Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2470/20 #1Usnesení ÚS ze dne 13.10.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Liberec
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní... více
Věcný rejstříkodůvodnění
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.2470.20.1
Datum podání25.08.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 910, § 913

99/1963 Sb., § 120, § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2470/20 ze dne 13. 10. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem 8. března 21/13, Liberec, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 1. 2019 č. j. 9 Nc 50053/2017-64, 9 P a Nc 175/2017 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. 6. 2020 č. j. 36 Co 117/2019-183 a o návrhu na odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. 6. 2020 č. j. 36 Co 117/2019-183, takto:

Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

Odůvodnění:

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno zejména jeho základní práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud").

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozsudků obecných soudů se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh matky nezletilých M. Š. (dále jen "matka") na úpravu poměrů k nezletilým dětem po dobu před a po rozvodu manželství a na úpravu styku s nezletilými. Okresní soud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že nezletilé děti svěřil pro dobu před i po rozvodu manželství do péče matky (výrok I.) a dále stanovil stěžovateli povinnost platit výživné na nezletilou dceru ve výši 5 000 Kč měsíčně a na nezletilého syna ve výši 3 500 Kč měsíčně (výrok II.); současně stanovil stěžovateli povinnost uhradit dlužné výživné (výrok III.). Řízení o úpravu styku stěžovatele s nezletilými dětmi soud zastavil (výrok IV.). Při určování výše výživného pro nezletilé děti soud vycházel z jejich věku, potřeb a zájmů, přičemž současně zohlednil možnosti, schopnosti a poměry na straně obou rodičů. Zdůraznil, že stěžovatel přispíval i v době po rozchodu rodičů, kdy společně již nebydleli, na potřeby nezletilých dětí formou nákupů, hradil výdaje spojené s výlety a cestami nezletilých, platí jim stavební spoření a pojištění.

3. Krajský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu v rozsahu výroků II. a III., a to tak, že nově uložil stěžovateli povinnost přispívat matce nezletilých dětí na jejich výživu následovně: 1) na nezletilou dceru od 1. 9. 2017 do 31. 8. 2018 ve výši 4 200 Kč měsíčně, s účinností od 1. 9. 2018 do 28. 2. 2019 ve výši 5 600 Kč měsíčně, s účinností od 1. 3. 2019 do 30. 11. 2019 ve výši 4 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 12. 2019 do právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů, jakožto i pro dobu po rozvodu manželství rodičů částku ve výši 5 800 Kč měsíčně a 2) na nezletilého syna od 1. 9. 2017 do 31. 8. 2018 ve výši 3 600 Kč, s účinností od 1. 9. 2018 do 28. 2. 2019 výživné ve výši 4 500 Kč, s účinností od 1. 3. 2019 do 30. 11. 2019 výživné ve výši 3 200 Kč a s účinností od 1. 12. 2019 do právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů, jakožto i pro dobu po rozvodu manželství rodičů výživné ve výši 4 700 Kč měsíčně. Současně nově rozhodl o výši nedoplatku a o povinnostech stěžovatele s tím spojených (změna výroku III. rozsudku okresního soudu). Při určení nové výše výživného soud zohlednil zejména příjmy obou rodičů a výdaje, které je zapotřebí vynaložit na výživu, zájmy a jiné aktivity nezletilých. Krajský soud na rozdíl od okresního soudu při stanovení výše výživného nepřihlédl k platbám stěžovatele na pojistné obou nezletilých a stavební spoření. Konstatoval, že se nejedná o plnění vyživovací povinnosti a zdůraznil, že tyto platby matka nemůže mít průběžně k dispozici pro aktuální potřeby nezletilých dětí. Krajský soud rovněž hodnotil další stěžovatelem namítané platby z hlediska jejich účelnosti, resp. schopnosti plnit funkci úhrady vyživovací povinnosti a dospěl k závěru, že ani platbu ve výši 16 990 Kč nelze uznat jako započitatelnou na dluh stěžovatele na výživném, jelikož se jednalo o dar za účelem koupě mobilního telefonu nezletilé dceři. Soud dále nepřihlédl ani k platbám za jídlo, kosmetiku, oblečení či nákup náplně do tiskáren, neboť se jednalo o běžné náklady, které stěžovatel vynakládal v době, kdy trávil čas s nezletilými dětmi a nejedná se o plnění výživného jednoho z rodičů.

4. Stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti brojí proti stanovení výše výživného na nezletilé děti. Konkrétně namítá, že obecné soudy a zejména krajský soud své rozhodnutí nedostatečně odůvodnily a nezabývaly se majetkovými poměry matky nezletilých. To způsobilo, že k němu a matce nezletilých nebylo ze strany soudů přistupováno stejně a byl tedy porušen princip rovnosti účastníků řízení. Nesouhlasí rovněž s tím, že krajský soud do plnění vyživovací povinnosti nezahrnul platby pojistného a stavebního spoření, ačkoliv jde o tvorbu úspor pro nezletilé.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. Podstata polemiky stěžovatele se závěry napadených soudních rozhodnutí je - jak plyne z obsahu ústavní stížnosti - založena toliko na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a nemá tudíž žádný ústavněprávní rozměr. Ústavní soud v tomto ohledu připomíná svůj obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je totiž především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.

7. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces, či - přesněji řečeno - právo na soudní ochranu, jehož se stěžovatel nyní dovolává, není a logicky ani být nemůže nárokem na úspěch ve věci či na rozhodnutí podle představ toho kterého účastníka řízení. K porušení tohoto základního práva dochází až tehdy, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný anebo svým rozhodnutím neposkytne ochranu ústavním právům účastníků řízení. Z práva na spravedlivý proces rovněž vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k tvrzením protistrany, a náležitě posoudit jimi tvrzené a uplatňované skutečnosti. To znamená mimo jiné i povinnost soudu se v odůvodnění přesvědčivě vypořádat s námitkami a argumenty účastníků řízení, jež jsou způsobilé ovlivnit rozhodování. V neposlední řadě je povinností soudu, aby na zjištěný skutkový stav aplikoval správný právní předpis (resp. právní normu) a ten v souladu se základními principy řádně interpretoval. V dané věci však nelze dovodit, že by v tomto duchu obecné soudy nepostupovaly.

8. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnily v takovém rozsahu, že napadená rozhodnutí nelze shledat rozpornými s principy práva na spravedlivý proces. Pro Ústavní soud je v nyní posuzovaném případě určující, že obecné soudy rozvedly, jakými úvahami se řídily při přijímání napadených rozhodnutí, přičemž dostatečně objasnily, z jakých finančních částek - příjmů obou účastníků při stanovení výše výživného na nezletilé děti vycházely. Krajský soud přitom neopomněl zdůraznit důvody, které jej vedly k tomu, že některé výše blíže specifikované platby stěžovatele neuznal jako plnění jeho vyživovací povinnosti. Obdobně se obecné soudy vypořádaly s tím, že výše výživného u nezletilé dcery je odlišná v době, kdy ještě nenavštěvovala střední školu, přičemž po jejím nástupu na tuto školu náklady spojené (nejen) s jejím studiem a mimoškolními aktivitami úměrně narůstají.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. 6. 2020 č. j. 36 Co 117/2019-183 Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; ten tak sdílí právní osud ústavní stížnosti. Žádostí o přednostní projednání věci se Ústavní soud samostatně nezabýval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl mimo pořadí a bez prodlení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru