Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2454/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda pohybu a pobytu /vyhoštění cizince
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivo... více
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
Skutková podstata trestného činu
Vyhoštění
Trest vyhoštění
tlumočník
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2454.11.1
Datum podání17.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 89, § 28, § 2 odst.5

40/2009 Sb., § 283


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2454/11 ze dne 20. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. O., zastoupené Mgr. Bc. Pavlem Skřipcem, advokátem, se sídlem v Brně, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 168/2011-84 ze dne 31. března 2011, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 31/2010-2135 ze dne 12. srpna 2010, a rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 52 T 1/2010 ze dne 31. března 2010, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Olomouci a 3) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a 3) Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 16. srpna 2011 a na výzvu Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 21. září 2011 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla rozsudkem soudu prvního stupně uznána vinnou zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 a 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, a za to jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti roků se zařazením do věznice s ostrahou, trest vyhoštění na dobu neurčitou, a trest propadnutí věci, konkrétně dvou mobilních telefonů, pěti SIM karet a jedné telefonní karty do automatu. Rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a nově byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 a 2 písm. a) a odst. 4 písm. c) trestního zákona, kterého se měla dopustit tím, že odejela s F. Ř. do Istanbulu v Turecku osobním automobilem, v jehož vnitřní části zadního nárazníku byla pro účely dovozu drog speciálně vybudována schránka, a poté, co S. G. zajistil uložení 45 balíčků obsahujících 10.726,12 g heroinu do uvedené schránky, s tímto osobním automobilem jela s F. Ř. zpět, až byli zadrženi v hraničním prostoru Lanžhot. Za to jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice s ostrahou, trest vyhoštění na dobu pěti let, a trest propadnutí věci, konkrétně dvou mobilních telefonů, pěti SIM karet a jedné telefonní karty do automatu. Konečně usnesením dovolacího soudu bylo její dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatelka tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 3 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 3 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V ústavní stížnosti konkrétně namítá, že je ukrajinské národnosti, avšak v řízení před soudem prvního stupně jí byl ustanoven tlumočník do ruského jazyka a do uvedeného jazyka byl přeložen i rozsudek soudu prvního stupně. Tlumočník do ukrajinského jazyka jí byl ustanoven až v řízení před odvolacím soudem. S ohledem na to bylo způsobeno při překládání mnoho omylů v její neprospěch, s čímž souhlasila i tlumočnice při jednání soudu prvního stupně dne 31. března 2010.

3. Dále namítá, že nebyla naplněna zásada proporcionality trestní represe a dovolává se právního názoru obsaženého v nálezu sp. zn. IV. ÚS 463/97 SbNU 313). Rozebírá závažnost jednotlivých písmen daného odstavce trestního zákona s tím, že má vždy jít o postih nejzávažnějších případů organizovaného obchodu s narkotiky a odvolává se přitom na právní názor obsažený v nálezu sp. zn. III. ÚS 1481/09 (N 257/55 SbNU 479). Domnívá se tedy, že obecné soudy uplatnily nesprávnou kvalifikaci a vyměřily nepřiměřeně přísný trest.

4. Vedle toho namítá, že rozhodování obecných soudů i jejich celkový přístup byl evidentně nakloněn ve prospěch českých občanů oproti cizincům. V tom spatřuje porušení zákazu diskriminace.

5. Vůči trestu vyhoštění namítá, že je v rozporu se zájmem nezletilé Pavly (jedná se o pseudonym), která se jí narodila v průběhu vazby. I na nezletilou totiž důsledky uvedeného trestu dolehnou, což je v rozporu s jejím právem na slučování rodiny. Bude totiž nemožné, aby nezletilá Pavla v průběhu výkonu trestu odnětí svobody navštěvovala svého otce K. J. S. (byl rovněž odsouzen v dané věci), a stěžovatelka tak svého druha.

6. Konečně namítá, že nebylo zákonně provedeno dokazování. Namítá přitom nedostatečné objasnění osoby, jež vložila narkotika do schránky ve voze, ani místo, kde se tak mělo stát. Nebyl zjištěn původ daktyloskopických stop na zajištěných balíčcích, ani nebyly zajištěny daktyloskopické stopy na tajné schránce, což mohlo vést k nezpochybnitelnosti totožnosti uvedené schránky a pachatelů. Nebylo vyhověno žádosti spoluobžalovaného G. na zjištění původu drogy a zaujatost vůči němu se projevovala proto, že byl v minulosti odsouzen za tentýž trestný čin. Poukazuje na rozpory mezi odůvodněním soudu prvního a druhé stupně stran finančního zajištění předmětné operace. Právní kvalifikace u stěžovatelky rovněž neodpovídá skutečnosti, protože z pozice spolujezdce bez řidičského oprávnění nemohla žádnou drogu dovézt, přičemž se žádná droga v jejích osobních věcech nenašla. Vytýká orgánům veřejné moci, že vycházely z první výpovědi spoluobžalovaného S. a nebrali vůbec v úvahu, v jakém psychickém rozpoložení musel být, když zadrželi jeho těhotnou družku. Provedenému důkazu telefonickými odposlechy vytýká, že z celku hovorů byly vyňaty jen některé fráze, z nichž není patrné, co je hlavním předmětem hovoru. Nebylo tedy vyvráceno, že hlavním důvodem spojených spoluobžalovaných byl obchod se stříbrem.

7. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti z ustanovení § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyložil úmysl zákonodárce, v zájmu racionality a efektivity řízení Ústavního soudu, dát pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost "není přijatelná", přistoupí bez dalšího k jejímu odmítnutí. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

8. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

9. Pokud jde o námitku nedostatku tlumočníka v řízení před soudem prvního stupně, je třeba zdůraznit, že Ústavní soud chrání základní práva a svobody v jejich materiálním pojetí. Ačkoliv stěžovatelka proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání, jež dokonce třikrát doplnila, a následně využila i mimořádného opravného prostředku, tak o jakémkoliv pochybení v souvislosti s ustanovením tlumočníka v řízení před soudem prvního stupně ve svých opravných prostředích pomlčela. Z obsahu jejích opravných prostředků, tak jak plynou z narativní části napadených rozhodnutí, přitom nevyplývá, že by stěžovatelka kdykoliv namítala jakékoliv nesprávnosti plynoucí z vadného překladu jak v průběhu hlavního líčení, tak při vyhotovování listin. Již jen z těchto okolností má Ústavní soud vážné pochybnosti o materiální povaze této námitky. V každém případě sama stěžovatelka tvrdí, že v řízení před odvolacím soudem byl ustanoven tlumočník do ukrajinského jazyka. Nejpozději uvedeným opatřením tedy nutně muselo dojít k nápravě případného předchozího pochybení, bylo-li jaké.

10. Pokud jde o právní kvalifikaci vytýkaného jednání, tak ta byla díky aktivitě státního zástupce a jiných spoluobžalovaných (sama stěžovatelka setrvávala a nadále setrvává na své nevině pro nedostatek subjektivní stránky, resp. povědomosti o převážení drogy) byla velice důkladně zkoumána především odvolacím soudem. Odvolací soud se tedy velice důkladně zabýval tím, proč je dán kvalifikační moment "člen organizované skupiny" i kvalifikační moment "působící ve více státech". Společně s dovolacím soudem pak shledal, že je daná právní kvalifikace s ohledem na skutkové závěry zcela na místě. Jejich závěry v tomto směru lze přitom považovat za logické, přesvědčivé a ústavně souladné. Pokud se stěžovatelka dovolává právního názoru obsaženého v nálezu sp. zn. III ÚS 1481/09, tak ten vychází ze skutkové situace, která je oproti nyní posuzovanému případu v zásadních momentech odlišná. S ohledem na to vedle uvedeného právního názoru napadená rozhodnutí zcela určitě obstojí. Podobně obstojí i vůči právnímu názoru obsaženému v nálezu sp. zn. IV. ÚS 463/97, neboť oproti v něm uváděnému případu nyní ani pro právní kvalifikaci ani pro výrok o trestu odnětí svobody (jenž byl s ohledem na poměry stěžovatelky uložen pod spodní hranicí trestní sazby) nehrála prakticky žádnou roli skutečnost, že je stěžovatelka cizinkou.

11. Pokud jde o tvrzenou diskriminaci, tu stěžovatelka prakticky vůbec nekonkretizovala s výjimkou tvrzení, že se mělo jednat o odlišné zacházení mezi tuzemci a cizozemci. Nic takového ale Ústavní soud v daném případě neshledává, když v daném řízení byli odsouzeni tuzemci i cizozemci, přičemž obhajobě žádného z nich obecné soudy neuvěřily a všem byl evidentně dán prostor k tomu, aby řízení aktivně ovlivňovali.

12. Pokud jde o trest vyhoštění, ten byl v souladu s ústavním pořádkem uložen toliko cizozemcům, tedy i stěžovatelce, jako státní příslušnici Ukrajiny. Z odůvodnění odvolacího soudu přitom vyplývá, že se otázkou slučování rodiny s ohledem na práva nezletilé Pavly narozené v průběhu vazby stěžovatelky, při ukládání tohoto trestu stěžovatelce a obžalovanému S. zabýval. Výslovně k námitce stěžovatelky se pak touto otázkou zabýval i dovolací soud. Ten konstatoval, že uložení tohoto trestu bylo legitimní a s ohledem na to, že byl stěžovatelce uložen i trest odnětí svobody v trvání osmi roků, tak po tuto dobu tak jako tak nebude moci spolu s nezletilou navštěvovat otce dítěte. K tomu Ústavní soud dodává, že pokud byl k trestu vyhoštění odsouzen i svědek S., jehož stěžovatelka označuje za otce nezletilé Pavly, tak ke sloučení rodiny po skončení výkonu trestu odnětí svobody nutně bude muset dojít jinde než v tuzemsku. Přitom pokud by se argument stěžovatelky dovedl ad absurdum, tak by patrně muselo být vyloučeno odsouzení jakéhokoliv rodiče nejen k trestu vyhoštění, ale i k trestu odnětí svobody. Nic takového však z práv a svobod zaručených ústavním pořádkem zcela určitě nevyplývá.

13. Konečně další námitky se zčásti vůbec netýkají stěžovatelky, ale spíše spoluobžalovaného G. S ostatními se pak obecné soudy důkladně vypořádaly, když vysvětlily, proč se v souladu s procesními předpisy omezily na zjištění skutečností důležitých pro dané trestní řízení (resp. rozhodnutí o vině a trestu daných obžalovaných), aniž by zjišťovaly odpovědi na další otázky vyvstávající v dané věci, zejména pokud jde o zapojení dalších osob. Obecné soudy se přitom zabývaly i rozsahem účasti stěžovatelky, přičemž výslovně vyloučily její verzi jak účelu cesty, tak i okamžiku, kdy se k ní rozhodla a jakou při ní měla hrát roli. Zabývaly se i procesní použitelností a hodnověrností výpovědí spoluobžalovaného S., a konečně i záznamů odposlechnutých telefonických hovorů všech spoluobžalovaných, resp. dalších osob s nimi. I tyto závěry lze považovat za logické, přesvědčivé a ústavně souladné. Námitky stěžovatelky jsou tedy pouhou polemikou, která věc rozhodně nemůže posunout do ústavněprávní roviny, jak bylo vyloženo výše.

14. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru