Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2483/18 #1Usnesení ÚS ze dne 05.11.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkDobré mravy
Bezdůvodné obohacení
Vydržení
Stát
Dobrá víra
byt/vyklizení
nájemné
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.2483.18.1
Datum podání20.07.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 130, § 451, § 3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2483/18 ze dne 5. 11. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Kristiny Kloubcové, právně zastoupené JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem se sídlem Belgická 276/20, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2016 č. j. 68 Co 353/2015-152, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2016 č. j. 68 Co 450/2016-189, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018 č. j. 28 Cdo 1456/2017-196, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelka navrhovala zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem (druhým v pořadí) ze dne 8. 1. 2015 č. j. 9 C 37/2011-86 uložil stěžovatelce (v postavení žalované) povinnost zaplatit žalobkyni (Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) částku 150 232 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky od 1. 1. 2011 do zaplacení ve výši 7,75 %, a ohledně částky 126 665 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a žalované uložil povinnost zaplatit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 soudní poplatek ve výši 7 512 Kč (výrok III.).

3. K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 8. 2016 č. j. 68 Co 353/2015-152 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 136 466 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení z částky 4 296 Kč od 1. 1. 2011 do zaplacení ve výši 7,05 %, s ročním úrokem z prodlení z částky 98 805 Kč od 7. 12. 2012 do zaplacení ve výši 7,05 %as ročním úrokem z prodlení z částky 33 365 Kč od 2. 11. 2013 do zaplacení ve výši 7,05 %; jinak žalobu zamítl (výrok I.). Žalované uložil povinnost zaplatit soudní poplatek z žaloby ve výši 6 823 Kč (výrok II.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).

4. Soudy obou stupňů tak rozhodly o uplatněném nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalované na její úkor užíváním bytové jednotky bez právního důvodu. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, opakoval důkaz listinou (výzvou k vyklizení bytové jednotky ze dne 18. 6. 2013) a doplnil dokazování listinami k prokázání obvyklé ceny nájemného v lokalitě, v níž se bytová jednotka nachází, a s ohledem na období, za něž je vydání bezdůvodného obohacení žádáno. Zjištěný skutkový stav posoudil s odkazem na ustanovení § 3028 odst. 2 občanského zákoníku podle dosavadních právních předpisů (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále "obč. zák."), neboť bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně vzniklo v období od 10. 2. 2008 do 23. 6. 2013. Poté, kdy se s odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu vypořádal s námitkami žalované ohledně časového okamžiku, do nějž žalobkyni nárok na náhradu z titulu bezdůvodného obohacení náleží, dospěl k závěru, že žalobkyni lze nárok na vydání bezdůvodného obohacení přiznat pouze zčásti. S využitím shodné argumentace, kterou použil soud prvního stupně, dospěl k závěru o důvodnosti aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. a principu dobrých mravů. Vysvětlil, že výkon práva žalobkyní je v rozporu s dobrými mravy po období, kdy se ke správě vlastního majetku nechovala s péčí řádného hospodáře a nijak nereagovala na stav užívání bytové jednotky žalovanou bez právního důvodu. Tato situace, dle mínění odvolacího soudu, skončila k 31. 10. 2010, tedy ke konci měsíce, v němž žalobkyně zaslala žalované výzvu k vyklizení bytu. Za další období (až do žalobou požadovaného dne 23. 6. 2013) však odvolací soud shledal žalobu po právu, a to i s přihlédnutím k chování žalované, která po část tohoto období již v bytové jednotce nebydlela, ale žalobkyni klíče od ní nepředala. Výši náhrady za vzniklé bezdůvodné obohacení za období od 1. 11. 2010 do 23. 6. 2013 vyčíslil odvolací soud částkou 136 466 Kč, přičemž s ohledem na doplněné dokazování listinami o ceně obvyklého nájemného vycházel z výše nároku, jak byla žalobkyní v žalobě požadována.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání a rovněž navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť podle § 237 o. s. ř. není přípustné.

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za nezákonná, když na jednu stranu uvádějí, že domáhat se nároku na vydání bezdůvodného obohacení, poté co se stát celých 22 let nechovat jako dobrý hospodář, je v rozporu s dobrými mravy, přesto tento nárok přiznávají. Stěžovatelka má za to, že pro posouzení rozporu s dobrými mravy není rozhodné, od kdy došlo ke změně zápisu v katastru nemovitostí, ale sama skutečnost, že stát se, jak uvádí rozsudek odvolacího soudu, "domáhá vyklizení bytu a realizace svého vlastnického práva bez jakéhokoli důvodu po velmi dlouhé době (22 let)". Stejně tak Ústavní soud, který rozhodoval v předešlém sporu, (sp. zn. II. ÚS 2142/14) uvádí, že "začala-li se Česká republika výkonu svých práv domáhat po více než 20 letech, nenasvědčuje to tomu, že by se chovala jako řádný hospodář". Tím, že celou dobu (od roku 1999 až do roku 2010) stěžovatelka užívala byt v dobré víře, že je jejím vlastníkem, jako vlastník se chovala a jako s vlastníkem s ní bylo jednáno, dle jejího názoru byla oprávněným držitelem. Nikdy o vlastnictví bytu nepochybovala a do roku 2010 nebyla ve výkonu vlastnického práva nikým rušena.

7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhupřed tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

9. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud v usnesení ze dne 23. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/14, týkající se ústavní stížnosti téže stěžovatelky, odkázal na v ní napadené usnesení Nejvyššího soudu týkající se problematiky vydržení a dále uvedl, že "stěžovatelce lze ovšem na druhou stranu přisvědčit v tom, že začala-li se Česká republika výkonu svých vlastnických práv domáhat po více než 20 letech, nenasvědčuje to, že by se chovala jako řádný hospodář. I když tato skutečnost na její vlastnictví nemá - s ohledem na výše uvedené - vliv, může to podle názoru Ústavního soudu za jistých okolností nalézt odezvu právě v řízení o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení a v řízení o žalobě na vyklizení nemovitosti, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž na podporu své argumentace zmiňuje s tím, že tyto žaloby proti ní byly podány. Výsledek těchto řízení však Ústavnímu soudu samozřejmě nepřísluší jakkoliv předjímat".

11. Jak vyplývá z nyní napadených rozhodnutí, je zřejmé, že se oba soudy citovaného názoru Ústavního soudu držely. Nárok žalobci bylo podle nich namístě z části odepřít pro rozpor s dobrými mravy, a to konkrétně za část rozhodného období od 10. 2. 2009 do 31. 10. 2010 - v situaci, kdy žalobce se domáhal vyklizení bytu a realizace svého vlastnického práva bez jakéhokoli důvodu po velmi dlouhé době (22let), a to konkrétně výzvou žalované v říjnu 2010. Nárok žalobce až do této doby podle názoru odvolacího soudu odporuje dobrým mravům, neboť žalovaná až do té doby užívala (po dlouhou dobu) byt jako "rodinný byt" v dobré víře bez intervence státu, která by žalovanou vedla k informaci o tom, že jej užívá bez právního důvodu - tomu nasvědčují i zápisy v katastru nemovitostí, kdy Česká republika byla jako vlastník bytu zapsána v katastru nemovitostí až v květnu 2010. Pro další část rozhodného období, tj. od 1. 11. 2010 do 23. 6. 2013, již nárok žalobce dobrým mravům neodporuje, a to tím spíš za situace, kdy žalovaná podle svých tvrzení byt již "neužívala", avšak žalobci jen nepředala, aby tak zabránila navyšování bezdůvodného obohacení, a k prokazatelnému předání došlo až 7. 8. 2013.

12. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně konstatuje, že výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud tedy není zásadně povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, či ze dne 29. srpna 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04). Jinak řečeno, pravomoc Ústavního soudu ověřovat správnost skutkových zjištění, resp. interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená a zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná.

13. Ústavní soud na základě shora uvedeného konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout.

14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, ze shora vyložených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Současně Ústavní soud uvádí, že nerozhodoval o návrhu na odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť k takovému postupu neshledal relevantní důvody a ve věci postupoval bez zbytečného odkladu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru