Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2489/18 #1Usnesení ÚS ze dne 09.10.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Pardubice
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkDokazování
dovolání/přípustnost
interpretace
žaloba/na plnění
pojistná smlouva
škoda/odpovědnost za škodu
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.2489.18.1
Datum podání20.07.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 159a, § 237, § 243c odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2489/18 ze dne 9. 10. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti společnosti SYSTHERM s.r.o., se sídlem K Papírně 172/26, Plzeň, zastoupené JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem Slovanská třída 982/136, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2018 č. j. 32 Cdo 1032/2018-293, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. listopadu 2017 č. j. 22 Co 259/2017-262 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. února 2017 č. j. 11 C 104/2015-235, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 7. 2018, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Stěžovatelka tvrdila, že obecné soudy porušily její subjektivní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen "Úmluva") - právo na spravedlivý proces, čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie - právo na účinnou právní ochranu, když obecné soudy rovněž nerespektovaly platnou judikaturu Ústavního soudu.

2. V ústavní stížnosti se stěžovatelka nejprve zaměřila na rozhodování obecných soudů v předcházejícím řízení proti společnosti ČSOB Pojišťovna, a.s., člen holdingu ČSOB (dále jen "ČSOB Pojišťovna"). Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení se stěžovatelka věnuje jednotlivým pochybením obecných soudů, v nichž spatřuje porušení práva na spravedlivý proces a účinnou právní ochranu. Předně obecným soudům vytýkala, že nedostály své povinnosti náležitě se věcí meritorně zabývat a žalobu zamítly na základě skutkových a právních zjištění Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze ve věci žaloby stěžovatelky vůči společnosti Metrostav a.s., za účasti ČSOB Pojišťovny o zaplacení 172 550 Kč s přísl. Žaloba byla zamítnuta s tím, že na předaném díle se vyskytla vada spočívající v chybném napojení, neboť společnost Metrostav a.s. prokázala, že na odstranění vady vynaložila 998 694 Kč (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015 č. j. 28 ECm 247/2013-214 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016 č. j. 1 Cmo 181/2015-250 pravomocně zamítnut).

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na to, že Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") v řízení o zaplacení 201 784 Kč s přísl. porušil její práva tím, že neprovedl dostatečné dokazování, učinil nesprávné skutkové a právní závěry a zamítl její žalobu.

4. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") dostatečně nezkoumal skutková a právní zjištění okresního soudu, ač je to jeho zákonnou povinností, a žalobu o zaplacení 201 784 Kč s přísl. zamítl.

5. Dovolací soud vady předchozího řízení nenapravil a dovolání odmítl. Na adresu Nejvyššího soudu stěžovatelka poznamenala, že jí zkrátil na jejích právech, neboť extenzivním výkladem § 237 o. s. ř. jí znemožnil dosáhnout přezkumu rozsudku odvolacího soudu, což ve svém důsledku vedlo současně k posvěcení nezákonnosti nalézacího řízení. Citované ustanovení podle stěžovatelky povinnost, aby dovolatel vymezil konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání, výslovně nezakotvuje.

6. Stěžovatelka měla tak za to, že obecné soudy vydanými rozsudky zasáhly do jejích ústavně zaručených práv a tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Stěžejní vadou rozhodnutí je výklad § 159a odst. 1 a 3 o. s. ř., kdy má soud za to, že je vázán právním názorem a skutkovým zjištěním jiného soudu prvního stupně, jež vedl řízení v jiné věci (byť má skutkový děj případu v této jiné věci původ). Soudní řízení neprobíhalo spravedlivě; závěry obecných soudů postrádají oporu v realizovaných důkazech, jsou nelogické a v rozporu s hmotným právem. Soudům vytkla procesní vady, jež řízení postihly (zejména nevyhovění návrhu stěžovatelky na provedení výslechu svědka Mgr. Tomana, znaleckého posudku). Krajský soud se námitkami stěžovatelky dostatečně nezabýval, pouze potvrdil zjištění okresního soudu, aniž by zkoumal, zda okresní soud dostatečně zjistil skutečný stav a jestli je jeho názor správný. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 647/02 a Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 400/2014 a navrhla, aby Ústavní soud zrušil všechna rozhodnutí napadená ústavní stížností a věc vrátil okresnímu soudu zpět k projednání.

7. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Pardubicích č. j. 11 C 104/2015. Obsah rozhodnutí napadených ústavní stížností, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovatelce známý.

8. Ústavní soud nejprve zkoumal, splnění procesních předpokladů řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka nemá k dispozici žádné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

9. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (čl. 83 Ústavy), tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

10. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti výlučně založena čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

11. Z obsahu stížnostního návrhu je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení předchozích rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu, kterými byla zamítnuta její žaloba o pojistné plnění z titulu pojištění odpovědnosti za újmu proti vedlejšímu účastníkovi ČSOB Pojišťovně. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Dále čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie - právo na účinnou právní ochranu. Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, a využila i mimořádné opravné prostředky (dovolání a ústavní stížnost). Nikterak se přitom nenaznačuje, že se ji nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

12. V ústavní stížnosti stěžovatelka k tvrzenému porušení tohoto práva konkrétně uvedla pouze tolik, že obecné soudy dostatečně nezkoumaly skutková a právní zjištění a nesprávně vyložily § 159a odst. 1 a 3 o. s. ř. Krajský soud nenaplnil apelační princip, dle kterého měl řádně přezkoumat rozhodnutí okresního soudu z hlediska skutkových i právních zjištění a také z hlediska procesního.

13. Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzením stěžovatelky uvedeným v ústavní stížnosti o vadách důkazního řízení a v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Konstatuje, že rozsudky mají všechny náležitosti stanovené § 157 odst. 2 o. s. ř., z nichž zřetelně plyne, proč nebylo návrhu stěžovatelky vyhověno. Pokud soudy dospěly k závěru, že pojištění, které má stěžovatelka uzavřené u ČSOB Pojišťovny se vztahuje na odpovědnost za škodu a v daném případě však je vymáháno plnění z odpovědnosti za vady, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, a proto žalobu stěžovatelky zamítly (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015 č. j. 28 ECm 247/2013-214 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016 č. j. 1 Cmo 181/2015-250). Z výše uvedeného je zřejmé, že společnost Metrostav se domohla vůči stěžovatelce nároku z vady díla (slevy z ceny díla 172 550 Kč, když stěžovatelka neodstranila vytknuté vady díla), proto v dalším řízení nemůže být nárok stěžovatelky vůči ČSOB Pojišťovny posouzen odlišně. V rozhodnutích obecných soudů byl podán jasný a přehledný sled důvodů, argumentů a odkazů na příslušná ustanovení právních předpisů, z nichž je patrné, proč byla žaloba shledána nedůvodnou. Se zřetelem k tomu Ústavní soud konstatuje, že mezi zjištěními obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (dle ustálené judikatury Ústavního soudu) a nejde ani o postup svévolný. Obecné soudy srozumitelně a jasně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná.

14. V dané věci stěžovatelka namítala nesprávný postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání. V této souvislosti je třeba podotknout, že zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se v případě Nejvyššího soudu projevuje především tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do problematiky posuzování přípustnosti dovolání. Ze skutečnosti, že se stěžovatelka neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, přitom nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. V žádném případě pak z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelkou podaného dovolání, jak lze dovodit z charakteru v ústavní stížnosti přednesených námitek zpochybňujících způsob posouzení přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu.

15. Ústavní soud poukazuje na závěry Nejvyššího soudu stran neprojednatelnosti podaného dovolání pro absenci zákonných náležitostí. Přesvědčení stěžovatelky, že Nejvyšší soud odmítl dovolání na základě nesprávné interpretace § 237 o. s. ř., Ústavní soud nesdílí. Z textu dovolání bylo zjištěno, že stěžovatelka opakovaně uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, "při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak". Vymezení přípustnosti dovolání, v němž by dovolatel uvedl správně (což stěžovatelka v projednávané věci neučinila) více předpokladů u téže otázky, se navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014).

16. Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku ve věci samé podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady a proti výrokům o nákladech řízení odmítl jako nepřípustné [§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017].

17. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují a nejsou v rozporu s čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Učiněné právní závěry jsou tedy výsledkem interpretace a aplikace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a Ústavní soud považuje za nadbytečné se k věci samé duplicitně vyjadřovat a na závěry obecných soudů odkazuje. Argumentaci stěžovatelky rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího soudu shledal Ústavní soud nepřiléhavou.

18. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2018

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru