Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2451/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - OS Ostrava
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost ... více
Věcný rejstříkinterpretace
Dražba
vlastnické právo/nabytí
PoznámkaPl. ÚS 47/04
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2451.11.1
Datum podání17.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 71 odst.4

26/2000 Sb., § 36 odst.2, § 48

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2451/11 ze dne 20. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Lucií Štursovou, advokátkou advokátní kanceláře Bolzanova 33, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 21 Cdo 535/2010-158 ze dne 17. 5. 2011, rozsudku Okresního soudu v Ostravě č.j. 33 C 155/2007-86 ze dne 14. 5. 2009 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 57 Co 334/2009-114 ze dne 21. 9. 2009 a návrhu na úhradu nákladů řízení ve smyslu § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž nebylo vyhověno jeho žalobě na určení, že je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí. Rovněž požaduje zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání.

Porušení citovaných základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že u soudů prvního a druhého stupně byla provedena neúplná skutková zjištění a soudy se nevypořádaly s jeho tvrzeními. Stěžovatel namítá, že soud I. stupně vycházel jen z listinných důkazů a neprovedl jím navrhované důkazy, tj. výslech účastníků k prokázání otázky dobré víry nabytí předmětných nemovitostí.

Dále stěžovatel poukazuje na to, že nálezem Ústavního soudu č. 181/2005 Sb. bylo jako neústavní zrušeno ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., podle kterého se dražba nemovitostí stěžovatele prováděla, přesto na základě takové právní úpravy došlo k vydražení nemovitostí stěžovatele a "schválení" tohoto postupu soudy všech stupňů. Dle názoru stěžovatele je třeba posoudit platnost dražby podle pozdější, ústavně konformní právní úpravy, přičemž soudy měly platnost dražby posoudit jako předběžnou otázku.

Se závěrem odvolacího soudu, dle nějž není důvod řešit otázku platnosti dražby, byť jako předběžnou, za situace, kdy stěžovatel nevyužil svého práva domáhat se neplatnosti dražby podle speciálního předpisu, stěžovatel nesouhlasí. Soudy se ani nezabývaly skutečností, že dražba, provedená v rozporu s pravomocným soudním rozhodnutím, je neplatnou sama o sobě, bez ohledu na jakékoliv další skutečnosti. Poukazuje na soudní judikaturu, dle níž je smlouva uzavřená v rozporu se zákazem nakládání s majetkem povinného absolutně neplatná, přičemž v jeho případě mu obdobně bylo vlastnické právo odňato na základě dražby, odporující tomu, co rozhodnutím o předběžném opatření zakázal soud.

Stěžovatel ani nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, dle nějž rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam. Rozhodnutí, jimž je mu odňato vlastnické právo k nemovitostem na základě neplatné dražby, která byla realizována v rozporu s pravomocným soudním rozhodnutím a na základě ústavně nekonformního zákonného ustanovení, které bylo následně zrušeno, je zásadního právního významu.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

V projednávané věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy rovněž srozumitelně zdůvodnily, z jakých důvodů nebyl proveden stěžovatelem navrhovaný výslech svědků k otázce dobré víry (výslech namohl zvrátit skutkový stav zjištěný na základě již provedených důkazů), nejedná se proto o tzv. opomenuté důkazy, jejichž neprovedení by eventuálně mohlo vést k zásahu do základních práv stěžovatele.

Ústavní soud dále konstatuje, že obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele a své právní závěry, dle nichž se veřejná nedobrovolná dražba pokládá za neplatnou, jen jestliže byla její neplatnost vyslovena pravomocným rozhodnutím soudu ve smyslu § 48 zákona č. 26/2000 Sb. a podle nějž otázku neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby nelze posuzovat v jiném řízení (a tedy ani v řízení o určení vlastnictví) jako otázku předběžnou, patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které konkrétní skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Soudy zdůraznily, že přestože stěžovateli byly okolnosti provedení dražby (tj. jak tvrdí stěžovatel v rozporu s rozhodnutím soudu o předběžném opatření) známy, nevyužil možnosti dané právě speciálním zákonem č. 26/2000 Sb. a nepodal žalobu na vyslovení neplatnosti dražby. Za této situace není možné obcházet speciální právní úpravu a domáhat se určení vlastnictví dle § 80 písm. c) o.s.ř. Ani proti závěru učiněnému k námitce neplatnosti dražby z důvodů následného zrušení § 36 odst. 2 zák. č. 26/2000 Sb., dle nějž nález Ústavního soudu č.181/2005 Sb., který nabyl účinnosti 10. 5. 2005, nezpochybňuje s ohledem na princip právní jistoty platnost dražby provedené dne 26. 9. 2002, nelze nic namítat.

Uvedeným závěrům, přijatým obecnými soudy v rámci výkonu nezávislé soudní moci, nemá Ústavního soudu z hlediska ústavnosti co vytknout, neshledává důvod se k nim duplicitně vyjadřovat a v podrobnostech na ně odkazuje. Ústavní soud pro úplnost připomíná i svůj nález sp. zn. IV. ÚS 1777/07 (obdobně sp.zn. IV.ÚS 2929/09), v němž konstatoval, že nosné důvody nálezu sp. zn. Pl. ÚS 47/04 (181/2005 Sb.) nezpochybňují institut nedobrovolné dražby jako takové ani samotné nabytí vlastnického práva nabyvatelem příslušné věci k okamžiku dražebního příklepu, neboť - mimo jiné - na nabytí vlastnického práva v nedobrovolné dražbě je třeba vztáhnout § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle něhož zůstávají práva a povinnosti z právních vztahů nedotčena.

Jako opodstatněnou neshledal Ústavní soud ani námitku směřující proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavní soud zdůrazňuje, že Nejvyšší soud přezkoumal dovolání výhradně z hlediska jeho přípustnosti, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda otázka zásadního právního významu byla v projednávané věci dána, ale pouze to, zda Nejvyšší soud nevybočil z mantinelů vymezených mu ústavním pořádkem. Ústavní soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v něm posoudil nepřípustnost dovolání, přičemž své závěry, dle nichž rozhodnutí odvolacího soudu korespondovalo s ustálenou judikaturou a nejednalo se tedy o řešení otázky zásadního právního významu, odpovídajícím způsobem odůvodnil.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž učiněné právní závěry jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, případně stěžovatel důsledně nevyužil všechny procesní prostředky mu dané, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Je třeba i dodat, že jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru