Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2487/14 #1Usnesení ÚS ze dne 30.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Nymburk
SOUDNÍ EXEKUTOR - Praha 7 - Plášil Vladimír
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkExekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
výživné/pro dítě
osoba/povinná
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2487.14.1
Datum podání24.07.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 87, § 46, § 88 odst.3

330/2001 Sb., § 11


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2487/14 ze dne 30. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Touše, zastoupeného Mgr. Janou Šubrtovou, advokátkou se sídlem Rakouská 686, Milovice, směřující proti příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Vladimíra Plášila, Exekutorský úřad Praha 7, ze dne 16. 4. 2014, č. j. 063 EX 3613/09-83, a proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 27. 5. 2014, č. j. 21 Nc 6355/2009-610, za účasti JUDr. Vladimíra Plášila, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 7, a Okresního soudu v Nymburce jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím soudního exekutora JUDr. Vladimíra Plašila a Okresního soudu v Nymburce, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 10, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána v rámci exekučního řízení, vedeného proti stěžovateli (povinnému) u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 21 Nc 6355/2009, kdy exekučním titulem byl rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. 9. 2000, č. j. P 167/2000-108, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit oprávněnému na dlužném výživném částku 21.000 Kč s příslušenstvím. Předmětným příkazem soudního exekutora byla následně stěžovateli uložena povinnost uhradit náklady exekuce v celkové výši 12.662 Kč, sestávající z nákladů oprávněného na právní zastoupení v exekučním řízení (1.057,91 Kč); z odměny soudního exekutora (6.090 Kč); náhrady hotových výdajů soudního exekutora v paušální částce (3.500 Kč) a výše daně z přidané hodnoty (2.013,90 Kč).

3. Proti tomuto příkazu podal stěžovatel námitky podle ustanovení § 88 odst. 3 exekučního řádu, jimiž zpochybňoval účelnost vynaložených nákladů exekuce a také jejich výši, když jednak namítal, že exekuovaná částka na dlužném výživném jím byla uhrazena dobrovolně, čemuž ovšem neodpovídá výše odměny soudního exekutora, jednak polemizoval s částkou na náhradu hotových výdajů, které považoval za zanedbatelné a neodpovídající vyčíslené výši. Okresní soud v Nymburce k těmto námitkám stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením změnil předmětný příkaz k úhradě nákladů exekuce, a to v části týkající se výše odměny soudního exekutora, kterou s odkazem na ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") snížil z původní částky 6.090 Kč na 1.785 Kč (a tomu přizpůsobil i výši náhrady daně z přidané hodnoty), neboť zde okresní soud na straně jedné zohlednil skutečnost, že "soudní exekutor zcela oprávněně učinil v řízení úkony, které směřovaly k provedení nuceného vymožení peněžité povinnosti (vydání exekučních příkazů, zaslání výzvy ke splnění povinnosti)", na straně druhé ovšem zohlednil i to, že stěžovatel "dluh dobrovolně uhradil a nadále plnil běžné výživné mimo rámec exekuce" (str. 5 usnesení). Ve zbylé části napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce potvrdil, když stěžovatelem vznesené námitky neshledal důvodnými.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti, v níž obsáhle rekapituluje dosavadní průběh exekučního řízení proti němu vedeného, polemizuje se způsobem, jakým soudní exekutor i okresní soud odůvodnili účelnost vynaložených nákladů exekuce i jejich konkrétní výši, přičemž však na podporu tvrzení o porušení svých základních práv používá argumentaci podobnou té, kterou předestřel v jím uplatněných námitkách proti předmětnému příkazu soudního exekutora. Nadto stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje i samotné exekuční řízení, splnění zákonných podmínek pro jeho zahájení i způsob jeho vedení, když vznáší celou řadu obecných námitek, týkajících se "šikanózního jednání" ze strany soudního exekutora či "zcela neodůvodněných průtahů" v jeho průběhu.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako se tomu děje v řízení před obecnými soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel však staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, postrádající ústavněprávní dimenzi, předkládal v obdobném znění již v řízení před obecnými soudy, konkrétně tedy v námitkách proti předmětnému příkazu k úhradě nákladů exekuce, s nimiž se ovšem okresní soud v ústavní stížností napadeném usnesení řádně a v dostatečné míře vypořádal a nelze je proto označit za svévolné, nepřezkoumatelné či jiným způsobem porušující základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Ostatně okresní soud těmto námitkám stěžovatele zčásti vyhověl, když přezkoumal soudním exekutorem požadovanou výši odměny, kterou následně, s oporou v právních závěrech aktuální judikatury Ústavního soudu týkající se problematiky určování výše odměny soudních exekutorů [srov. např. okresním soudem citované nálezy sp. zn. I. ÚS 2134/09 ze dne 24. 11. 2010 (N 236/59 SbNU 399) a sp. zn. III. ÚS 3507/13 ze dne 10. 4. 2014, nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 2496/12 ze dne 23. 7. 2012, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], výrazně snížil. Ze skutečnosti, že se okresní soud neztotožnil i s ostatními námitkami stěžovatele, přitom nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.

7. Ve vztahu k dalším stížnostním námitkám, jimiž stěžovatel zpochybňuje samotné exekuční řízení proti němu vedené, zejména pak jeho zákonnost i způsob vedení, Ústavní soud předně zdůrazňuje, že takové námitky není oprávněn posuzovat na základě ústavní stížnosti směřující toliko proti rozhodnutím soudního exekutora a okresního soudu týkajících se výhradně náhrady nákladů exekuce. Aniž by tedy Ústavní soud jakkoliv zkoumal jejich důvodnost, k uplatnění těchto námitek právní řád stěžovateli poskytuje celou řadu procesních prostředků, jak se proti jím namítaným vadám exekučního řízení bránit, což platí jak ve vztahu k "šikanóznímu způsobu vedení" ze strany soudního exekutora, tak i ve vztahu k namítaným průtahům exekučního řízení. Ostatně ke zcela shodnému závěru dospěl Ústavní soud též v řízení o stěžovatelově argumentačně i obsahově v podstatě totožné ústavní stížnosti, vedeném pod sp. zn. I. ÚS 1262/14, kterou Ústavní soud rovněž shledal zčásti zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1262/14 ze dne 12. 5. 2015).

8. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru