Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 249/97 #1Usnesení ÚS ze dne 26.02.1998"Dobré mravy" podle občanského zákoníku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 14/10 SbNU 383
EcliECLI:CZ:US:1998:2.US.249.97.1
Datum podání11.07.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 630

99/1963 Sb., § 239 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 249/97 ze dne 26. 2. 1998

U 14/10 SbNU 383

"Dobré mravy" podle občanského zákoníku

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupené JUDr. D. Ř., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. dubna 1997, č.j. 6 Co 391/97-100, takto:

Ústavnístížnostseodmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16.12. 1996, č.j. 16 C 175/95-81 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. dubna 1997, č.j. 6 Co 391/97-100, a to na základě určení Ústavního soudu, že darovací smlouva, uzavřená dne 5.4. 1995 mezi vedlejší účastnicí J. J. a vedlejším účastníkem P. J. o převodu parcely č. 3551/3 k.ú. Č.B., není v souladu s čl. 1, 4 a 10 odst.2, čl. 11 odst.3 a čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod a s čl.1, čl. 90 a 95 Ústavy.

Dále požaduje, aby před rozhodnutím o ústavní stížnosti byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. dubna 1997, č.j. 6 Co 391/97-100.

Skutkový podklad stížnosti spočívá v tom, že stěžovatelka dne 8.11. 1991 darovala první vedlejší účastnici předmětnou parcelu včetně oplocení, venkovních úprav, porostů atd. Součástí této darovací smlouvy byl osobní závazek obdarované, umožnit stěžovatelce vstup na darovanou parcelu a užívání studny, a to na doživotí. V důsledku vzniklých neshod mezi dárkyní a obdarovanou se poté stěžovatelka domáhala vrácení daru podle § 630 odst.1 o.z. První vedlejší účastnice nesouhlasila s tvrzeným porušováním "dobrých mravů" ze strany stěžovatelky a darovací smlouvou ze dne 5.4. 1995 darovala předmětnou parcelu svému synovi - druhému vedlejšímu účastníkovi, ovšem již bez dřívějšího osobního závazku.

S otázkou právoplatnosti obou darovacích úkonů se oba soudy vypořádaly, když současně upozornily na rozdíl mezi věcným břemenem a osobním závazkem obsaženým ve smlouvě a na právní důsledky a závaznost jejich použití.

Ústavní stížností vytýkaná neústavnost darovacího aktu spočívá ve výkladu pojmu "dobré mravy". Stěžovatelka i ve svém vyjádření ze dne 14.10. 1997 znovu uvádí, že porušení těchto dobrých mravů spatřuje právě v dalším darovacím úkonu, tj. následném daru ve prospěch druhého vedlejšího účastníka. Stěžovatelka uvádí, že soudy obou stupňů se s touto otázkou naprosto nevyrovnaly a nesprávně ji posoudily.

Pro posouzení této otázky, lze vycházet obecně z toho, že "dobré mravy"jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.

Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a času, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu.

Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod. Proto v tomto případě není dána kompetence Ústavního soudu, neboť neplní funkci další přezkumné soudní instance, ale je výlučně ochráncem ústavnosti. V posuzování obou soudů žádné porušení ústavnosti nezjistil.

K vytýkanému porušení řízení před odvolacím soudem, blíže ve stížnosti nespecifikovaném, lze uvést, že v rámci odvolacího řízení účastníci žádné další důkazy nenavrhovali a ani nenamítali, že by soud prvého stupně učinil špatná skutková zjištění.

Konečně stěžovatelka vytýká krajskémusoudu, že jí nepovolil dovolání, ač podle jejího názoru se jednalo o věc po právní stránce zásadního významu. Posouzení otázky "zásadního právního významu" přísluší výlučně soudu. Pokud tedy dospěl krajský soud k jinému názoru, měla stěžovatelka ještě možnost podle § 239 odst.2 o.s.ř., obrátit se na dovolací soud sama, kdy by přípustnost takového dovolání byla dána v případě, kdyby dovolací soud dospěl k názoru, že napadené rozhodnutí krajského soudu má po právní stránce zásadní význam.

Protože nedošlo k žádnému porušení ústavnosti v jednání a rozhodnutí obousoudů, bylo nutno ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst.1 písm.c) zák.č. 182/1993 Sb. jako návrh zjevně neopodstatněný, a to v obou bodech.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26.2. 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru