Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2473/14 #1Usnesení ÚS ze dne 17.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
právo na soudní a jinou právní ochra... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
poučení
výživné/pro dítě
rodičovská zodpovědnost
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2473.14.1
Datum podání23.07.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 119a, § 205a odst.1, § 205a písm.f


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2473/14 ze dne 17. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem Masarykova 43, Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 12. 2013, č. j. 11 Co 1413/2013-86, 11 Co 1390/2012-86, ve spojení s opravným usnesením ze dne 17. 1. 2014, č. j. 11 Co 1413/2013-90, 11 Co 1390/2012-90, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje i ostatní podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil ve věci samé rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 8. 2012, č. j. 11 C 301/201-43, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 9. 10. 2013, č. j. 11 C 301/2011-72. Současně rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit náklady odvolacího řízení. Okresní soud v Ústí nad Labem citovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, podanou proti jeho synovi M. M., kterou se domáhal zrušení vyživovací povinnosti.

2. Stěžovatel namítá, že napadený rozsudek krajského soudu porušil jeho právo na spravedlivé řízení podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a právo na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy. Stěžovatel uvádí, že Okresní soud v Ústí nad Labem ve shora citovaném rozsudku vycházel z lékařské zprávy ze dne 30. 11. 2011, ze dne 13. 6. 2012 a z dopisu lékaře ze dne 27. 1. 2012 a dospěl k závěru, že žalovaný není schopen se živit z důvodu objektivních psychických potíží. Má prý totiž "panické ataky a symptomy agorafobie, které se nezlepšují ani při medikaci". Stěžovatel však pravdivost těchto závěrů o duševní poruše jeho syna v odvolání zpochybnil, a to především obsahem jeho profilu na facebooku. Tyto důkazní návrhy však odvolací soud odmítl provést. V tom spatřuje stěžovatel porušení citovaných základních práv.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud vyhodnotil argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a obsahem vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud připomíná, že není běžnou instancí v systému obecného soudnictví. Není proto jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy podústavního práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Není proto nadán ani pravomocí k přezkumu, doplňování či změně skutkových zjištění, neboť takto by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá článek 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou další soudní instancí, což jeho úkolem není [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)]. Zároveň však ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za jejichž porušení vede nesprávná aplikace norem podústavního práva obecnými soudy k porušení ústavně zaručeného práva či svobody [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)]. Jednou z nich je případ svévolné aplikace normy podústavního práva ze strany obecného soudu, a to za situace, kdy právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními" [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) nebo nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65)]. Této zásady se dovolává též stěžovatel, neboť považuje skutkové a z nich následně vyvozené právní závěry obecných soudů za nesprávné a ve své podstatě narušující jeho právo na spravedlivý proces.

6. V nyní projednávané věci založil Okresní soud v Ústí nad Labem shora citovaný rozsudek na konstatování, že stěžovatel v minulosti již byl trestán pro zanedbání povinné výživy žalovaného syna, přičemž poslední úpravou bylo výživné stanoveno ve výši 650 Kč měsíčně. Žalovaný ukončil studium Střední školy technické na vlastní žádost dne 3. 5. 2011 a podle lékařské zprávy ze dne 30. 11. 2011 je od ledna 2011 léčen na psychiatrické ambulanci a není schopen se účastnit soudních jednání. Podle další lékařské zprávy trpí žalovaný panickými ataky a symptomy agorafobie, které se nezlepšují a způsobují, že se nemůže dostat do školy a nedokáže dojít ani na úřad práce. Právě kvůli této neurotické psychické poruše se nepřipravuje na budoucí povolání a není ani výdělečně činný. Návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru psychiatrie okresní soud odmítl pro nadbytečnost, jelikož zdravotní stav žalovaného je dostatečně prokázán lékařskými zprávami.

7. Stěžovatel v odvolání proti tomuto rozsudku uvedl, že žalovaný duševní onemocnění předstírá a připojil jeho profil na facebooku, z něhož má vyplývat, že žije pestrým společenským životem, ve kterém hraje významnou roli alkohol, že má chuť se bavit a nikoliv, že by měl strach z jakéhokoliv prostoru. Pokud se daná neurotická porucha u stěžovatele projevila až v 18 letech, je otázka, čím byla způsobena, zda příčinou není třeba užívání drog. Proto stěžovatel navrhl ustanovení znalce z oboru zdravotnictví a také předložení zprávy Střední školy technické, z níž by bylo zřejmé, jak se žalovaný choval ve škole.

8. Krajský soud v odůvodnění rozsudku napadeného nyní projednávanou ústavní stížností uvedl, že odvolací řízení je ovládáno zásadou neúplné apelace [§ 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], a proto platí, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou způsobilým odvolacím důvodem jen v případech uvedených v § 205a odst. 1 o. s. ř.

9. Ústavní soud ve shodě s názorem krajského soudu obsaženým v odůvodnění napadeného rozsudku konstatuje, že odvolací řízení je skutečně ovládáno zásadou neúplné apelace, což má za následek, že v odvolacím řízení může soud přijímat nová tvrzení a skutečnosti a provádět nové důkazy pouze za podmínek uvedených v ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. Jinak řečeno, měla-li by potřeba provedení důkazu vyplynout z tvrzení, které účastník uplatňuje v odvolacím řízení v rozporu s § 205a odst. 1 o. s. ř., nesmí odvolací soud takový důkaz (a to ani z vlastní iniciativy) provést. Odvolací soud tedy nepostupoval v rozporu s danými procesními pravidly, jestliže za situace, kdy teprve po rozhodnutí soudu prvního stupně (v odvolacím řízení) stěžovatel předestřel nová v dosavadním řízení neuplatněná tvrzení a navrhl k nim provedení důkazů (zpochybnění lékařské zprávy a domněnka, že psychické onemocnění žalovaného způsobily drogy; požadavek předložení zprávy Střední školy technické; facebookový profil žalovaného), navržené důkazy neprovedl a k nově uplatněným tvrzením nepřihlédl. Odvolací soud v této souvislosti správně poukázal též na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle které nejde o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže pomocí v odvolání nově uplatněných skutečností a důkazů má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného dokazování.

10. Z obsahu spisu je přitom patrno, že stěžovatel byl při jednání u okresního soudu dne 26. 7. 2012 řádně poučen podle ustanovení § 119a o. s. ř., že je před skončením jednání povinen uvést všechny rozhodné skutečnosti a označit všechny důkazy, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy nemohou být kromě v zákoně uvedených výjimek odvolacím důvodem. V reakci na toto poučení stěžovatel uvedl, že už nemůže navrhnout žádné důkazy, ale proti případnému zamítavému rozhodnutí se odvolá (č. l. 41).

11. Ústavní soud se ztotožňuje s krajským soudem rovněž v tom, že se v daném případě nejednalo o právně relevantní novoty, které nastaly až po vyhlášení rozsudku prvního stupně. Ohledně prezentace žalovaného na sociálních sítích pak krajský soud správně konstatoval, že v odvolání nelze uplatnit skutečnosti nebo důkazy, o nichž se stěžovatel dozvěděl sice až po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, nicméně existovaly již dříve [§ 205a písm. f) o. s. ř.]. Jinak řečeno, v daném případě nepovažuje Ústavní soud za relevantní, kdy přesně žalovaný umístil to které sdělení na sociální síť, nýbrž, že tak činil dlouhodobě a bylo proto na stěžovateli, aby případně již v řízení před soudem prvního stupně na tyto okolnosti upozornil, navrhl provedení příslušného důkazu a zejména aby vyložil, v čem konkrétně jsou tyto informace (a které z nich) způsobilé zpochybnit věrohodnost předložených lékařských zpráv, z nichž okresní soud vycházel, a dalších důkazů.

12. Ústavní soud odkazuje rovněž na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. I když čl. 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, neboť toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18. 1. 2000, stížnosti č. 27618/95 a 27619/95). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se však může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Stejně tak, i když čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999, stížnost č. 30544/96).

13. Lze tak uzavřít, že pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci učinil krajský soud, nelze samu tuto skutečnost podle ustálené judikatury Ústavního soudu považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou. Podle názoru Ústavního soudu jsou totiž právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a pokud nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by teprve měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele, nemůže Ústavní soud do jejich rozhodovací činnosti vstupovat, a to ani tehdy, pokud by se s nimi neztotožňoval.

14. Ze shora vyslovených důvodů proto Ústavní soud neshledal porušení tvrzených základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru