Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2478/11 #1Usnesení ÚS ze dne 05.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na poučení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a sp... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
poučení
Směnečný platební rozkaz
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2478.11.1
Datum podání19.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 118a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2478/11 ze dne 5. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného Mgr. Petrem Hasalou, advokátem se sídlem Langrova 7, Šumperk, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2009 č. j. 7 Cmo 143/2009-99 a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2011 č. j. 29 Cdo 2208/2010-124, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že těmito pravomocnými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Vrchní soud v Olomouci shora označeným rozsudkem změnil k odvolání žalované rozsudek ze dne 17. 12. 2008 č. j. 17 Cm 94/2007-65, jímž Krajský soud v Ostravě ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 2. 4. 2007 č. j. 17 Sm 126/2007-8 ukládající žalované povinnost zaplatit stěžovateli částku 342.000,- Kč s příslušenstvím, tak, že směnečný platební rozkaz zrušil. Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozsudkem, pokud směřovalo do výroků o nákladech řízení, odmítl, a v rozsahu, v němž směřovalo proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že odvolací soud dospěl na základě stejných důkazů k jinému skutkovému závěru, než soud prvního stupně, a to, že žalovaná uspěla se svojí kauzální námitkou, že předmětná směnka byla směnkou zajišťující její dluh na nájemném vůči stěžovateli, které uhradila. Soudu pak vytýká, že při hodnocení důkazů postupoval "v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a § 132 o. s. ř., důkazy hodnotil svévolně a dospěl k nesprávným skutkovým závěrům, které nekorespondují se spravedlivým, nestranným, logickým a právně profesionálním postupem zjišťování jejich obsahu". Důkazy soud nehodnotil jednotlivě ani v jejich souhrnu a nevypořádal se s jejich rozpory. Svá skutková zjištění opřel o výpověď žalované strany, které uvěřil, aniž by prověřoval její věrohodnost. Další podstatné skutečnosti z dokazování vyplývající nepovažoval za právně významné a zásadu směnečné přísnosti a důkazního břemene směnečně namítající strany naplnil pouze "uvěřením" tvrzení žalované. Pochybení krajského soudu stěžovatel spatřuje též v tom, že jej v souladu s ustanovením § 118a o. s. ř. nepoučil, že hodlá věc skutkově a právně hodnotit jinak, než soud prvního stupně. V důsledku toho nemohl navrhnout další důkazy k vyvrácení tvrzení žalované, čímž mu bylo znemožněno plné uplatnění jeho procesních práv. Nejvyšší soud pochybil tím, že jeho dovolací námitky posoudil jako nedůvodné.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika s hodnocením důkazů, z nich vyplývajícími skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry soudů, přičemž návrh obsahuje tytéž argumenty, které stěžovatel v celém rozsahu uplatnil již v dovolání a s nimiž se Nejvyšší soud ve svém rozsudku podrobně vypořádal. Stěžovatel tak od Ústavního soudu v podstatě požaduje přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již bylo řečeno, nepřísluší.

Ústavní soud, jehož úkolem je ochrana ústavnosti, není oprávněn skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů. Ústavní soud již ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z ústavněprávního hlediska tak může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

V projednávané věci však Ústavní soud pochybení, jež by jej opravňovala k zásahu, neshledal. Z odůvodnění předložených rozhodnutí je zřejmé, že soud prvního stupně si v průběhu řízení opatřil potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci, z nichž část odvolací soud zopakoval. Takto získané důkazy odvolací soud vzájemně dostatečně konfrontoval a při respektování zásad stanovených pro hodnocení důkazů vyhodnotil, přičemž na rozdíl od soudu prvního stupně z nich dovodil závěr, že žalovaná prokázala, že předmětná směnka sloužila k zajištění pohledávky z titulu nájemného a služeb, které žalobci zaplatila. Soud v odůvodnění rozsudku řádně popsal úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídil, a srozumitelně vysvětlil, proč hodnotil výpověď stěžovatele jako nevěrohodnou a proč naopak uvěřil výpovědi žalované i svědka Š. Dovolací soud se následně v mezích svých kompetencí zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolání a s hodnocením důkazů a závěry odvolacího soudu se ztotožnil, přičemž své úvahy též řádně vyložil v odůvodnění napadeného rozsudku. Ústavní soud má za to, že obecné soudy v tomto směru nikterak nepochybily. Odvolací soud získané důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů obsaženou v ustanovení § 132 o. s. ř. a v jejich hodnocení Ústavní soud neshledal logický rozpor či svévolné hodnocení pouze ve prospěch jedné strany. Za těchto okolností tedy Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecným soudem.

Dovolací soud se též dostatečně a v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního vypořádal s argumentací stěžovatele ohledně překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu a nedostatku poučení dle ustanovení § 118a o. s. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2032/11 či sp. zn. II. ÚS 3413/10). Ústavní soud proto nemá důvod se k těmto námitkám duplicitně vyjadřovat a na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu plně odkazuje.

Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel neprokázal porušení základních práv, jichž se dovolává. V předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že se stěžovatel s řádně odůvodněnými závěry obecných soudů nevybočujícími z ustálené soudní judikatury neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit opodstatněnost jeho ústavní stížnosti.

Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. října 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru