Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2488/14 #1Usnesení ÚS ze dne 19.01.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Karviná
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip ochrany legitimního očekávání
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
interpretace
důkazní břemeno
listina
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.2488.14.1
Datum podání25.07.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

404/2012 Sb.

99/1963 Sb., § 238, § 239, § 150, § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2488/14 ze dne 19. 1. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Bačovské, zastoupené JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou, se sídlem Svitavská 1018/1, Blansko, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2024/2013-330 ze dne 30. 4. 2014, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 592/2012-291 ze dne 22. 8. 2012 a rozsudku Okresního soudu v Karviné č. j. 27 C 179/2009-265 ze dne 6. 2. 2012, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 7. 2014 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavní práva, a to právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny, a právo na legitimní očekávání dle čl. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 27 C 179/2009 se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karviné byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit stěžovatelce částku 1 619 164 Kč s přísl. úrokem z prodlení (výrok I.), výroky II. - IV. pak bylo rozhodnuto o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil, změnil pouze výrok o nákladech řízení tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a dále stěžovatelce uložil, aby žalovanému nahradila náklady odvolacího řízení. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost vyvozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud dovolání proti výrokům o věci samé odmítl, neboť hodnocením v dovolání uplatněné argumentace nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní právní význam. Dovolání proti nákladovým výrokům odmítl jako objektivně nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení, v němž se po žalovaném domáhala zaplacení částky, kterou od ní neoprávněně přijal za prodej ojetých pneumatik. I když byla obrana žalovaného, že nepodepsal příjmové pokladní doklady, znaleckým posudkem vyvrácena, napadená rozhodnutí jsou založena na názoru, že stěžovatelka předání peněz žalovanému neprokázala. Soudy přitom dle jejího názoru nesprávně v její neprospěch interpretovaly ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se prokázání pravosti a pravdivosti soukromé listiny. Za situace, kdy v řízení před soudem prvního stupně prokázala pravost kvitance o zaplacení žalované částky, tedy skutečnost, že ji žalovaný skutečně podepsal, měla být dle jejího přesvědčení ve sporu úspěšná. V tomto směru především polemizuje se závěry Nejvyššího soudu, které vyvodil ze své judikatury. Domnívá se, že soud měl žalovaného vyzvat, aby uvedl, proč popírá pravdivost kvitance a aby k tomu nabídl důkazy, neboť v opačném případě byla založena domněnka existence dluhu. Rozhodnutí soudů označuje za zásadně vnitřně rozporná a porušující právo na spravedlivý proces, neboť soudy je vybudovaly na skutkových závěrech, které jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Stěžovatelka dále tvrdí, že bylo zasaženo do jejího práva na ochranu majetku a do práva na legitimní očekávání a že nebyly dodrženy požadavky na transparentnost a předvídatelnost řízení a na řádné, přesvědčivé a přezkoumatelné odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení. Odvolací soud totiž zcela neočekávaně změnil nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně a stěžovatelku zavázal k jejich náhradě žalovanému, aniž své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil. Toto pochybení nebylo napraveno ani dovolacím soudem, který se touto otázkou nezabýval vůbec s odůvodněním, že dovolání proti nákladovým výrokům není přípustné.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka soudům vytýká, že nesprávně posoudily otázku rozložení důkazního břemene. Na rozdíl od jejího přesvědčení, že měla být ve sporu úspěšná, neboť v řízení před soudem prvního stupně prokázala pravost kvitance o zaplacení sporné částky, totiž soudy shodně vyslovily, že za situace, kdy bylo prokázáno, že žalovaný podepsal doklady o koupi pneumatik a o převzetí peněz za jejich prodej, avšak správnost těchto dokladů popřel, bylo třeba dále prokazovat, zda peníze od stěžovatelky skutečně převzal či nikoliv.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy České republiky) nepředstavuje další instanci v systému všeobecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze za předpokladu, že právní závěry soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), nález ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01 (N 163/24 SbNU 197)].

V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Soudy obou stupňů v řízení postupovaly a rozhodly v souladu se zákonem i právy zakotvenými v hlavě páté Listiny. Svůj právní závěr logicky a srozumitelně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi, včetně otázky rozložení důkazního břemene. Touto otázkou se podrobně zabýval i dovolací soud, který neshledal, že by soudy nižších stupňů zaujaly nesprávný právní názor při posouzení věci z hlediska důkazní povinnosti účastníků sporu. Pokud upozornil na to, že rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které musí ten který účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, která je na daný případ aplikována, přičemž důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence stanoveného okruhu jím tvrzených skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní následky, z ústavního hlediska nelze jeho závěru nic vytknout, stejně jako názoru, že v případě, kdy účastník popře pravost, resp. správnost soukromé listiny, pak účastníka, který tuto listinu předložil k důkazu, stíhá důkazní povinnost a břemeno důkazní a nese tedy procesně nepříznivé následky toho, že se v řízení nepodaří prokázat pravost či správnost soukromé listiny. Tato problematika byla totiž posouzena v souladu s teorií, na niž Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkázal, i s judikaturou Nejvyššího soudu, kterou Nejvyšší soud také citoval.

Není pochyb o tom, že důkazní povinnost a břemeno důkazní měla stěžovatelka, která se dožadovala práva na vrácení částky, zaplacené za odkup ojetých pneumatik. Jestliže k prokázání svých tvrzení předložila příslušné listiny podepsané stěžovatelem, pak žalovaný popřel, že by podle těchto dokladů spornou částku od stěžovatelky skutečně obdržel. V tomto směru navrhl řadu důkazů, které nalézací soud provedl a v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. zhodnotil. Ústavní soud neshledal žádný důvod pro to, aby jeho řádně odůvodněné závěry o věrohodnosti skutečností získaných z těchto důkazů i poukaz na velké rozpory zjištěné v tvrzeních stěžovatelky, která učinila před finančním úřadem, v průběhu trestního řízení i v rámci projednávaného řízení, jakkoliv přehodnocoval, neboť tyto závěry mají ve zjištěných skutečnostech oporu. Nelze tak učinit závěr, k němuž dospívá stěžovatelka, že soudy vydaly vnitřně rozporná rozhodnutí, která porušují její právo na spravedlivý proces.

Stěžovatelka napadá též nákladové výroky rozsudku odvolacího soudu, které považuje za značně překvapivé, a které dovolací soud odmítl přezkoumat.

Ve vztahu k usnesení dovolacího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatelky v tomto směru odmítnuto jako nepřípustné, stěžovatelka pouze namítá, že se dovolací soud jejími námitkami nezabýval.

Jak vyplývá z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, dovolání stěžovatelky bylo posuzováno v souladu s čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. podle o. s. ř. účinného do 31. 12. 2012, přičemž bylo s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, shledáno, že dovolání proti nákladovým výrokům není přípustné již proto, že napadené výroky, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, nejsou rozhodnutím ve věci samé.

Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že právní úprava dovolání doznala podstatných změn až s účinností od 1. 1. 2013 v souvislosti s přijetím zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění o. s. ř. Na rozdíl od současné právní úpravy, podle níž se přípustnost dovolání netýká pouze rozhodnutí ve věci samé, nýbrž všech rozhodnutí, kterými se řízení končí (vyjma věcí specifikovaných v § 238 o. s. ř.), tedy i akcesorických výroků o nákladech řízení, však bylo před nabytím účinnosti citovaného zákona dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 o. s. ř. přípustné pouze proti rozsudkům a usnesením odvolacího soudu ve věci samé (vyjma případů uvedených v § 238, § 238a a § 239 o. s. ř.), tedy nikoliv proti nákladovým výrokům.

S ohledem na uvedené Ústavní soud neshledal důvod, pro který by závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání proti výrokům o nákladech řízení bylo možné označit za svévolný, neboť Nejvyšší soud při svém rozhodování vycházel v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky z tehdy platného práva.

Jestliže nebylo dovolání stěžovatelky proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení, předznamenává tato skutečnost způsob hodnocení zbývající části ústavní stížnosti - tedy části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení. Odmítl-li totiž Nejvyšší soud objektivně nepřípustné dovolání do nákladů řízení ústavně konformním způsobem, je zřejmé, že se v projednávané věci neuplatní ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a není tudíž možné lhůtu k podání ústavní stížnosti proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu odvíjet od doručení rozhodnutí soudu dovolacího, nýbrž od doručení rozsudku odvolacího soudu. Je proto zjevné, že ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení nebyla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1941/12 ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. I. ÚS 2466/13 ze dne 15. 10. 2013 týkající se stejné problematiky).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě jako návrh opožděně podaný dle § 43 odst. 1 písm. b) tohoto zákona.

Poučení: proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru