Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2491/20 #1Usnesení ÚS ze dne 10.09.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
Předmět řízení
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.2491.20.1
Datum podání28.08.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2491/20 ze dne 10. 9. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Krajské hygienické stanice Moravskoslezského kraje se sídlem v Ostravě, se sídlem Na Bělidle 7, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 226/2020-22 ze dne 12. 8. 2020 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 A 49/2020-18 ze dne 25. 6. 2020, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. I když označení ústavní stížnosti výslovně směřuje pouze proti usnesení krajského soudu, z jejího obsahu vyplývá, že stěžovatelka napadá i usnesení Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále podle stěžovatelky rovněž došlo k porušení čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka dne 19. 3. 2020 obdržela prostřednictvím datové schránky jako povinný subjekt ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o svobodném přístupu k informacím"), žádost o informace podle tohoto zákona. Žadatel se ve shora uvedené žádosti domáhal poskytnutí informace o celkovém počtu potvrzených nákaz koronavirem v jednotlivých obcích České republiky v rámci územní působnosti stěžovatelky.

3. Přípisem č. j. KHSMS 14013/2020/OV/OPaK ze dne 30. 3. 2020 stěžovatelka žadateli poskytla informace o počtu nakažených ve vztahu k okresům v Moravskoslezském kraji. Žadatel se následně dne 6. 4. 2020 bránil stížností na postup stěžovatelky při vyřizování žádosti o informace u nařízeného orgánu (v tomto případě Ministerstva zdravotnictví) podle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím. Žadatel ve stížnosti uvedl, že mu nebyly poskytnuty ty informace, o které žádal, tedy o počtu nakažených podle obcí, nýbrž podle okresů v územní působnosti stěžovatelky. Ministerstvo zdravotnictví, jakožto nadřízený orgán, stěžovatelce přikázal, aby ve lhůtě 15 dnů ode dne 12. 5. 2020, vyřídila žádost. Stěžovatelka tak učinila dne 26. 5. 2020.

4. V mezidobí žadatel dne 18. 5. 2020 podal správní žalobu proti nečinnosti stěžovatelky u Krajského soudu v Ostravě. Tuto žalobu pak následně dne 9. 6. 2020, tedy po vyřízení žádosti dle příkazu Ministerstva zdravotnictví, vzal žadatel zpět. Krajský soud v Ostravě řízení o žalobě proti nečinnosti stěžovatelky usnesením na základě výše uvedeného zpětvzetí zastavil a přiznal žadateli náhradu nákladů řízení ve výši 11 200 Kč, jež mu byla povinna nahradit stěžovatelka. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou následně Nejvyšší správní soud odmítl z důvodu podání kasační stížnost osobou zjevně neoprávněnou.

5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že spatřuje porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny v porušení jejího práva na spravedlivý proces, a to zejména práva být slyšena. Krajský soud dle ní stěžovatelce nejprve stanovil lhůtu 1 měsíce pro vyjádření se k žalobě a postoupení správního spisu, a to ode dne následujícího po dni, kdy se stěžovatelka mohla s podanou žalobou prokazatelně seznámit (dne 4. 6. 2020 se stěžovatelka mohla s podanou žalobou prokazatelně seznámit a do 4. 7. 2020 tak běžela lhůta pro vyjádření se k ní). Fakticky však dle stěžovatelky již dne 30. 6. 2020 obdržela usnesení krajského soudu a ten tedy nevyčkal konce běhu jím poskytnuté procesní lhůty pro vyjádření se k podané žalobě, čímž stěžovatelce upřel její základní procesní právo vyjádřit se.

6. Stěžovatelka dále uvádí, že krajský soud zasáhl do jejího práva na věcné a právní posouzení skutkového stavu, neboť hodnotící proces provedl předčasně, dříve, než se mu dostalo všech informací o významných skutečnostech pro jeho rozhodnutí, a tím jednoznačně narušil rovnost účastníků.

7. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je k podání ústavní stížnosti podle § 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

8. Již v usnesení ze dne 10. 2. 1998 sp. zn. II. ÚS 416/97 (U 10/10 SbNU 369) bylo vysloveno, že orgán veřejné moci může vystupovat pouze jako účastník řízení o ústavní stížnosti, nikoli jako stěžovatel. Následně ve stanovisku pléna ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 (ST 9/16 SbNU 372) k tomu bylo výslovně uvedeno: "Definičním znakem pojmu ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jakož i § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze ten subjekt (fyzická a právnická osoba), jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod. [...] Pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod. Přístup opačný by znamenal popření smyslu základních práv a svobod tak, jak byly zformovány staletým vývojem evropské a anglosaské kultury." Tento závěr byl následně rozveden a potvrzen i v dalších rozhodnutích Ústavního soudu [např. usnesení ze dne 1. 2. 2002 sp. zn. II. ÚS 18/02 (U 5/25 SbNU 361) či ze dne 24. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2695/08 (U 11/51 SbNU 819), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

9. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že neposkytla-li stěžovatelka žadateli informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím v zákonné lhůtě, učinila tak ve vrchnostenském postavení vůči žadateli jakožto správní orgán. Proto i správní žaloba proti nečinnost stěžovatelky byla žadatelem podána jakožto proti správnímu orgánu uplatňujícímu svoji působnost ve veřejné správě, tj. jako orgánu veřejné moci.

10. Tento závěr je přitom třeba vztáhnout i na postavení stěžovatelky jako žalované v nyní posuzovaném řízení před správním soudem, a to i pokud jde o rozhodování o náhradě nákladů daného řízení (srov. usnesení ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 952/15). Tím je v případě stěžovatelky ovšem z povahy věci vyloučena aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí vydanému v tomto řízení (srov. shora citované stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99). Ústavní soud k tomu poznamenává, že pokud jde o aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti, stěžovatelka v tomto směru ve své ústavní stížnosti nic neuvádí.

11. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru