Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2450/14 #1Usnesení ÚS ze dne 10.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvě... více
Věcný rejstříktrest/výkon
trest odnětí svobody/podmíněné propuštění
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2450.14.1
Datum podání22.07.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 325, § 331

169/1999 Sb., § 56 odst.3

40/2009 Sb., § 88 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2450/14 ze dne 10. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti H. D., zastoupeného JUDr. Radomilem Mackem, advokátem, se sídlem Lanškroun, J. M. Marků 92, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 13 To 235/2014-44 ze dne 13. 5. 2014, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 7. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, kterým mělo být porušeno jeho ústavní právo zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích č. j. 0PP 10/2014-36 ze dne 23. 4. 2014, jímž soud podle § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník") a § 331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) (dále jen "tr. řád" či "tr. ř.") zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, uloženého rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 11. 2010 sp. zn. 2 T 169/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. 1. 2011 sp. zn. 13 To 616/2010, a rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 10. 2012 sp. zn. 2 T 29/2012. Stížnostní soud dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že u stěžovatele by připadalo za splnění podmínek § 88 tr. řádu v úvahu podmíněné propuštění po jedné třetině trestu, stěžovatel však jednu třetinu trestu z celkové délky dvou let a deseti měsíců dosud nevykonal. Vysvětlil, proč do již vykonaného trestu nelze započíst celou dobu přerušení výkonu trestu a vypořádal se s argumentací stěžovatele, pokud poukazoval na stanovisko zaujaté Vrchním soudem v Praze v rozhodnutí sp. zn. 5 To 43/2006.

Stěžovatel rekapituluje průběh řízení, v rámci něhož bylo rozhodnuto o přerušení výkonu trestu odnětí svobody pro těžkou nemoc dle § 325 odst. 1 tr. řádu, přičemž uvádí, že z uloženého trestu dosud vykonal 251 dnů. Svou žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu ze dne 20. 12. 2013 odůvodnil přetrvávajícím vážným psychickým onemocněním, které není léčitelné v podmínkách vězeňství. Pokud stížnostní soud potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu, který nezapočítal stěžovateli do celkové doby výkonu trestu dobu, po níž mu byl ze zdravotních důvodů výkon trestu přerušen, postupoval dle stěžovatele v rozporu s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 43/2006, které dovozuje právo odsouzeného podat návrh na započtení doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody z vážných zdravotních důvodů do výkonu trestu odnětí svobody. Srovnává znění ustanovení § 325 tr. ř. a § 56 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o výkonu trestu odnětí svobody"), přičemž poukazuje na nerovnost mezi osobami vykonávajícími trest odnětí svobody, pokud o přerušení výkonu trestu rozhoduje na jedné straně ředitel věznice a na straně druhé soud. Poukazuje též na to, že po celou dobu přerušení výkonu trestu se chová řádně, žije ve společné domácnosti se svojí dlouholetou družkou a prostředky k obživě má ze své podnikatelské činnosti a pronájmu nemovitostí, čímž splnil podmínky první části § 88 odst. 1 tr. zákoníku pro podmíněné propuštění z výkonu trestu.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení Krajský soud v Hradci Králové. Uvedl, že nesdílí názor stěžovatele o porušení zásady rovnosti účastníků řízení. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž na tuto námitku reagoval. Poukázal na to, že pokud by měl být akceptován stěžovatelem prezentovaný názor, většina odsouzených, kterým byl na delší dobu ze zdravotních důvodů přerušen výkon trestu, by již nemusela výkon zbytku trestu nastoupit, neboť by v mezidobí uplynula doba, na kterou byl trest původně stanoven. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy v ní namítané stejné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je-li napadené rozhodnutí obecného soudu konformní s dříve vyslovenými závěry Ústavního soudu, není důvod pro zásah do jeho rozhodovací činnosti.

Podstatou věci, tj. otázkou, zda lze dobu přerušení výkonu trestu z vážných zdravotních důvodů dle § 325 odst. 1 tr. ř. započítat do výkonu trestu odnětí svobody, se Ústavní soud zabýval v usnesení sp. zn. II. ÚS 3210/13 ze dne 26. 2. 2014 (dostupném na http://nalus.usoud.cz). Vyšel v něm ze závěrů uvedených v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 43/2006 ze dne 6. 6. 2006 (na něž odkazuje v nyní projednávané věci i stěžovatel), v němž je právo podat návrh na započtení doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody z vážných zdravotních důvodů do výkonu trestu odnětí svobody vyvozováno přímo z článku 36 odst. 1 Listiny, a v němž je dále uvedeno, že je třeba (a to i za případného použití analogie ve prospěch odsouzeného) přijmout výklad zákona, který nečiní rozdíl mezi subjekty stejného postavení (osob vykonávajících trest odnětí svobody, u nichž v době výkonu trestu došlo ke kvalifikované újmě na zdraví) jen podle formálního postupu, kterým k přerušení výkonu trestu odnětí svobody došlo (§ 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody a § 325 odst. 1 tr. řádu). Ústavní soud v uvedeném usnesení konstatoval, že je chybou zákonodárce, že podmínky započtení výkonu trestu odnětí svobody, přerušeného dle § 325 odst. 1 tr. řádu, nejsou v zákoně blíže specifikovány. Vyslovil však názor, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 43/2006 je zapotřebí vykládat tak, že jeho cílem bylo odstranit nerovnost mezi osobami, kterým byl výkon trestu odnětí svobody přerušen ředitelem věznice a doba přerušení trestu nepřesahující třicet dnů v kalendářním roce se jim započítávala do doby výkonu trestu (viz § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody), a osobami, kterým byl výkon trestu odnětí svobody přerušen předsedou senátu a doba přerušení se jim do doby výkonu trestu odnětí svobody nezapočítávala vůbec (viz § 325 odst. 1 tr. řádu). Dále však vyslovil, že pokud by měla být do výkonu trestu odnětí svobody započítána celá doba jeho přerušení podle § 325 odst. 1 tr. řádu nebo alespoň doba delší než třicet dnů podle § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, docházelo by k nepřijatelnému rozšiřování podmínek pro započtení trestu, k narušení samotného účelu trestu a ke zřejmé disproporci mezi rozhodnutími podle § 325 odst. 1 tr. ř. a podle § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody.

Na stanovisko vyslovené v usnesení sp. zn. II. ÚS 3210/13 navázal Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3439/13 ze dne 12. 11. 2014. S ohledem na okolnosti v nálezu přezkoumávané věci (kdy byl odsouzený po celou dobu přerušení výkonu trestu odnětí svobody dle § 325 odst. 1 tr. ř. hospitalizován ve zdravotnickém zařízení mimo věznici, přičemž soud opomněl rozhodnout o jeho další žádosti o přerušení výkonu trestu, podané v průběhu této hospitalizace) však vyslovil, že byť není žádoucí paušálně akceptovat, aby se součástí výkonu trestu stala doba, kdy se odsouzený po dlouhou dobu (měsíce i roky) nachází mimo vězeňské zařízení z důvodu léčby svých zdravotních potíží, nelze odhlížet ani od specifických okolností konkrétních případů, které ve spojení s prostorem k uvážení soudu v otázce určení délky přerušení výkonu trestu odnětí svobody jsou ukazateli opravňujícími předsedu senátu k započtení doby přerušení výkonu trestu do doby výkonu trestu podle § 334 odst. 1 a 3 tr. ř.

V nyní posuzované věci však žádné specifické okolnosti, které by mohly mít význam pro zvažování započtení doby přerušení výkonu trestu delší než třicet dnů v kalendářním roce, zjištěny nebyly a stěžovatel je ani netvrdí, neboť svoji argumentaci zakládá pouze na názoru, že do doby výkonu trestu lze vždy započíst celou dobu jeho přerušení. Jak je však patrné z odůvodnění napadeného usnesení, stížnostní soud se se všemi okolnostmi podstatnými pro posouzení věci řádně vypořádal, přičemž zohlednil i závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3210/13, které nejsou v rozporu ani s později vydaným nálezem sp. zn. I. ÚS 3439/13.

Ústavní soud tedy neshledal, že by vydáním napadeného rozhodnutí došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru