Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 247/97Usnesení ÚS ze dne 24.03.1998Vztah mezi zákony č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/obsah
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 21/10 SbNU 413
EcliECLI:CZ:US:1998:2.US.247.97
Datum podání10.07.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

403/1990 Sb., § 1, § 20

87/1991 Sb., § 1 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 247/97 ze dne 24. 3. 1998

U 21/10 SbNU 413

Vztah mezi zákony č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele P.S., zastoupeného advokátem JUDr. R.H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 20 C 116/95, ze dne 27. 9. 1996, a rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 18 Co 40/97, ze dne 28. 3. 1997, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel se s odvoláním na porušení č1. 11 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") dovolával zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými byl zamítnut jeho návrh na vydání nemovitosti dle zák. č. 87/1991 Sb. s odůvodněním, že k odnětí nemovitosti došlo na základě zák. č. 15/1959 Sb., což dále znamená, že se žalobce měl domáhat vydání dle zák. č. 403/1990 Sb. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí, neboť tomu brání ustanovení § 20 zákona č. 403/1990 Sb. Dále stěžovatel dovozuje, že nevztahuje-li se na danou problematiku zák. č.

403/1990 Sb., ačkoliv vzhledem k dikci § 20 tohoto zákona bylo nepochybně úmyslem zákonodárce, aby tomu tak bylo, je potom logické a nutné zabývat se myšlenkou, který zákon by mohl tuto problematiku upravovat. Protože je bez diskuze, uvádí dále stěžovatel, že odejmout vlastnické právo státní mocí a tento fakt odůvodnit zlomkem reálné hodnoty věci je v rozporu s lidskými právy a obecnou morálkou, jde o situaci definovanou v § 6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. Tento zákon okruh problematiky, na kterou se vztahuje, vymezuje negativně, tedy tím způsobem, že se nevztahuje na ty případy, které jsou upraveny zvláštním zákonem. Bylo by porušení rovnosti občanů před zákonem, pokud by pouze ta skutečnost, že k přechodu vlastnického práva na stát došlo podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., měla vést k závěru, že takovou věc restituovat nelze. Stěžovatelův případ však žádným zvláštním zákonem upraven není a dle jeho názoru je tedy aplikovatelný zák. č. 87/1991 Sb.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a dospěl k závěru, že není důvodná. Z obsahu připojeného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 20 C 116/95, zjistil, že stěžovatel uplatnil u tohoto soudu restituční nárok, opírající se o zák. č. 87/1991 Sb., s tím, že vlastnictví k těmto nemovitostem sice přešlo na stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., avšak že vzhledem k pouze symbolickému odškodnění z titulu smlouvy ze dne 28. 9. 1949, uzavřené mezi Velkou Británií a ČSR, nelze postupovat podle zák. č. 403/1990 Sb. Obvodní soud napadeným rozsudkem stěžovatelův nárok zamítl s odůvodněním, že pokud došlo k odnětí věci podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., vztahuje se na případ zák. č. 403/1990 Sb. a nelze na projednávanou věc aplikovat zák. č. 87/1991 Sb. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a uvedl, že ustanovení § 20 zák. č. 403/1990 Sb. je třeba rozumět nikoliv tak, že se v takovém případě na oprávněnou osobu tento zákon nevztahuje a je třeba užít zákona jiného, ale tak, že v případě vypořádání mezistátní dohodou nemůže devizový cizozemec nárok dle tohoto zákona úspěšně uplatnit, neboť se má za to, že již je

uspokojen. Dále městský soud dovodil, že oba restituční zákony upravují zcela samostatné okruhy následků majetkových křivd a způsoby jejich zmírnění, a nejde tudíž o vztah zákona speciálního k zákonu obecnému.

Ústavní soud přisvědčuje navrhovateli, že možnosti uplatňování případných nároků, které vyplynuly z majetkových křivd a jiných křivd, k nimž došlo v tzv. rozhodném období, jakož

i otázky postupu při uplatňování takových nároků, upravují především ustanovení zák. č. 87/1991 Sb., avšak pouze tehdy, nejde-li o případy, na něž se vztahuje zvláštní zákon, tedy i zákon č. 403/1990 Sb. (srov. § 1 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb.). O takový případ však jde v projednávané věci, v níž vlastnictví k předmětným nemovitostem přešlo na stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru (§ 1 zák. č. 403/1990 Sb.). Jakkoliv zák. č. 403/1990 Sb. a zák. č. 87/1991 Sb. mají společné to, že jako restituční zákony směřují k odstranění následků majetkových křivd, nelze tento jejich vztah chápat jako vztah speciálního k obecnému, tedy tak, že zák. č. 87/1991 Sb. by "doplňoval" zák. č. 403/1990 Sb. i tam, kde případ evidentně spadá pod režim zák. č. 403/1990 Sb. Stěžovatel se sám bez dalšího podřídil vylučujícím účinkům ustanovení § 20 zák. č. 403/1990 Sb. a "opustil" režim tohoto zákona, ačkoliv současně tvrdí, že poskytnutí odškodnění je natolik symbolické, že se již vymyká pojmu "zmírnění následků majetkových křivd" (§ 2 zák. č. 403/1990 Sb.). Jinými slovy, stěžovatel měl volit cestu, spadající pod režim zák. č. 403/1990 Sb., a v tomto řízení s poukazem na účel tohoto zákona prosazovat svůj restituční nárok. Neučinil-li tak, nemůže již sledovaného cíle dosáhnout dle zák. č. 87/1991 Sb.

Závěrem Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost je taktéž neopodstatněná z toho důvodu, že se stěžovatel dovolává ochrany u Ústavního soudu s odvoláním na porušení vlastnického práva, chráněného čl. 11 Listiny; ačkoliv Ústavní soud již v řadě

případů konstatoval, čl. 11 Listiny chrání vlastnické právo již existující, konstituované a nikoliv tvrzený nárok na ně.

Ze shora uvedených důvodů je zřejmé, jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a proto Ústavnímusoudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

JUDr. Iva Brožová

V Brně dne 24. 3. 1998soudkyně Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru