Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 248/11 #1Usnesení ÚS ze dne 15.05.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
Vydědění
dědic
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.248.11.1
Datum podání25.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 469a

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 248/11 ze dne 15. 5. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Markem Odrobinou, advokátem, se sídlem Nekázanka 11, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4315/2009, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2009 sp. zn. 13 Co 587/2008 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 6. 2008 sp. zn. 25 C 230/2006, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a S. S., zastoupeného JUDr. Jiřinou Smrkovskou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Lucemburská 13, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 24. 1. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.

Na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 8. 2006 sp. zn. 34 D 3211/2005 se vedlejší účastník žalobou ze dne 12. 9. 2006 domáhal na stěžovateli určení, že je dědicem po zemřelé "D. S." (viz str. 1 žaloby, správně D. S, matka stěžovatele a vedlejšího účastníka). K důvodům své žaloby uvedl vedlejší účastník, že se nedopustil ničeho, co by zdůvodňovalo jeho vyloučení z dědictví, naopak se o matku řádně staral. Vedlejší účastník vyjádřil přesvědčení, že matka byla stěžovatelem zmanipulována a závěť sepsala pod jeho vlivem, z toho důvodu považoval vedlejší účastník závěť za neplatnou a nadále se cítil být zákonným dědicem. V záhlaví citovaným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 určil, že žalobce (vedlejší účastník) je dědicem po zůstavitelce D. S. (výrok I.), neboť po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce neprojevoval o zůstavitelku opravdový zájem před sepsáním listiny o vydědění. Dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.); zástupkyni žalobce se přiznává odměna za zastupování ve výši 12 400 Kč (výrok III.); žalovaný je povinen zaplatit státu náklady řízení ve výši 18 470 Kč (výrok IV.).

Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že rozsudek nalézacího soudu potvrdil, neboť dospěl k závěru, že obvodní soud správně zjistil skutkový stav věci a věc správně posoudil i po stránce právní. Zůstavitel má právo vydědit potomka, tedy odejmout mu dědické právo pouze ze zákonných důvodů, které upravuje § 469a obč. zák. Důvody, které uvedla zůstavitelka je možno podřadit pod § 469a odst. 1 písm. a) a b) obč. zák., tedy že potomek v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří, nebo v jiných závažných případech, a o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl. V řízení ovšem dle odvolacího soudu nebylo zjištěno žádné nevhodné jednání žalobce vůči matce naplňující první z důvodu vydědění, zůstavitelka ani žádné konkrétní jednání nepopisuje, a uvádí-li zcela obecně, že žalobce dělá scény, či matku okřikuje proto, že si nic nepamatuje, takové jednání nemůže naplnit zákonný důvod vydědění. Jediné jednání, které bylo vůči matce nevhodné, bylo reakcí na to, když žalobce zjistil, že matka darovala nemovitost žalovanému, čehož se obával, to se však stalo až v létě 2002, tedy po sepsání listiny o vydědění. Vydědit lze potomka jen za jeho dřívější jednání, zůstavitel jej tímto způsobem nemůže trestat za jeho budoucí činy. Z uvedeného vyplývá, že k žádnému porušení dobrých mravů v tomto směru nedošlo a vzhledem k tomu nebyl shledán žádný zákonný důvod pro vydědění žalobce.

Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením stěžovatelem podané dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, neboť není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s ř. (ve znění účinném do 30. 6. 2009) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když závěr odvolacího soudu, že pro posouzení platnosti úkonu vydědění je rozhodný stav v době, kdy byl tento úkon učiněn, je v souladu s ustálenou judikaturou soudů (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007 sp. zn. 21 Cdo 688/2006 a ze dne 20. 1. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2214/2002) a nemá tedy po právní stránce zásadní význam. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejm. provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, nemůže podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. být při posouzení přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004).

Stěžovatel v ústavní stížnosti nicméně výše předestřené závěry obecných soudů i nadále zpochybňoval a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předestřel obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše zmíněného odvolání i dovolání, tj. nedostatečně zjištěný skutkový stav, způsob provedení důkazů a nesprávnost jejich hodnocení. I nadále tak polemizoval se způsobem, jakým obecné soudy posoudily jím opakovaně vznášenou námitku vůči způsobu vyhodnocení charakteru a relevantní doby chování žalobce - vyděděné osoby ve vztahu k zůstavitelce, což považuje za rozporné s principem právní jistoty. Nadto stěžovatel polemizoval se způsobem, jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost jím podaného dovolání, v němž spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces, které zahrnuje i povinnost soudů vypořádat se se vším, co účastníci řízení tvrdí nebo namítají, má-li to vztah k projednávané věci. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze, Nejvyšší soud i vedlejší účastník.

Nejvyšší soud, zastoupený předsedou příslušného senátu 21 Cdo JUDr. R. Fialou uvedl, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto [ustanovení § 243b odst. 5 věty první a ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř.], neboť závěr odvolacího soudu, že pro posouzení platnosti úkonu vydědění je rozhodný stav v době, kdy byl tento úkon učiněn, je v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. výše cit. rozsudky Nejvyššího soudu); dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemělo proto po právní stránce zásadní význam. Proto navrhl ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Městský soud v Praze, zastoupený předsedou senátu 13 Co JUDr. V. Fučíkem uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti především brojí proti závěru soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil odvolací soud, totiž že nejsou dány důvody vydědění žalobce uvedené v ustanovení § 469a odst. 1 písm. a) a b) obč. zák., tj. že žalobce zůstavitelce v rozporu s dobrými mravy neposkytl potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech a že o zůstavitelku trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl. Důvody uvedené v listině o vydědění z 27. 4. 2001 nelze považovat za zákonné (závažné) důvody, pro které by zůstavitelka mohla žalobce, svého syna, vydědit. S tímto právním názorem se ztotožnil i dovolací soud a poukázal na to, že je v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů. Odvolací soud na odůvodnění jeho ústavní stížností napadeného rozsudku odkazuje a považuje jej za správné.

Ústavní soud dále vyzval vedlejšího účastníka k vyjádření se k ústavní stížnosti. Vedlejší účastník vyjádřil přesvědčení, že obsah spisu je dostatečným dokladem a obrazem celého řízení, a dává jednoznačný podklad pro závěry všech tří soudů. Z obsahu nejen předmětného spisu, ale i spisů vedených u Obvodního soudu pro Prahu 3, je patrno, že stěžovatel byl vždy v důkazní nouzi, neboť důkazem byla jen jeho tvrzení, ale písemnosti např. policejní protokoly nebyly sepisovány s matkou, ale se stěžovatelem, podpis matky nebyl její, neboť byla po těžkém úraze, byla zcela ochrnuta na pravou stranu těla, pravou rukou tedy vůbec nevládla, nemohla ji používat a podpis svědčí o tom, že se matka nikdy tak nepodepisovala. Vedlejší účastník nadto znovu obsáhle rekapituloval podstatné okolnosti celého případu. Závěrem uvedl, že soudy rozhodly na základě řádných důkazů, po pečlivém jejich zvážení, po skutkové i právní stránce posoudily věc shodně a jednoznačně, a proto navrhl, aby Ústavní soud stížnost stěžovatele odmítl.

Na výzvu Ústavního soudu k replice k uvedeným vyjádřením účastníků řízení stěžovatel ve stanovené lhůtě nereagoval.

Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je nejen s obsahem napadených rozhodnutí, ale i s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 25 C 230/2006, který si vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se například o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně, přičemž judikoval, že extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry na něm vybudovanými zakládá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU str. 257, či sp. zn. III. ÚS 173/02, N 127/28 SbNU str. 95). V pozdějších nálezech označil Ústavní soud rozpor mezi skutkovými zjištěními a právem, které bylo na skutková zjištění zcela nepatřičně aplikováno, jako svévolnou aplikaci jednoduchého práva. Jinak řečeno, situace, kdy obecný soud použije na určitý - jinak správně zjištěný - skutkový stav právní normu či souhrn právních norem, které ze své podstaty nejsou na daný případ aplikovatelné (na daný právní vztah nemohou i při zvážení možností jejich interpretace vůbec dopadat), zatíží své rozhodnutí protiústavností v podobě porušení práva na spravedlivý proces (např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU str. 371).

Ústavní soud proto vztáhl shora uvedená kritéria na napadená rozhodnutí a po důkladném seznámení se s nimi konstatuje, že neshledal nic, co by svědčilo o porušení základních práv stěžovatele. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovatel své námitky obsažené v ústavní stížnosti opřel především o polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů a fakta týkající se hodnocení důkazů v proběhnuvším řízení před obecnými soudy o podané žalobě, která se shodují s námitkami, jež sám uplatňoval již v průběhu odvolacího i dovolacího řízení. Stěžovatel tímto staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou ve svém obsahu pouze polemikou s právními závěry obecných soudů ohledně posouzení platnosti předmětné závěti zůstavitelky, a to v rovině podústavního práva. Dle názoru Ústavního soudu obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo a detailně zdůvodnily, o které skutečnosti a důkazy opřely svá rozhodnutí. Městský soud a před ním i obvodní soud se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, a to především se stěžejní a spornou otázkou důvodnosti vydědění vedlejšího účastníka. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní a stěžovatelem naznačený extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, kterým by došlo k porušení jeho základních práv, v daném případě neshledal.

Stejně tak nepřípadnou shledal Ústavní soud polemiku stěžovatele se závěry Nejvyššího soudu obsaženými v napadeném usnesení, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání, neboť i Nejvyšší soud se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které předestřel ve svém dovolání, a zdůvodnil, proč tyto námitky z hlediska přípustnosti dovolání neshledal právně významnými. Rozhodnutí dovolacího soudu pak stěžovateli ilustruje, že jím uplatněné námitky již byly opakovaně v judikatuře obecných soudů jednoznačně řešeny. Okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily námitkám stěžovatele, stejně jako skutečnost, že se stěžovatel dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud tak neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2012

Stanislav Balík v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru