Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2448/08 #1Nález ÚS ze dne 30.04.2009K právu obviněného žádat o odročení hlavního líčení pro překážku na straně obhájce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Šumperk
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Šumperk
SOUD - NS
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo zvolit si ob... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Obhajoba
soud/odročení jednání
substituce
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 106/53 SbNU 331
EcliECLI:CZ:US:2009:2.US.2448.08.1
Datum vyhlášení27.05.2009
Datum podání30.09.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.2, čl. 40 odst.3, čl. 8 odst.2, čl. 11 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250 odst.1, § 250 odst.2

141/1964 Sb., § 33 odst.1, § 202 odst.3, § 41


přidejte vlastní popisek
Jestliže obviněný požádá soud o odročení hlavního líčení z toho důvodu, že se jeho obhájce z objektivních důvodů nemůže k hlavnímu líčení dostavit, aniž by se jednalo o zjevnou obstrukci, je zásadně namístě takové žádosti vyhovět; v opačném případě poruší obecný soud stěžovatelovo základní právo na právní pomoc zakotvené v čl. 37 odst. 2 Listiny a čl. 40 odst. 3 Listiny.

Jestliže jsou právní závěry obecných soudů extrémně nesouladné s učiněnými skutkovými zjištěními, resp. materiálně pomíjí výsledky provedených důkazů a zjištěných skutečností, poruší tím právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele S. A. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 30. dubna 2009 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2008 č. j. 8 Tdo 748/2008-263, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 12. února 2008 č. j. 55 To 478/2007-233, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. září 2007 č. j. 2 T 202/2006-169.

Narativní část

Poškozená V. K. podala na stěžovatele trestní oznámení pro nesplacení půjčky v částce padesát tisíc korun. Stěžovatel pro poškozenou prováděl hrubou stavbu domu a tvrdil, že tato půjčka byla zálohou na stavbu, kterou převzal s tím, že tato pohledávka bude započtena proti fakturované částce za stavbu, kterou mu doposud poškozená neuhradila. Proti stěžovateli bylo zahájeno trestní řízení pro trestný čin podvodu a posléze podána obžaloba. Rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel obžaloby zproštěn. Odvolací soud však k odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil. Soud prvního stupně nařídil hlavní líčení, obhájce požádal o jeho odročení, a to pro jeho přítomnost u jiného hlavního líčení v té době. Hlavní líčení se však konalo i přes nepřítomnost obhájce stěžovatele, stěžovatel byl uznán vinným trestným činem podvodu s povinností nahradit poškozené škodu. Odvolaní stěžovatele i poškozené bylo zamítnuto. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že základní právo být obhajován není vyčerpáno tím, že si obhájce zvolí, ale až tím, když je zvolený obhájce při konkrétním úkonu trestního řízení také přítomen, a to buď osobně nebo zastoupený substituentem. Právo na obhajobu v sobě zahrnuje i právo žádat o odročení úkonu trestního řízení včetně hlavního líčení pro překážky na straně obhájce z toho důvodu, že obviněný žádá přítomnost zvoleného obhájce. Pokud tedy obviněný žádal o odročení hlavního líčení z toho důvodu, že se jeho obhájce z objektivních důvodů nemohl k hlavnímu líčení dostavit, aniž by se jednalo o zjevnou obstrukci, bylo zásadně namístě takové žádosti vyhovět.

Ústavní soud konstatoval, že v právním státě je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny.

Jak Ústavní soud zjistil, skutková věta rozsudku neobsahovala žádná skutková zjištění, jež by mohla odůvodnit část právní věty „uvedl někoho v omyl“. Obecné soudy se nevypořádaly se zjištěním, že mezi stěžovatelem a poškozenou byla uzavřena smlouva o dílo na výstavbu domu a že v době poskytnutí půjčky byla tato smlouva stěžovatelem průběžně plněna. Obecné soudy nehodnotily věrohodnost výpovědi poškozené, která tvrdila, že danou smlouvu nepodepsala (i když z originálu smlouvy založeném ve spise vyplývá opak), ačkoliv právě na její svědecké výpovědi bylo vystavěno odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ze kterého vycházely i soud odvolací a dovolací. Věrohodnost poškozené nebyla konfrontována ani se zjištěním, že to byla práva ona, kdo připravil text dohody. Obecné soudy rovněž nezjišťovaly hodnotu díla, které stěžovatel pro poškozenou provedl, když to nebyl on, kdo dlužil, ale poškozená, která mu celé dílo nezaplatila.

V dané věci obecné soudy porušily stěžovatelovo základní právo na právní pomoc, na spravedlivý proces a v důsledku toho i vlastnické právo. Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Nykodým. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 2448/08 ze dne 30. 4. 2009

N 106/53 SbNU 331

K právu obviněného žádat o odročení hlavního líčení pro překážku na straně obhájce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 30. dubna 2009 sp. zn. II. ÚS 2448/08 ve věci ústavní stížnosti S. A. proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 748/2008-263 ze dne 17. června 2008, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 55 To 478/2007-233 ze dne 12. února 2008, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele i poškozené, a rozsudku Okresního soudu v Šumperku č. j. 2 T 202/2006-169 ze dne 18. září 2007, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a 3. Okresního soudu v Šumperku jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v Šumperku jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 748/2008-263 ze dne 17. června 2008, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 55 To 478/2007-233 ze dne 12. února 2008 a rozsudek Okresního soudu v Šumperku č. j. 2 T 202/2006-169 ze dne 18. září 2007 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Rekapitulace ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 29. září 2008 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle čl. 36, 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá konkrétně proti postupu soudu prvního stupně, že nechal proběhnout hlavní líčení, které se konalo dne 18. září 2007, přestože jeho obhájce žádal o odročení, neboť na stejný den měl nařízeno jiné hlavní líčení, a on sám trval na osobní účasti zvoleného obhájce, a tuto skutečnost výslovně soudu sdělil. Soud následně oznámil, že návrhu na odročení hlavního líčení nevyhovuje. Na to obhájce stěžovatele reagoval oznámením soudu, že stejně jako stěžovatel ani on nesouhlasí s tím, aby se hlavní líčení konalo v jeho nepřítomnosti. Přes tato sdělení se hlavní líčení konalo za účasti stěžovatele, avšak bez účasti jím zvoleného obhájce. Podle názoru stěžovatele mu tím soud prvního stupně znemožnil nechat se obhajovat zvoleným obhájcem.

3. Stěžovatel zásadně nesouhlasí s argumentací Nejvyššího soudu, podle které shora popsaným postupem soudu prvního stupně nedošlo k porušení práv stěžovatele, neboť zmocněný advokát se mohl nechat zastoupit substitutem. K tomu stěžovatel uvádí, že možnost substituce je právem advokáta, nikoliv jeho povinností, a je tedy na jeho rozhodnutí, zda se pro substituční zastoupení rozhodne. Polemizuje s názorem Nejvyššího soudu, podle kterého je sice obhájce i v otázce substituce vázán vůlí svého klienta, avšak tato vázanost není bezbřehá, neboť limitem pro ni je vymezení, obsažené v udělené plné moci, a pokud obviněný vzal na vědomí, že zmocněný advokát je oprávněn si ustanovit za sebe zástupce, pak se nemůže domáhat odročení hlavního líčení z toho důvodu, že trvá na osobní účasti zvoleného obhájce. V této souvislosti poukazuje na to, že původní znění obsahu plné moci bylo modifikováno sděleními soudu, na jejichž základě bylo žádáno o odročení jednání. Dále zdůrazňuje, že z jeho strany ani ze strany jeho obhájce v průběhu celého řízení nikdy nedošlo ke krokům, z nichž by bylo možno dovozovat snahu řízení účelově protahovat.

4. Dále stěžovatel poukazuje na to, že skutková věta rozsudku neobsahuje znaky trestného činu, za který byl odsouzen, a to především proto, že v ní není vyjádřeno, zda se skutku, který mu byl kladen za vinu, dopustil úmyslně, ačkoliv se jedná o trestný čin úmyslný. Není z ní patrné, jakým jednáním a jakým způsobem a koho měl uvést v omyl a v čem tento omyl spočíval. Nato pak rozvádí konkrétní skutkové okolnosti případu a poukazuje na podle jeho názoru extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich právními vývody, zejména ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu, který byl předmětem řízení.

5. Stěžovatel konečně vyslovuje názor, že jeho jednání, které se stalo předmětem trestního řízení, ve skutečnosti je běžným občanskoprávním sporem. Poškozená se podle jeho názoru chtěla vyhnout komplikovanému dokazování, kterému by byla vystavena, kdyby svoji tvrzenou pohledávku uplatnila v civilním řízení, a proto podala trestní oznámení. Porušení ústavních principů ze strany obecných soudů spatřuje v nerespektování zásady subsidiarity trestního řízení ve vztahu k řízení občanskoprávnímu. Poukazuje na to, že ochrana závazkových vztahů má být v první řadě uplatňována prostředky soukromého práva a teprve tam, kde je tato ochrana neúčinná a kde porušení soukromoprávního vztahu naplňuje znaky trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je podle jeho názoru namístě uplatňovat trestněprávní odpovědnost.

II.

Skutkový stav

6. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 2 T 202/2006, z něhož zjistil pro toto řízení dále uvedené skutečnosti.

7. Dne 6. října 2005 podala V. K., která posléze v řízení vystupovala jako poškozená, trestní oznámení na stěžovatele. V něm uvedla, že dne 10. září 2004 půjčila stěžovateli částku 50 000 Kč na koupi lešení s tím, že tato půjčka bude splatná dne 17. září 2004 ve výši 60 000 Kč. O tom byla sepsána smlouva. Uvedla, že stěžovatele zná, protože pro ni do poloviny června 2005 prováděl hrubou stavbu domu v Šumperku. V dohodnutém termínu dluh nesplatil. Ještě týž den ho proto telefonicky kontaktovala a on jí sdělil, že peníze nemá. Proto sepsala další dohodu, ve které je popsán způsob poskytnutí půjčky a je v ní dále uvedeno, že půjčka nebyla splacena ani přes upomínku dne 20. září 2004, a proto bylo dohodnuto, že stěžovatel zaplatí za každý den opoždění se splacením půjčky poškozené 1 000 Kč. Dále uvedla, že stěžovatelem bylo sepsáno potvrzení, ve kterém se zavazoval, že namísto dluhu 60 000 Kč zaplatí 80 000 Kč do 20. března 2005 a částku 174 000 Kč do 31. března 2005. Na závěr trestního oznámení uvedla, že se jako poškozená bude domáhat náhrady škody ve výši 60 000 Kč a denního penále, na kterém se dohodli ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení a které počíná běžet od 18. září 2004.

8. Stěžovatel k trestnímu oznámení podal vysvětlení, ve kterém potvrdil, že od poškozené převzal částku 50 000 Kč. Tvrdil však, že šlo o částku, kterou převzal jako zálohu na stavbu, kterou pro poškozenou v té době prováděl, že však potvrzení bylo nazváno jako půjčka. Dále uvedl, že není s to se s poškozenou domluvit na vyrovnání, protože dosud nebylo provedeno vyúčtování prací, které pro poškozenou na jejím domě provedl. Pokud jde o termín splacení půjčky, uvedl, že počítal s tím, že do tohoto termínu bude s to vystavit fakturu za práce provedené na stavbě domu poškozené, a proti fakturované částce započte pohledávku poškozené.

9. To byl zhruba výchozí stav stanovisek poškozené a stěžovatele, od kterého se odvíjelo opatřování dalších podkladů. Na základě nich bylo proti stěžovateli usnesením policejního orgánu ze dne 18. září 2006 zahájeno trestní řízení pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 trestního zákona a posléze i podána obžaloba. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 9. února 2007 byl stěžovatel obžaloby zproštěn. Soud učinil závěr v tom smyslu, že nebyla vyvrácena obhajoba stěžovatele, že peníze z půjčky od poškozené použil na stavbu jejího domu a že se ve skutečnosti nejednalo o půjčku, ale o tzv. neformální zálohu, buď na materiál, nebo na práce na jejím domě. Uvěřil stěžovateli, že poté, co se ve zlém rozešel s poškozenou, tato mu přestala vyplácet další zálohy v situaci, kdy práce byly již konány či materiál nakoupen, a tyto práce a materiál hradil ve prospěch poškozené.

10. Proti rozsudku podal odvolání státní zástupce i poškozená. Státní zástupce především akcentoval skutečnost, že částka 50 000 Kč byla poskytnuta jako půjčka, zatímco ostatní platby od poškozené byly označeny jako záloha, a dále že poškozená vždy řádně a bez prodlení platila stěžovateli jím požadované zálohy a faktury. Z toho dovozuje, že šlo o půjčku a stěžovatel ji uzavíral v situaci, kdy si byl vědom, že v termínu splatnosti nebude mít peníze na její zaplacení. Poškozená podrobně rozvedla své stanovisko a zejména popsala průběh hrubé stavby svého domu za působení stěžovatele a problémy s dodáváním jednotlivých prací a materiálu a k tomu předložila řadu listinných důkazů, včetně záznamů ze stavebního deníku. Dále také přesně specifikovala požadovanou náhradu škody, kterou vyčíslila na částku 907 000 Kč, což podle ní obnášelo částky 50 000 Kč původní půjčka, 10 000 Kč, které měly být vráceny navíc, a 847 000 Kč dle dohody ze dne 20. září 2004 jako penále za prodlení od 18. září 2004.

11. Odvolací soud usnesením ze dne 30. dubna 2007 zprošťující rozsudek soudu prvního stupně k odvolání státního zástupce zrušil v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně. Odvolání poškozené zamítl. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně zopakovat rozhodné důkazy a dále dokazování doplnit jinými důkazy a příkladmo označil některé svědky, jejichž výslech by považoval za vhodný, dále uložil soudu nechat provést znalecký posudek z oboru ekonomiky - odvětví účetnictví k posouzení vztahu mezi stěžovatelem a poškozenou souvisejícího se stavbou domu poškozené a listinných důkazů a na základě toho posoudit i věrohodnost poškozené.

12. Soud prvního stupně nejprve provedl při hlavním líčení, které se konalo dne 27. června 2007, výslechy stěžovatele, poškozené a svědků označených odvolacím soudem a poté hlavní líčení odročil na neurčito za účelem provedení znaleckého posudku z oboru ekonomie - odvětví účetnictví, plánování a organizace ekonomiky znalkyní P. Po zpracování posudku nařídil soud prvního stupně hlavní líčení na den 18. září 2007 ve 13:00 hod. Obhájce stěžovatele převzal obsílku na toto hlavní líčení dne 3. září 2007 a stěžovatel dne 5. září 2007. Na č. l. 188 spisu je založena faxem zaslaná žádost obhájce datovaná dnem 10. září 2007 a týž den faxem doručená, potvrzená dopisem doručeným dne 11. září 2007, o odročení hlavního líčení s ohledem na to, že obhájci bylo již dříve, a to dne 22. srpna 2007 ve 12:45 hod. nařízeno u Okresního soudu v Olomouci jiné hlavní líčení, což obhájce doložil kopií protokolu z hlavního líčení. Na č. l. 193 je pak založeno další sdělení obhájce stěžovatele ze dne 14. září 2007, ve kterém se uvádí, že obhájce obdržel e-mailové sdělení, že se jeho žádosti o odročení hlavního líčení nevyhovuje. Je zde dále uvedeno, že obhájce není pro kolizi s dalším hlavním líčením u jiného soudu schopen se k předmětnému hlavnímu líčení dostavit, a proto se k tomuto jednání dostaví pouze stěžovatel, který však nesouhlasí, aby se hlavní líčení konalo v nepřítomnosti jím zvoleného obhájce, a nesouhlasí ani se substitučním zastoupením.

13. Hlavní líčení dne 18. září 2007 se přes nepřítomnost obhájce stěžovatele a přes uvedené žádosti obhájce o odročení konalo. V protokolu o hlavním líčení je uvedeno, že obhájce stěžovatele je omluven a stěžovatel sám se vyjádřil k poučení podle § 33, 92 a § 95 odst. 1 trestního řádu, že poučení porozuměl a "s obhajobou přítomného obhájce souhlasí", dále že trvá na své výpovědi z předchozího hlavního líčení a nechce ji nijak doplnit. Nato bylo přistoupeno k výslechu znalkyně, která stvrdila písemné vyhotovení posudku, a ke čtení listinných důkazů. Poté bylo přistoupeno k závěrečným návrhům a nato byl vynesen rozsudek, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 trestního zákona a byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na 6 měsíců se zkušební dobou 18 měsíců a dále mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené na náhradě škody částku 50 000 Kč.

14. Proti tomuto rozsudku podali odvolání stěžovatel i poškozená. Stěžovatel vytýkal soudu prvního stupně především porušení práva na obhajobu tím, že nebylo vyhověno žádosti o odročení jednání pro omluvitelné překážky na straně obhájce stěžovatele a hlavní líčení, ve kterém byly provedeny klíčové důkazy, proběhlo v jeho nepřítomnosti. Dále napadl znalecký posudek, a to především v souvislosti s tím, že znalkyni byla zadána řada otázek, které jsou v rozporu s její odborností. Konkrétně se podle jeho názoru nemůže znalkyně z oboru účetnictví vyjadřovat k otázce, zda určitý právní vztah mezi dvěma účastníky je možné podřadit pod smlouvu o půjčce anebo pod vztah související s prováděním díla. Dále jí nepříslušelo se vyjadřovat k otázce obsahu živnostenských oprávnění, dále k hodnocení výše úroků z prodlení. Znalkyni dále vytýká, že učinila na základě jeho účetnictví závěry o jeho předlužení, ačkoli podniká jako fyzická osoba, a tudíž jeho veškerý majetek se v účetnictví nenachází, a o předlužení by mohlo jít až v případě, kdyby výše dluhu převýšila veškerý jeho majetek a ten znalkyně neznala a ani ho nezjišťovala. Dále poukazoval na jednání poškozené, která po něm začala požadovat lichvářské úroky z půjčené částky. Dále opakoval svoji obhajobu, že i po zápočtu částky 50 000 Kč mu poškozená dluží za provedené práce a materiál dodaný na její dům. Sám v této souvislosti odhaduje hodnotu prací a materiálu na částku 1 000 000 Kč. Dále poukázal na to, že se jedná o čistě soukromoprávní spor, pro jehož věcné řešení neposkytuje trestní řízení dostatečný prostor.

15. O odvolání bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným usnesením odvolacího soudu tak, že odvolání stěžovatele i poškozené bylo zamítnuto. K námitce ohledně nepřítomnosti advokáta u hlavního líčení dne 18. září 2007 odvolací soud uvedl, že časová kolize advokáta mezi zastupováním u různých jednání zpravidla není dostatečně závažným důvodem pro to, aby kterékoli již nařízené jednání bylo odročováno, neboť je na samotném advokátovi, aby bez újmy na procesním postavení a zájmech zastupovaného klienta nastalou kolizi podle své vůle a výběru řešil substitucí. K námitkám stěžovatele ohledně závěrů znaleckého posudku uvedl, že i kdyby dílčí vyjádření znalkyně bylo možno posuzovat jako vyjádření, které není v souladu s její odborností, pak to neznamená, že takový znalecký posudek je vadný. Odvolací soud uvedl, že pro vlastní posouzení jednání stěžovatele je rozhodující, že bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že si vypůjčil od poškozené částku 50 000 Kč a že se zavázal tuto částku zaplatit do sedmi dnů, ačkoliv věděl, že nemá finanční prostředky na její splacení v dohodnutém termínu. Z toho odvolací soud dovodil, že stěžovatel uvedl poškozenou v omyl, neboť musel vědět, že svým jednáním může způsobit porušení zájmu chráněného trestním zákonem.

16. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu. V něm zopakoval své výhrady, které uplatnil již v odvolání a které nebyly odvolacím soudem zohledněny. K otázce účasti obhájce u hlavního líčení dne 18. září 2007 doplnil, že se jednalo o věc složitou, která byla již v takovém stadiu dokazování, že nebylo možné věc dát do substituce jinému. Dále namítl, že skutková věta rozsudku neobsahuje znaky trestného činu, za který byl odsouzen, a to především proto, že v ní není vyjádřeno, zda se skutku, který mu byl kladen za vinu, dopustil úmyslně, ačkoliv se jedná o trestný čin úmyslný. Není z ní patrno, jakým jednáním a jakým způsobem a koho měl uvést v omyl a v čem tento omyl spočíval. Poukazuje na to, že měl důvod očekávat příjem, a to navíc přímo od poškozené za práce na jejím domě.

17. K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve se zabýval otázkou neúčasti obhájce u hlavního líčení konaného před soudem prvního stupně dne 18. září 2007. Tuto námitku stěžovatele podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) trestního řádu. Uvedl, že postup nalézacího soudu a k němu se vztahující stanovisko odvolacího soudu nelze akceptovat. Odvolal se na argumenty vyjádřené v důvodech rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 636/2002, kde se za naplnění tohoto dovolacího důvodu označují i případy, kdy obviněný sice obhájce má, ale orgány činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil. Pokud se tedy stěžovatel rozhodl nechat se obhajovat zvoleným obhájcem, avšak soud postupoval tak, jako by to nemělo z procesního hlediska žádný význam, lze z toho dovodit, že obhájce neměl, ač jej ze zákona mít měl. Další námitku týkající se skutkové věty výroku rozsudku podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Uvedl, že skutková věta výroku o vině, jak je uvedena v rozsudku nalézacího soudu, je "z gramatického a stylistického hlediska žalostný paskvil". Za hlavní vadu pak spatřuje okolnost, že skutečně, jak namítl stěžovatel v dovolání, neobsahuje žádná skutková zjištění, jež by mohla odůvodnit část právní věty "uvedl někoho v omyl". Skutková a právní věta výroku je tak v nesouladu a rozhodnutí tak vykazuje vadu podřaditelnou pod výše uvedený dovolací důvod. Ve vyjádření dále uvedl, že stěžovateli lze přisvědčit i v řadě dalších námitek týkajících se výroku o vině, zejména, že soudy vůbec nebraly zřetel na zvláštní vztahy mezi poškozenou a stěžovatelem. Uzavřel, že konečné rozhodnutí je zatíženo extrémním nesouladem mezi obsahem provedených důkazů a právními vývody z nich učiněnými, zejména ohledně subjektivní stránky trestného činu.

18. Dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Dovolání v té části, ve které stěžovatel napadal nepřítomnost svého obhájce u hlavního líčení, posoudil Nejvyšší soud jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) trestního řádu. Podle jeho závěru nedošlo k porušení práv stěžovatele, neboť zmocněný advokát se mohl nechat zastoupit substitutem. Nejvyšší soud vyslovil názor, že obhájce je sice i v otázce substituce vázán vůlí svého klienta, avšak tato vázanost není bezbřehá, neboť limitem pro ni je vymezení obsažené v udělené plné moci, a pokud obviněný vzal na vědomí, že zmocněný advokát je oprávněn si ustanovit za sebe zástupce, pak se nemůže domáhat odročení hlavního líčení z toho důvodu, že trvá na osobní účasti zvoleného obhájce. Proto dospěl k závěru, že dovolání v této části je zjevně neopodstatněné. Ohledně dalšího dovolacího důvodu po podrobném rozboru namítaných skutečností dospěl k závěru, že skutek stěžovatele byl důvodně posouzen jako trestný čin podvodu, aiv této části odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné. V této souvislosti se mimo jiné odvolal i na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nález sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405).

III.

Vyjádření účastníků řízení

19. Ústavní soud vyzval ostatní účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

20. Nejvyšší soud v obecné rovině poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž byla rozebrána úprava problematiky zastoupení. Stěžovatel tak při zmocnění obhájce vzal na vědomí, že advokát je oprávněn si ustanovit za sebe zástupce. Tento obsah plné moci stěžovatel i státní zástupce ve vyjádření k dovolání pominuli. Jakkoliv je tedy obhájce vázán vůlí svého klienta, je limitem této vázanosti omezení obsažené v plné moci. S ohledem na text plné moci se tedy stěžovatel nemohl domáhat odročení hlavního líčení s poukazem na vyhraněný aktuální požadavek. Bylo naopak na stěžovateli a jeho obhájci, aby při kategorickém požadavku samosoudkyně soudu prvního stupně na konání hlavního líčení ve stanoveném termínu nalezli takové řešení, které by vedlo jak k respektování obhajovacích práv, tak i obsahu udělené plné moci. Šlo přitom o skutkově i právně nepříliš složitou věc (jediný skutek majetkového charakteru), jejíž spisový materiál nebyl natolik obsáhlý, aby se s jeho obsahem případný substitut nemohl v relativně krátké době seznámit. Substitut by přitom nebyl "neplnohodnotným náhradníkem", protože by jím mohl být zase jen advokát nebo advokátní koncipient. Relevanci by neměla ani případná námitka, že text plné moci je formulován natolik paušálně pro různé věci, že stěžovatel ani jeho obhájce nemohli domyslet, jaký důsledek má písemně vyjádřený souhlas obviněného se substitucí.

21. Ve vztahu k nedostatkům skutkové věty Nejvyšší soud shledal, že tato ve spojení s navazující právní větou základní zákonná kritéria splňuje, a proto může obstát. Soudy nižších stupňů správně uvedly okolnosti, ze kterých je zřejmé, že obviněný měl v úmyslu uvést poškozenou v omyl předstíráním okolností, které nebyly v souladu se skutečností. Konkrétně uváděl nepravdivý údaj o lhůtě splacení půjčky a zamlčel faktický stav vlastní insolventnosti, čímž poškozenou uvedl v omyl o reálné možnosti úhrady půjčky. Od samého počátku byl nejméně srozuměn s tím, že nebude schopen v dohodnutém termínu peníze vrátit.

22. Nejvyšší soud je tedy názoru, že nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, a proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

23. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci odkázal na všechna rozhodnutí obecných soudů, která označil v jejich spojení za zcela dostatečná i ve vztahu k důvodům ústavní stížnosti stěžovatele, neboť se tato rozhodnutí podstatou namítané problematiky zabývají. Navrhl, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta.

24. Nejvyšší státní zastupitelství a Krajské státní zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci se postavení vedlejších účastníků řízení vzdala. Okresní soud v Šumperku se k ústavní stížnosti nevyjádřil a Okresní státní zastupitelství v Šumperku na výzvu Ústavního soudu nijak nereagovalo.

IV.

Formální náležitosti

25. Ještě předtím, než se Ústavní soud začne zabývat podstatou věci, je vždy povinen přezkoumat formální náležitosti návrhu. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

26. Stěžovatel jako posledního procesního prostředku k ochraně svých práv použil dovolání. Rozhodnutí dovolacího soudu mu bylo doručeno dne 8. září 2008. Ústavní stížnost byla předána k poštovní přepravě dne 29. září 2008. Ústavní stížnost byla podána řádně v zákonem stanovené lhůtě. Směřuje proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a po obsahové stránce splňuje náležitosti kladené na podání Ústavnímu soudu. Ústavní soud proto konstatuje, že ústavní stížnost byla podána řádně a včas.

V.

Právní východiska a závěry ve vztahu k napadeným rozhodnutím

A/ K otázce práva na právní pomoc garantovanou čl. 37 odst. 2 Listiny

27. Vedle presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) je jedním z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se trestní řízení vede, právo na obhajobu (čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny). Jeho hlavním účelem je dosažení spravedlivého rozhodnutí. Jde o právo, které je nejen ve prospěch a v zájmu trestně stíhané osoby, ale nepochybně také v zájmu demokratického právního státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Stát, má-li zajistit uvedená ústavně garantovaná práva, musí proto v zákoně upravujícím trestní řízení vytvořit podmínky procesních záruk postavení obhájce i obviněného.

28. Ustanovení § 33 odst. 1 trestního řádu konkretizuje základní práva obviněného, který má mj. právo zvolit si obhájce a radit se s ním i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení, a je-li ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, může s obhájcem mluvit bez přítomnosti třetí osoby. Práva vyplývající z tohoto ustanovení je nutno vykládat nikoli omezujícím způsobem, ale při použití ústavněprávní interpretace s ohledem na záruky spravedlivého procesu (viz sp. zn. I. ÚS 592/2000, N 15/25 SbNU 115).

29. Z práva svobodné volby obhájce a jisté autonomie jeho postavení v řízení před soudem současně vyplývá obhájcova povinnost podřídit výkon obhajoby podmínkám zákona (§ 41 trestního řádu, § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů) a současně též jeho povinnost dbát při poskytování právní pomoci etických pravidel svého povolání. Za splnění povinností daných ustanoveními trestního řádu obhájce odpovídá nikoli soudu (orgánu veřejné moci), ale obhajovanému, příp. orgánu, jemuž je kárně podroben (§ 32 zákona o advokacii). Pokud obhájce při výkonu obhajoby své povinnosti poruší nebo poskytuje-li právní pomoc v rozporu s platným právem nebo s etickými pravidly, a nejde-li přitom o trestný čin, nelze nápravu sjednat jinak než prostřednictvím České advokátní komory.

30. Z odpovědnosti obhajovaného za volbu obhájce ovšem nelze bez dalšího dovozovat povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce. Součinnost obžalovaného (obviněného) na procesní aktivitě nelze zásahy státu nikterak vynucovat (§ 33 odst. 1 al. 1 trestního řádu), a to ani tehdy, jestliže účast obžalovaného (obviněného) u provádění důkazů je nepominutelnou procesní podmínkou (§ 202 odst. 3 al. 1 trestního řádu). V nálezu sp. zn. III. ÚS 83/96 (č. 293/1996 Sb., N 87/6 SbNU 123) Ústavní soud vyvodil, že se jeví "z ústavního hlediska - přiměřené a spravedlivé (tj. všem zákonným a ústavním podmínkám odpovídající) - při zvýrazněném požadavku na všechny orgány činné v trestním řízení sledovat účel trestního řízení s vynaložením veškerého úsilí a prostředků, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován takovými okolnostmi, na které, přes ono úsilí a prostředky, stát sám jako procesní strana nemá vliv; řečeno jinými slovy, jestliže překážky bránící státu, navzdory realizované snaze vazební trestní věc ve stanovené lhůtě pravomocně skončit, jsou v extrémním rozporu s účelem trestního řízení (§ 1 trestního řádu), svou podstatou a cílem porušují nejen zákon, ale současně též i podmínky spravedlivého procesu (stanoveného postupu), jak tyto vyplývají z ústavního pořádku (čl. 36 odst. 1 Listiny)". Mezi takové situace v této konkrétní věci zahrnul v citovaném nálezu Ústavní soud "zřejmé snahy (záměry) obžalovaného (obviněného) vyhnout se obmyslným jednáním důsledkům spojeným s trestním stíháním (sebepoškození, simulace či agravace ve zdravotním stavu apod.), tedy jednání nesoucí zřetelné snahy procesní obstrukce, ale i takové, které - ačkoli takové znaky postrádají - sledují již mimoprocesní cíle; takovýmto jevům zřetelně vybočujícím na úkor státu jak z ústavně chráněných procesních zásad, tak dokonce i ze samotného rámce právnosti státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), je však nutno čelit".

31. K výše uvedeným závěrům Ústavního soudu nutno ještě přiřadit nález sp. zn. III. ÚS 304/99 (N 166/16 SbNU 221), ve kterém se Ústavní soud vyslovil k otázce výkladu čl. 37 odst. 2 Listiny takto: "Článkem 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je každému v řízení před orgány veřejné (státní) moci ústavně zaručeno právo na právní pomoc, a to od počátku řízení; další ústavní garancí je zaručeno, že pro tuto právní pomoc v oblasti trestního řízení musí být vytvořeny takové (procesní) podmínky, aby mohla být poskytnuta účinně a včas (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) ... Právo obhájce plynoucí z ustanovení § 41 odst. 3 tr. ř. váže obecné soudy v oblasti trestního soudnictví zcela bezvýjimečně". V dalším nálezu sp. zn. IV. ÚS 561/01 (N 190/24 SbNU 411) vyjádřil názor, že právo na právní pomoc zaručované čl. 37 odst. 2 Listiny se vztahuje na všechny fáze řízení.

32. V nyní posuzovaném případě šlo o situaci, kdy obhájce požádal o odročení hlavního líčení pro kolizi s jiným hlavním líčením, kterou řádně doložil. Šlo o věc, která byla opakovaně projednávána soudem prvního stupně, a šlo o hlavní líčení, které bylo nařízeno poté, co soud doplnil dokazování nařízením vypracování znaleckého posudku. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí, kterým v této věci odmítl dovolání stěžovatele jako neopodstatněné, vyslovil názor, že obhájce je sice i v otázce substituce vázán vůlí svého klienta, avšak tato vázanost není bezbřehá, neboť limitem pro ni je vymezení obsažené v udělené plné moci, a pokud obviněný vzal na vědomí, že zmocněný advokát je oprávněn si ustanovit za sebe zástupce, pak se nemůže domáhat odročení hlavního líčení z toho důvodu, že trvá na osobní účasti zvoleného obhájce. Přiměřeně totéž pak Nejvyšší soud ještě jednou zdůraznil i ve vyjádření k ústavní stížnosti.

33. Ústavní soud nepovažuje právo podle čl. 37 odst. 2 Listiny a čl. 40 odst. 3 Listiny na obhajobu za vyčerpané tím, že si obviněný zvolí obhájce. Orgány činné v trestním řízení totiž musí tuto skutečnost respektovat a umožnit reálný výkon tohoto ústavně garantovaného práva.

34. Z hlediska porušení základních práv stěžovatele na právní pomoc, jako obviněného v trestním řízení, je rozhodující zjištění Ústavního soudu, že se hlavní líčení uskutečnilo přesto, že se k němu nedostavil zvolený obhájce stěžovatele, ale ani jeho substituent. Postupem soudu tak bylo stěžovateli upřeno právo na jakoukoliv právní pomoc v řízení, které bylo pro souzenou věc mimořádně důležité, neboť při něm byl proveden klíčový důkaz znaleckým posudkem a výslechem znalkyně, a byl vynesen rozsudek pro stěžovatele na rozdíl od předchozího rozsudku nepříznivý. Pokud soud měl za to, že důvody pro odročení hlavního líčení dány nebyly, nemohl takto nastalý stav řešit tím, že jednal v nepřítomnosti obhájce, ale měl z toho vyvodit odpovídající důsledky ve vztahu k obhájci, např. stížností na postup advokáta České advokátní komoře, a vyvolat tak proti němu kárné řízení a jednání odročit.

35. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že se nejednalo o nutnou obhajobu. Jakmile si totiž obviněný, u kterého nejsou splněny zákonné důvody nutné obhajoby, obhájce zvolí, má právo, aby se účastnil všech úkonů trestního řízení stejně jako obhájce v případě nutné obhajoby. Neúčast obhájce u hlavního líčení nelze chápat jako pouhé porušení smlouvy mezi advokátem a klientem o právní pomoci. Odpovědnost za výběr obhájce z hlediska jeho schopnosti účinně hájit obviněného dopadá v plné míře na toho, kdo si ho zvolil, avšak nelze ho činit odpovědným za to, že se obhájce k soudu vůbec nedostavil. Základní právo být obhajován není vyčerpáno tím, že si obhájce zvolí, ale až tím, když je zvolený obhájce při konkrétním úkonu trestního řízení také přítomen, a to buď osobně, nebo zastoupený substituentem.

36. Právo na obhajobu v sobě zahrnuje i právo žádat o odročení úkonu trestního řízení včetně hlavního líčení pro překážky na straně obhájce z toho důvodu, že obviněný žádá přítomnost zvoleného obhájce. Pokud tedy obviněný žádá o odročení hlavního líčení z toho důvodu, že se jeho obhájce z objektivních důvodů nemůže k hlavnímu líčení dostavit, aniž by se jednalo o zjevnou obstrukci, je zásadně namístě takové žádosti vyhovět. Orgány činné v trestním řízení jsou totiž povinny obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil. Pouze v případě evidentních obstrukcí by tedy v souladu s názorem obsaženým v nálezu sp. zn. III. ÚS 68/97 (N 74/8 SbNU 221) bylo možné akceptovat názor dovolacího soudu v posuzované věci.

37. Ústavní soud respektuje obavu z případných obstrukcí v trestním řízení ze strany obhájců či obviněných. K této otázce se vyjádřil v nálezu sp. zn. III. ÚS 83/96 (N 87/6 SbNU 123; 293/1996 Sb.), který je shora citován. K obecnému zájmu na řádném a ústavně souladném výkonu spravedlnosti patří i povinnost státu, aby spravedlnost (ve spravedlivém procesu) byla vykonána bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) a v přiměřené lhůtě (čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Ze základního práva na účast při jednání, které je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny, a ze základního práva na právní pomoc, které je zakotveno v čl. 37 odst. 2 Listiny, nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce. Je na orgánech činných v trestním řízení důsledně sledovat účel trestního řízení a vynaložit veškeré úsilí a prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován. Je v možnostech těchto orgánů, aby v konkrétním případě rozlišily situace, kdy je o odročení žádáno z obstrukčních důvodů, nebo kdy jsou zde jiné závažné důvody, které jsou svojí povahou natolik významné, že by odročení úkonu trestního řízení vedlo k porušení jiného základního práva, např. dalších obviněných v téže věci, případně poškozených, nebo k nenaplnění účelu trestního řízení. O takovou situaci v souzeném případu nešlo. Stěžovatel tedy správně poukázal na to, že se vždy řádně ke každému řízení dostavil a že na jeho straně, ale ani na straně jeho obhájce nebylo možno vypozorovat žádné snahy o protahování řízení. Žádost o odročení jednání byla podána za okolností, kdy zvolený obhájce měl kolizi s jiným hlavním líčením, kterou řádně doložil, a ve věci se mělo konat hlavní líčení, které mělo pro souzenou věc klíčový význam. Proto důvod trvat na přítomnosti zvoleného obhájce měl své opodstatnění, když navíc šlo o opakované hlavní líčení po zrušení předchozího zprošťujícího rozhodnutí a zvolený obhájce se osobně zúčastnil všech předchozích jednání.

38. Ústavní soud proto v této části shledal ústavní stížnost důvodnou, neboť obecné soudy svým postupem porušily základní právo stěžovatele na právní pomoc, které je garantováno v čl. 37 odst. 2 Listiny, pro oblast trestního řízení ještě dále v čl. 40 odst. 3 Listiny.

B/ K otázce hmotněprávního posouzení skutku

39. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces za situace, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257; sp. zn. III. ÚS 314/99, N 118/15 SbNU 143; aj.). Jinými slovy, Ústavní soud se cítí být oprávněn posuzovat výsledky důkazního řízení před obecným soudem za situace, kdy právní závěry, na nichž je rozhodnutí obecných soudů postaveno, výrazně nekorespondují se skutkovými zjištěními (včetně absence skutkových zjištění). V takovém případě obecný soud zasáhl do práva jednotlivce na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pokud jde současně o rozhodnutí, jímž obecný soud vysloví právní závěry týkající se trestní odpovědnosti jednotlivce, je třeba takové rozhodnutí posuzovat jako vydané v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny. Stejně tak se soud za takové situace dopustí zásahu do vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, vysloví-li v adhezním řízení současně též povinnost k úhradě finančních prostředků.

40. Trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, které má soukromoprávní základ, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je však nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře. Ústavní soud k tomu dodává, že v právním státě je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny (viz sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32 SbNU 405).

41. Podle skutkové věty ústavní stížností napadeného rozsudku Okresního soudu v Šumperku stěžovatel dne "10. září 2004 v Šumperku uzavřel s V. K. ... písemnou smlouvu o finanční půjčce, na základě které obdržel částku 50 000 Kč s tím, že se zavázal půjčku splatit dne 17. září 2004 přestože věděl, že nemá finanční prostředky v dohodnutém termínu půjčku splatit a současně neočekával žádný příjem, ze kterého byl mohl půjčku splatit, tímto jednáním způsobil poškozené V. K. škodu ve výši 50 000 Kč". V takto popsaném skutku je spatřováno naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Není úkolem Ústavního soudu posuzovat jazykovou stránku skutkové věty, která sama o sobě je po stránce stylistické i gramatické nevydařená.

42. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí interpretuje takto popsané skutkové zjištění tak, že soudy obou stupňů, jak vyplývá zejména z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a z odůvodnění rozhodnutí obou soudů, správně zdůraznily zjištění, že obviněný již v době uzavření smlouvy jednal s vědomím, že nebude schopen vzhledem ke své finanční situaci v dohodnutém velmi krátkém termínu vypůjčené peníze vrátit. Takto je nepochybně skutkové zjištění míněno, nicméně stěžovatel má pravdu, že skutková věta výroku rozsudku neobsahuje žádná skutková zjištění, jež by mohla odůvodnit část právní věty "uvedl někoho v omyl". Podstatné pro posouzení oprávněnosti ústavní stížnosti je, že se obecné soudy v této souvislosti nevypořádaly se zjištěním, že mezi stěžovatelem a poškozenou byla uzavřena dne 19. června 2004 smlouva o dílo na výstavbu obytného domu v ceně díla 1 300 000 Kč se lhůtou dokončení díla 31. července 2005 a že v době poskytnutí půjčky ve výši 50 000 Kč byla tato smlouva stěžovatelem průběžně plněna, jak o tom svědčí ve spise založená potvrzení o zálohách na tuto stavbu převzatých stěžovatelem ještě před koncem první poloviny roku 2005 (např. na č. l. 25 převzetí zálohy dne 15. června 2005, na č. l. 26 převzetí zálohy 9. května 2005, na č. l. 28 převzetí zálohy 22. dubna 2005).

43. V odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Šumperku se sice konstatuje existence této smlouvy, která je založena na č. l. 11-15 s tím, že se jedná o běžnou smlouvu o dílo, která je ale podepsána pouze stěžovatelem, nikoli poškozenou, avšak je zcela přehlédnuto, že na č. l. 96-100 spisu se nachází originál této smlouvy, který je podepsán i poškozenou. Tento celkem významný důkaz není nikde v rozhodnutí hodnocen, i když uvedená čísla listů předchází protokolu o hlavním líčení ze dne 12. ledna 2007. Není v této souvislosti hodnocena ani věrohodnost poškozené, která od počátku tvrdila, že smlouvu nepodepsala, ačkoliv právě na věrohodnosti její svědecké výpovědi je vystavěno odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ze kterého vycházely odvolací soud i soud dovolací. Její věrohodnost není konfrontována ani se zjištěním, že to byla ona, kdo připravil text dohody ze dne 20. září 2004. Na jejím základě uplatňovala jako poškozená v trestním řízení náhradu škody ve výši 847 000 Kč, tedy 1 000 Kč za každý den prodlení od 18. září 2004. Přitom stěžovatel v rámci své obhajoby u hlavního líčení konaného 27. června 2007 poukazoval na to, že byl poškozenou neustále žádán o vrácení postupně navyšované částky a že z této skutečnosti byl v depresivním stavu, což mu může potvrdit jeho manželka. Z tohoto důvodu také odešel ze stavby před jejím dokončením.

44. Zcela absentuje jakékoliv zjištění ohledně hodnoty díla, které stěžovatel pro poškozenou provedl, ačkoliv ten se od počátku hájil tím, že vypůjčenou částku hodlal splatit provedením díla a že to není on, kdo dluží, ale poškozená, která mu celé dílo nezaplatila. Rovněž tak podaný znalecký posudek z oboru "ekonomika, odvětví účetní evidence-ekonomika, ekonomická odvětví různá-daně" je nanejvýš problematický. Zadání pro znalkyni nesměřují k podstatě trestního řízení, totiž k prokázání úmyslu stěžovatele uvést poškozenou v omyl, tedy vytváření mylného dojmu o podmínkách, za nichž bude probíhat vrácení vypůjčené částky.

45. Právní závěry obecných soudů proto Ústavní soud hodnotí jako extrémně nesouladné s učiněnými skutkovými zjištěními, resp. materiálně pomíjející výsledky provedených důkazů a zjištěných skutečností. Obecné soudy tím zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 8 odst. 2 Listiny. Současně obecné soudy zasáhly do jeho vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť mu v takto provedeném řízení uložily povinnost nahradit škodu.

VI.

Závěr

46. Ústavnísoud proto ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyhověl a napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

47. Ústavnísoud neshledal, že by u ústního jednání mohlo dojít k dalšímu objasnění věci. Obecné soudy výslovně souhlasily s upuštěním od ústního jednání. Stěžovatel a Okresní státní zastupitelství v Šumperku nijak nereagovali na výzvu soudu, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, jež obsahovala poučení, že mlčení bude považováno za souhlas. Proto byly splněny podmínky § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a od ústního jednání bylo upuštěno.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru