zákazu dvojího přičítání téhož, odporující principu ne bis in idem ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 4. 10. 2016 zrušil II. senát Ústavního soudu na návrh stěžovatele J. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, usnesení Krajského soudu ze dne 11. 5. 2016 č. j. 9 To 221/2016-26, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i zákaz dvojího přičítání ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny.

Narativní část

Soud prvního stupně vyhověl žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Krajský soud však následně toto usnesení okresního soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že se žádost stěžovatele zamítá.

V podané ústavní stížnosti stěžovatel především namítal, že ačkoliv soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že vzhledem k velmi dobrému chování stěžovatele v průběhu výkonu trestu odnětí svobody, plné podpoře ze strany jeho rodiny, zajištěnému budoucímu zaměstnání, jakož i z dalších důvodů, bylo namístě stěžovateli v jeho žádosti vyhovět, krajský soud dospěl k závěru zcela opačnému, aniž by však provedl další dokazování či své úvahy přesvědčivě zdůvodnil. Stěžovatel rovněž tvrdil, že se odvolací soud dopustil porušení zákazu dvojího odsouzení, neboť při svém hodnocení vycházel pouze ze závažnosti již spáchané trestné činnosti a rizika recidivy. Budoucí chování stěžovatele tak dovodil z jeho chování minulého, které však již bylo zohledněno v odsuzujícím rozsudku.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud předně zrekapituloval svoji ustálenou judikaturu, dle které hmotněprávní podmínku pro podmíněné propuštění, spočívající v prognóze řádného vedení života na svobodě, nelze vyložit jinak nežli tak, že tento předpoklad dobrého chování se vztahuje k budoucnosti. Při zdůvodňování negativního závěru ohledně tohoto předpokladu proto nepostačuje pouze převzít identické argumenty, jimiž soudy dříve zdůvodnily uložení trestu odnětí svobody. Pokud by k tomuto soudy přistoupily, jednalo by se o nepřípustné porušení zákazu dvojího přičítání, odporující principu ne bis in idem.

K účelu trestu samotného Ústavní soud uvedl, že ač současný trestní zákoník neobsahuje výslovné ustanovení upravující tento aspekt trestu, je nepochybné, že principy moderního trestního práva a trestání zahrnují též aspekty resocializace odsouzeného a individuální prevence. Smysl institutu podmíněného propuštění spočívá v motivaci odsouzeného k tomu, aby svým chováním a plněním povinností ve výkonu trestu odnětí svobody prokázal polepšení. Pokud tak bylo sledovaného účelu trestu během jeho výkonu již dosaženo, je jeho další výkon nepotřebný a neodůvodněný.

Dle názoru Ústavního soudu nemůže ve světle právě zmíněného usnesení krajského soudu obstát. Krajský soud totiž dospěl ke zcela opačnému právnímu závěru než soud okresní, aniž by však jakkoliv doplnil dokazování. Kupříkladu hodnocení stěžovatele provedené ředitelem věznice označil za „pouze průměrné“, ačkoliv posouzení okresního soudu bylo výrazně kladnější. Tuto zásadní změnu posouzení však krajský soud nijak blíže neodůvodnil, a z jeho rozhodnutí tak nebylo možno přesvědčivě dovodit, na čem konkrétně založil závěr tak zásadně odlišný oproti předchozímu závěru okresního soudu.

Ústavní soud konstatoval, že krajský soud tím, že dospěl k opačnému hodnocení věci za situace, kdy v podstatě pouze zcela přehodnotil skutková zjištění okresního soudu, aniž by však své závěry řádně a přesvědčivě odůvodnil, porušil základní právo stěžovatele na spravedlivý proces. Rovněž tím, že ve svém rozhodnutí akcentoval závažnost trestné činnosti stěžovatele, která však již byla dříve zohledněna v rámci ukládání trestu, dopustil se nepřípustného porušení zásady zákazu dvojího přičítání téhož.

Z uvedených důvodů Ústavní soud stížnosti stěžovatele vyhověl a napadené usnesení krajského soudu zrušil.

Soudcem zpravodajem byl v dané věci Vojtěch Šimíček. Žádný soudce neuplatil odlišné stanovisko.

II.ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016

N 185/83 SbNU 37

Povinnost řádně a přesvědčivě odůvodnit rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody; zákaz dvojího přičítání téhož

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka - ze dne 4. října 2016 sp. zn. II. ÚS 2503/16 ve věci ústavní stížnosti J. R., zastoupeného Mgr. Markétou Tillerovou, advokátkou, se sídlem V Zátiší 547, Čelákovice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016 č. j. 9 To 221/2016-26, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení.

I. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016 č. j. 9 To 221/2016-26 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zákaz dvojího přičítání podle čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

II. Toto rozhodnutí se proto ruší.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým Krajský soud v Praze (dále též jen "krajský soud") zrušil usnesení Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 4. 2016 č. j. 3 PP 13/2016-19, kterým byl stěžovatel podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, a znovu rozhodl tak, že se jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítá.

2. Z vyžádaného spisu zjistil Ústavní soud zejména následující skutečnosti.

3. Stěžovatel podal dne 5. 3. 2016 žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za spáchání trestného činu loupeže. Tuto žádost podpořilo stanovisko Probační a mediační služby, z něhož zejména plyne, že rizika opakování trestné činnosti a sociálního selhání jsou u stěžovatele "v nízké hladině", a je proto doporučeno uložit čtyřletou zkušební dobu. Rovněž ze stanoviska Vězeňské služby České republiky (Věznice Jiřice) se podává, že jeho chování bylo a je v souladu s požadavky na kázeň a pořádek, byl i kázeňsky odměněn, přehodnotil svůj hodnotový žebříček a je patrný pozitivní posun v chování i v náhledu na předchozí trestnou činnost. Lze proto reálně předpokládat, že jeho další chování již bude prosociální.

4. Okresní soud shora citovaným usnesením stěžovatele podmíněně propustil z výkonu trestu odnětí svobody a stanovil zkušební dobu v trvání 5 let, přičemž zejména konstatoval, že se stěžovatel sice dopustil velmi závažné násilné trestné činnosti, nicméně tuto závažnost si plně uvědomuje, má velkou podporu ze strany rodiny, zajištěné zaměstnání, vykonal více než polovinu uloženého trestu a jeho hodnocení je velmi dobré.

5. Okresní státní zastupitelství v Nymburce proti tomuto usnesení podalo stížnost, odůvodněnou tím, že se stěžovatel dopustil závažné trestné činnosti, kdy byl závislý na hracích automatech, a proto spáchal 7 loupežných přepadení, při nichž prodavače ohrožoval střelnou zbraní. Za dobu více než 2,5 let sice nebyl kázeňsky trestán, nicméně získal pouze 3 kázeňské odměny. Nelze prý proto jednoznačně konstatovat, že stěžovatel v budoucnu povede řádný život. Tato stížnost byla stěžovateli doručena dne 27. 4. 2016 (č. l. 22).

6. Krajský soud v Praze v neveřejném zasedání konaném dne 11. 5. 2016 vydal usnesení napadené nyní projednávanou ústavní stížností. V jeho odůvodnění uvedl, že okresní soud pochybil, když z hodnocení stěžovatele ředitelem věznice dovodil patřičné polepšení, potřebné pro podmíněné propuštění. Toto hodnocení je prý totiž pouze průměrné, poněvadž stěžovateli byly uděleny jen 3 kázeňské odměny. Krajský soud se ztotožnil rovněž s námitkou státního zástupce ohledně závažnosti charakteru spáchané trestné činnosti, kdy je vysoké riziko recidivy.

II. Argumentace stěžovatele

7. Napadené usnesení krajského soudu dle stěžovatele porušilo jeho základní práva plynoucí z čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tuto protiústavnost spatřuje v tom, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoliv věc nedoplnil žádnými novými důkazy a aniž by stěžovateli dal možnost vyjádřit se k odvolání státního zástupce. Tím nerespektoval ani nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405) a sp. zn. III. ÚS 599/14 ze dne 5. 11. 2015 (N 194/79 SbNU 207; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz), podle nichž i ve stadiu podmíněného propuštění z výkonu trestu musí být odsouzenému dána možnost se ve věci vyjádřit. Stěžovatel v napadeném usnesení krajského soudu spatřuje rovněž porušení zákazu dvojího odsouzení, neboť krajský soud prý vycházel pouze ze závažnosti již spáchané trestné činnosti a z vysokého rizika recidivy. Budoucí chování stěžovatele tak dovodil z jeho chování minulého, které však již bylo zohledněno v odsuzujícím rozsudku [k tomu viz nálezy sp. zn. III. ÚS 1735/10 a sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439)].

III. Vyjádření účastníků řízení

8. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Praze; Okresní státní zastupitelství v Nymburce se práva vyjádření výslovně vzdalo.

9. Krajský soud v Praze rekapituloval obsah napadeného usnesení a uvedl, že rozhodl o stížnosti v neveřejném zasedání bez průtahů a stěžovatel se mohl ke stížnosti vyjádřit písemně. Základní práva stěžovatele proto porušena nebyla a ústavní stížnost proto není důvodná.

10. S ohledem na obsah vyjádření krajského soudu je Ústavní soud nezasílal stěžovateli k případné replice, jelikož by to bylo zjevně neúčelné. Takový postup má totiž svoje opodstatnění jen tehdy, pokud se ve vyjádření účastníka řízení objeví konkrétní reakce na námitku stěžovatele, takže je namístě mu následně umožnit svoji argumentaci doplnit. Nedává však smysl stěžovatele vyzývat k pokračující polemice s názorem, s nímž byl dostatečně seznámen již v napadeném rozhodnutí.

IV. Vlastní hodnocení Ústavního soudu

11. Po prostudování ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

12. První stížnostní námitka se týká toho, že krajský soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoliv věc nedoplnil žádnými novými důkazy a aniž by stěžovateli dal možnost vyjádřit se k odvolání státního zástupce.

13. K tomu Ústavní soud uvádí, že podle jeho ustálené judikatury [viz např. stěžovatelem citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405)] skutečně platí, že odvolací soud pochybí, pokud své meritorní rozhodnutí o zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění "opře o jiný hmotněprávní důvod, než jaký aplikoval soud prvního stupně, aniž by přitom stěžovateli poskytl prostor pro vyjádření jeho stanoviska", a své rozhodnutí soud učiní "v neveřejném zasedání bez přítomnosti navrhovatele, aniž by ho předem seznámil se zamýšlenou právní argumentací a poskytl mu příležitost se k ní vyjádřit, eventuálně navrhnout důkazy svědčící v jeho prospěch". V těch stadiích trestního řízení, v nichž je rozhodováno o osobní svobodě obviněného, jakož i o jeho vině a trestu, je totiž třeba dbát na dodržení kontradiktorních rysů řízení, mezi něž mj. patří rovnost zbraní, možnost se znalostí věci vznášet argumenty ve svůj prospěch a vyvracet protiargumenty [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 269/05 ze dne 27. 6. 2005 (N 129/37 SbNU 629), nález sp. zn. II. ÚS 1681/08 ze dne 24. 11. 2009 (N 240/55 SbNU 325)]. Stejná procesní pravidla lze vztáhnout i na řízení o návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Předpokladem pro naplnění těchto práv obviněného je proto buď jeho osobní přítomnost při úkonech trestního řízení (např. formou hlavního líčení, veřejného zasedání), nebo jiný procesní způsob předestření relevantních skutečností (důkazů, tvrzení, zamýšlených postupů a právních argumentů) obviněnému a poskytnutí mu reálné možnosti k vyjádření a k eventuálnímu uplatnění jeho protiargumentů a návrhů.

14. Jak plyne ze shora provedené rekapitulace věci, v daném případě rozhodl krajský soud v neveřejném zasedání konaném dne 11. 5. 2016 v nepřítomnosti stěžovatele. Skutečnost, která odlišuje tento případ od případu rozhodovaného nyní, nicméně spočívá v tom, že předmětná stížnost Okresního státního zastupitelství v Nymburce podaná proti citovanému usnesení okresního soudu ze dne 11. 4. 2016 byla dne 27. 4. 2016 doručena stěžovateli, takže ten měl reálnou možnost na ni zareagovat, neboť neveřejné zasedání krajského soudu se konalo až dne 11. 5. 2016. Této možnosti však nevyužil. Tato stížnostní námitka proto není důvodná.

15. Druhá stížnostní námitka se týká toho, že se krajský soud dopustil porušení zákazu dvojího odsouzení, když prý vycházel pouze ze závažnosti již spáchané trestné činnosti a z vysokého rizika recidivy. Budoucí chování stěžovatele tak dovodil z jeho chování minulého, které však již bylo zohledněno v odsuzujícím rozsudku.

16. K tomu Ústavní soud opět nejprve odkazuje na svoji ustálenou judikaturu (viz opakovaně citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1735/10), podle níž hmotněprávní podmínku pro podmíněné propuštění spočívající v prognóze řádného vedení života na svobodě nelze vyložit jinak nežli tak, že "předpoklad takového chování odsouzeného se vztahuje k budoucnosti, tj. k době po eventuálním propuštění z výkonu trestu". Při zdůvodňování negativního závěru ohledně prognózy vedení řádného života proto nepostačuje převzít identické argumenty, jimiž soudy dříve zdůvodňovaly uložení trestu odnětí svobody. Pokud by k tomu totiž došlo, jednalo by se o nepřípustné porušení zákazu dvojího přičítání, odporující principu ne bis in idem, obsaženému v čl. 40 odst. 5 Listiny. Podobně v nálezu sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439) Ústavní soud vyslovil, že "rozhodující kritéria podmíněného propuštění jsou zákonem dána jednak v podmínce polepšení odsouzeného, potvrzeného jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, jednak existencí takových skutečností, z nichž bylo by lze důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život". Rozhodovat je třeba "vždy podle stavu věci ke dni rozhodnutí, a nikoli podle stavu quo ante".

17. Tento právní výklad se opírá rovněž o kriminálněpolitický smysl institutů trestu odnětí svobody a podmíněného propuštění z výkonu trestu. I když nový trestní zákoník neobsahuje výslovné ustanovení o účelu trestu (viz dříve platný § 23 trestního zákona), je nepochybné, že principy moderního trestního práva a trestání zahrnují mj. též aspekty resocializace odsouzeného a individuální prevence (výchova k řádnému životu). Smysl institutu podmíněného propuštění totiž spočívá v tom motivovat odsouzeného k tomu, aby svým chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení. Bylo-li dosud odpykanou částí trestu již dosaženo účelu trestem sledovaného, je další výkon trestu nepotřebný a také neodůvodněný. Podmíněné propuštění v sobě tedy obsahuje nástroje pro pokračování procesu resocializace, protože je spojeno se stanovením zkušební doby (eventuálně též s vyslovením dohledu a s uložením přiměřených omezení a povinností - viz § 89 odst. 2 trestního zákoníku). Hrozící nařízení výkonu zbytku trestu pak má výrazně snižovat riziko potenciální recidivy.

18. Pokud použije Ústavní soud tato obecnější ústavněprávní východiska na konkrétní okolnosti nyní projednávané věci, je zcela zřejmé, že napadené usnesení krajského soudu při této konfrontaci nemůže obstát. Jak totiž plyne ze shora provedené rekapitulace (viz bod 6), krajský soud bez toho, že by jakkoliv doplnil dokazování, dospěl ke zcela opačnému právnímu závěru než okresní soud. Zatímco totiž okresní soud konstatoval, že hodnocení stěžovatele ve výkonu trestu je dobré, zaujal krajský soud odlišný právní názor, podle něhož je hodnocení provedené ředitelem věznice "pouze průměrné" a stěžovateli byly uděleny jen 3 kázeňské odměny. Tuto zásadní změnu posouzení hodnocení stěžovatele však krajský soud nijak blíže neodůvodnil, neboť např. nevysvětlil, kolik kázeňských odměn a v jaké frekvenci by (zřejmě) považoval za postačující, případně jak více vlastně stěžovatel mohl reálně prokázat polepšení, resp. v jakém směru mohlo být vyjádření ředitele věznice pro stěžovatele pozitivnější.

19. Z předmětného stanoviska ředitele věznice se totiž podává (č. l. 10), že chování a vystupování stěžovatele bylo vždy v souladu s požadavky na kázeň a pořádek, pokyny zaměstnanců respektoval, zapojoval se do úklidu, neměl vztahové problémy s ostatními vězni, plní pracovní povinnosti a program zacházení se snaží plnit v celém rozsahu zadání. Aktivně se zapojuje do výchovného kolektivu a konkrétně vypomáhal při organizaci a vedení kurzu angličtiny. Udržuje písemný a návštěvní kontakt s manželkou, otcem a bratrem, má vytvořeny pracovní návyky a uložený trest akceptuje, postupně splácí také vzniklé dluhy. V závěru tohoto stanoviska je uvedeno, že stěžovatel v průběhu výkonu trestu "přehodnotil svůj hodnotový žebříček, je patrný pozitivní posun v jeho chování i v náhledu na předchozí trestnou činnost. Pokud využije možnosti, které mu nabízí především jeho rodinné zázemí, lze reálně předpokládat, že jeho další chování již bude prosociální". Za této situace proto Ústavní soud konstatuje, že závěr krajského soudu o tom, že toto hodnocení ředitele věznice je pouze průměrné, a tedy nepostačující pro podmíněné propuštění stěžovatele, je povýtce pouze nepřípustně apodiktický, neboť není nikterak blíže odůvodněn, a není proto ani způsobilý přesvědčivě dovodit tak zásadně odlišný závěr oproti předchozímu závěru okresního soudu.

20. Krajskýsoud totiž rovněž naprosto pominul pozitivní stanovisko Probační a mediační služby a nevyjádřil se nijak k argumentaci okresního soudu, který zdůraznil, že stěžovatel má plnou podporu své rodiny, je motivován vést řádný život a má zajištěno zaměstnání. Ústavní soud nemohl samozřejmě přehlédnout, že okresní soud rozhodl po výslechu stěžovatele (prostřednictvím videokonference - č. l. 15) aiz jeho osobního projevu teprve dovodil, že si závažnost spáchané trestné činnosti uvědomuje a je plně orientován, i pokud jde o jeho dřívější hráčskou závislost. Okresní soud rovněž pozitivně zohlednil, že aktivní přístup stěžovatele k plnění povinností nepolevil ani poté, co byla jeho předchozí žádost o podmíněné propuštění zamítnuta jako nedůvodná, a znovu získal kázeňskou odměnu. Oproti tomu krajský soud rozhodl v neveřejném zasedání, takže vůbec neměl možnost se stěžovatelem bezprostředně komunikovat, a na odůvodnění okresního soudu v celém jeho rozsahu nereagoval.

21. Ústavnísoud proto s ohledem na shora uvedené konstatuje, že krajský soud dospěl k opačnému hodnocení věci za situace, kdy v podstatě pouze zcela přehodnotil skutková zjištění okresního soudu, aniž by však svoje učiněné závěry řádně a přesvědčivě odůvodnil. Stěžovateli je nutno přisvědčit rovněž v tom směru, že ratio decidendi napadeného usnesení krajského soudu skutečně spočívá v tom, že byla akcentována závažnost trestné činnosti spáchané stěžovatelem. Tím se však krajský soud dopustil zmíněného nepřípustného porušení zákazu dvojího přičítání, když toliko s poukazem na tuto trestnou činnost zdůrazňuje vysoké riziko recidivy.

V. Závěr

22. Ústavnísoud uzavírá, že Krajský soud v Praze napadeným usnesením porušil stěžovatelovo právo dle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru