Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2446/14 #1Usnesení ÚS ze dne 22.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Sokolov
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest ... více
Věcný rejstříkcizinec
pobyt/trvalý
soudní uvážení
trest odnětí svobody/podmíněné propuštění
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2446.14.1
Datum podání21.07.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 61

40/2009 Sb., § 88 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2446/14 ze dne 22. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: K. T. T., t. č. Věznice Horní Slavkov, 357 31 Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Ivem Žižkovským, advokátem se sídlem Martinská 10, 301 35 Plzeň, proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 25. března 2014 č. j. 36 PP 38/2014-47 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. dubna 2014 č. j. 8 To 194/2014-67, za účasti 1) Okresního soudu v Sokolově a 2) Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. července 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 a čl. 42 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 25. března 2014 č. j. 36 PP 38/2014-47 bylo rozhodnuto, že podle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), se žádost odsouzeného K. T. T. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, uloženého mu rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. září 2012 sp. zn. 7 T 22/2012, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2013 sp. zn. 7 To 127/2012, zamítá. Uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně napadl odsouzený stížností.

Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. dubna 2014 č. j. 8 To 194/2014-67 byla stížnost odsouzeného stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 25. března 2014 č. j. 36 PP 38/2014-47 podle ust. § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), jako nedůvodná zamítnuta.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že je příslušníkem jiného státu, tedy cizinec, který má na území České republiky trvalý pobyt a podle čl. 42 odst. 2 a odst. 3 Listiny by proto na něj mělo být v určitých ohledech nahlíženo jako na občana České republiky.

Stěžovatel poukazuje na to, že Listina zakládá rovnost lidí před soudy, a proto by soud neměl postupovat ve stejné věci a za stejně stanovené podmínky odlišně při rozhodování u občanů České republiky a cizinců ve smyslu čl. 42 odst. 2 Listiny. Stěžovatel dále uvádí, že tím, že zde má trvalý pobyt, by měl mít práva, jaká jsou přiznána občanům České republiky, pokud jde o spravedlivý proces a rovnost stran. Neměl by být diskriminován pohledem soudu tím způsobem, že když splní zákonné podmínky pro propuštění z výkonu trestu, nebude propuštěn z toho důvodu, že je cizinec.

Stěžovatel dále namítá, že pokud splnil zákonné předpoklady pro propuštění, neměl by být soudní mocí omezován a být nucen setrvat na území České republiky, kde je již tím, že byl odsouzen pro trestný čin, nežádoucí. Stěžovatel dále poukazuje na to, že zde má trvalý pobyt, přičemž odvolací soud při rozhodování nahlížel na stěžovatele jako na osobu, která má trvalý pobyt mimo území České republiky. Stěžovatel též odkazuje na praxi soudních a správních orgánů ohledně neudělování pobytu cizincům z důvodu, že jsou trestáni. I když je cizinec potrestaný odnětím svobody, které je podmíněně odloženo, není mu prodloužen pobyt, a tudíž v rozporu s odůvodněním rozhodnutí, že v cizině nemůže být kontrolována jeho bezúhonnost, musí opustit Českou republiku. Stěžovatel tím ukazuje dvojakost rozhodování jak u občanů České republiky a cizinců, tak i v rámci přístupu různých rozhodnutí přijímaných různými státními orgány.

III.

Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených vyplývá, že Okresní soud v Sokolově napadeným usnesením podle § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Plzni dalším napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.

Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval otázkou aplikace zákonných ustanovení o podmíněném propuštění výkonu z trestu odnětí svobody (ustanovení § 88 trestního zákoníku či v podstatě shodného ustanovení § 61 trestního zákona) a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439), usnesení sp. zn. III. ÚS 1280/08, sp. zn. III. ÚS 338/10, sp. zn. IV. ÚS 2253/14, sp. zn. III. ÚS 1645/12, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná] a dal ve svých rozhodnutích opakovaně najevo, že v systému ochrany základních práv a svobod nefiguruje základní právo na vyhovění žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Užití tohoto dobrodiní není nárokové a "automatické" pro každého vězněného, posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy, a dokonce ani naplnění zákonem předpokládaných důvodů pro podmíněné propuštění nemusí být dostatečným argumentem k tomu, aby byl tento institut aplikován (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1728/12, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2973/11). Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je tedy jakýmsi mimořádným benefitem závislým na soudcovském uvážení.

Nejedná se tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy.

Ústavní soud též vyložil, že důvodem jeho zásahu by v případech rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody mohlo dojít toliko za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by nebylo odůvodněno vůbec nebo by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)].

V souvislosti se stanovením limitů ústavněprávního přezkumu takových rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09). Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy se uskutečňuje při rozhodování o vině a trestu, přičemž dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nezaručuje [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)]. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného soudu. Ke zrušujícímu zásahu Ústavního soudu může dojít pouze za situace, kdy je napadené rozhodnutí projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud je jeho odůvodnění zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.

Krajský soud v Plzni v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že odsouzený je vietnamským státním příslušníkem a rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. září 2012 sp. zn. 7 T 22/2012 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2013 sp. zn. 7 To 127/2012 mu byl mimo jiné uložen i trest vyhoštění na dobu 10 let. Umožnit podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody u cizího státního příslušníka, který má trvalý pobyt mimo území České republiky, lze jen prostřednictvím mezinárodní spolupráce formou předání odsouzeného k výkonu trestu do domovského státu, umožňuje-li to vyhlášená mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána. Jinak u cizinců, kteří v České republice trvalý pobyt nemají, a byl jim uložen trest vyhoštění, je podmíněné propuštění vyloučeno. Důvodem je především skutečnost, že tito pachatelé obvykle musí po výkonu trestu odnětí svobody opustit území České republiky a jejich chování ve zkušební lhůtě po případném podmíněném propuštění by nebylo možné sledovat a z tohoto důvodu ani rozhodnout o tom, zda se osvědčili. Vzhledem k tomu, že mezi Vietnamskou socialistickou republikou a Českou republikou dosud není mezinárodní smlouva, která by umožňovala podmíněné propuštění, musel soud žádost odsouzeného zamítnout. V případě, že by se odsouzený nadále zdržoval na území České republiky i poté, co by byl podmíněně propuštěn, dopouštěl by se tímto svým jednáním trestného činu, neboť mu byl uložen trest vyhoštění na dobu 10 let. Tím, že by z České republiky nevycestoval, by mařil i výkon úředního rozhodnutí ve smyslu § 337 trestního zákoníku.

Krajský soud v Plzni se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil se závěrem okresního soudu, že nelze podmíněně propustit odsouzeného, u něhož nelze realizovat kontrolu chování a způsobu života ve zkušební době podmíněného propuštění. Za této situace, kdy nejen pro neexistenci příslušné mezinárodní smlouvy, ale i pro pochybnost rozporných vyjádření odsouzeného stížnostní soud neuvěřil proklamaci, že odsouzený se vzdálí z České republiky na stanovenou dobu, po kterou je vyhoštěn. Stížnostní soud podotkl, že okresní soud správně vysvětlil, že již tím, že by se odsouzený nadále zdržoval na území České republiky, by se dopouštěl dalšího trestného činu. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy podrobně odůvodnily, proč na základě provedených důkazů neshledaly důvod k vyhovění žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru