Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2445/07 #1Nález ÚS ze dne 03.04.2008Vyloučení zvoleného obhájce z důvodu jeho postavení jako svědka

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Hradec Králové
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízen... více
Věcný rejstříkSvědek
advokát/zvolený
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 65/49 SbNU 15
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.2445.07.1
Datum vyhlášení15.04.2008
Datum podání20.09.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

120/1976 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 14 odst.3 písm.d

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.2, čl. 40 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.3 písm.b, čl. 6 odst.3 písm.c

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 33 odst.1, § 35 odst.2, § 35 odst.3, § 37a odst.2, § 99 odst.2, § 37a odst.1 písm.a

85/1996 Sb., § 21, § 39


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud si obviněný sám zvolí obhájce, může stát do jeho svobodného výběru zasáhnout pouze za splnění zákonem stanovených podmínek, které je nutno vykládat restriktivně se zřetelem na jeho ústavně zaručená práva. Tento výklad se uplatní i v případě § 35 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), podle kterého je dán důvod k vyloučení obhájce, pokud v řízení vypovídá jako svědek. Nepostačuje tedy úmysl orgánů činných v trestním řízení někdy v budoucnu obhájce jako svědka vyslechnout, ani samotné předvolání obhájce jako svědka k výslechu. Opačný výklad představuje nepřípustný zásah do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a do práva na obhajobu dle čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele M. A. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 3. dubna 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 2007 sp. zn. 11 To 295/2007 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2007 sp. zn. 0 Nt 1082/2007.

Narativní část

Okresní soud rozhodl o vyloučení zvoleného obhájce stěžovatele z jeho obhajoby dle § 37a odst. 1 písm. a) a § 35 odst. 3 trestního řádu z důvodu, že je zapotřebí jej vyslechnout jako svědka v trestní věci stěžovatele. Obhájce požádal stěžovatele o zproštění povinnosti mlčenlivosti. Stěžovatel podepsal písemné prohlášení, že nesouhlasí se zproštěním mlčenlivosti. Obhájce stěžovatele byl předvolán k výslechu, přičemž se odvolal na § 99 odst. 2 trestního řádu a ve věci nevypovídal. Krajský soud se ztotožnil s argumenty soudu I. stupně.

Stěžovatel namítal, že k postupu dle § 37a odst. 1 písm. a) a § 35 odst. 3 trestního řádu nestačí, že zvolený obhájce může být vyslechnut jako svědek, ale musí být v řízení skutečně vyslechnut.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že výklad ustanovení § 35 odst. 3 ve spojení s § 37a odst. 1 písm. a) trestního řádu, jak jej provedly obecné soudy, vybočil ze standardů výkladu, a tím i z mezí ústavnosti. Podle citovaných ustanovení je dán důvod k vyloučení obhájce z obhajování obviněného či obžalovaného za podmínky, že v tomto řízení obhájce jako svědek vypovídá, jako znalec podává znalecký posudek a nebo je činný jako tlumočník. Z doslovného výkladu § 35 odst. 3 je zřejmé, že nepostačuje úmysl orgánů činných v trestním řízení někdy v budoucnu obhájce jako svědka vyslechnout, ani samotné předvolání obhájce jako svědka k výslechu.

Je-li obhájce předvolán jako svědek, může se odvolat na státem uloženou povinnost mlčenlivosti ve smyslu § 21 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, dle nějž je advokát povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb. Povinnosti mlčenlivosti může advokáta zprostit pouze klient a po jeho smrti právní nástupce klienta.

Ústavně zaručené právo na obhajobu (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny) spolu s presumpcí neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) jsou základními podmínkami spravedlivého trestního procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny); tyto ústavní záruky se promítají i do příslušného procesního předpisu, do trestního řádu (§ 33 odst. 1 tr. ř.), jenž je ve shodě s Ústavou budován zcela zřetelně na zásadě priority volby obhájce (§ 33 odst. 1, § 37 odst. 2 trestního řádu), kterou je obviněný (obžalovaný) oprávněn uplatnit v kterémkoli stádiu neskončeného řízení (§ 37 odst. 2 trestního řádu); je proto zásadně věcí obviněného (obžalovaného), kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním řízení (§ 37 trestního řádu) svou obhajobou pověří, příp. zda svého práva volby vůbec využije. Pokud si však obviněný obhájce sám zvolí, může stát do jeho svobodného výběru zasáhnout pouze za splnění zákonem stanovených podmínek, které je nutno vždy vykládat restriktivně se zřetelem na jeho ústavně zaručená práva.

Ze shora uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že soudy tím, že rozhodly o vyloučení obhájce stěžovatele z jeho obhajoby, aniž by byly splněny podmínky stanovené v § 35 odst. 3 trestního řádu, porušily jak ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, tak i jeho právo na obhajobu dle čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Dagmar Lastovecká. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 2445/07 ze dne 3. 4. 2008

N 65/49 SbNU 15

Vyloučení zvoleného obhájce z důvodu jeho postavení jako svědka

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 3. dubna 2008 sp. zn. II. ÚS 2445/07 ve věci ústavní stížnosti M. A. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 2007 sp. zn. 11 To 295/2007 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2007 sp. zn. 0 Nt 1082/2007, kterými bylo rozhodnuto o vyloučení stěžovatelem zvoleného obhájce z jeho obhajování.

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 2007 sp. zn. 11 To 295/2007 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2007 sp. zn. 0 Nt 1082/2007 se ruší.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadeným usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto o vyloučení zvoleného obhájce stěžovatele Mgr. H. z jeho obhajoby podle § 37a odst. 1 písm. a) trestního řádu z důvodu uvedeného v § 35 odst. 3 trestního řádu. Proti usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud zamítl.

Důvodem pro vyloučení obhájce stěžovatele byla skutečnost, že tento obhájce měl být v trestní věci stěžovatele vyslechnut jako svědek. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že návrh policie na vyloučení obhájce z jeho obhajoby v uvedené trestní věci i samotná rozhodnutí soudů jsou nezákonná, protože se jedná pouze o účelová rozhodnutí, vyprovokovaná prací obhajoby, která se snažila důsledně dbát procesních předpisů a domáhala se práv obviněného, o čemž má svědčit nespočet žádostí o odstranění průtahů v řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že k postupu podle § 37a odst. 1 písm. a) trestního řádu nestačí, že zvolený obhájce může být vyslechnut jako svědek, ale musí být nade vší pochybnost zřejmé, že zvolený obhájce bude v řízení skutečně jako svědek vyslechnut, a musí být alespoň rámcově patrno, k čemu konkrétně by měl vypovídat a co by měl jeho výslech objasnit. Stejně tak policejní orgán v rámci svého návrhu nebral vůbec v potaz zákaz výslechu osoby obhájce podle § 99 odst. 2 trestního řádu. Povinností mlčenlivosti byl obhájce vázán podle § 21 a 39 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o advokacii"). Do dne podání ústavní stížnosti (20. 9. 2007) nebyl bývalý obhájce stěžovatele vůbec předvolán k podání svědecké výpovědi, ačkoli trestní stíhání bylo zahájeno již dne 26. 2. 2007.

Dne 26. 10. 2007 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, v němž stěžovatel upozorňuje, že bývalý obhájce se zúčastnil dne 18. 10. 2007 výslechu a v průběhu tohoto úkonu sdělil policejnímu orgánu, že je ve smyslu § 21 zákona o advokacii vázán povinností mlčenlivosti, a z tohoto důvodu se na něj vztahuje zákaz výpovědi podle § 99 odst. 2 trestního řádu. Současně požádal o vyrozumívání o probíhajících úkonech trestního řízení, kterých by se rád dále účastnil jako obhájce stěžovatele. Dosud se tak nestalo, a dochází tak k zásahu do práva na obhajobu stěžovatele, protože úkony trestního řízení nadále probíhají bez přítomnosti zvoleného obhájce dle plné moci.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení i Policie České republiky. Oba soudy, krajský i okresní, ve svých vyjádřeních odkázaly na odůvodnění napadených usnesení. Policie České republiky, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, Ústavnímu soudu sdělila, že v průběhu řízení bylo plně respektováno právo obviněného na zvolení obhájce. Důvody pro vyloučení obhájce z obhajování stěžovatele jsou v dané trestní věci splněny a obhájce byl již jako svědek vyslechnut. Nelze dopředu předjímat obsah výpovědi svědka ani využití jeho práva k odepření výpovědi.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena práva nebo svobody jeho účastníka chráněná předpisy ústavního pořádku.

V daném případě stěžovatel zejména namítá, že postupem obecných soudů podle § 37a odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na právní pomoc a obhajobu [čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina")], jakož i právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Po přezkoumání obou napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že uvedená ústavně zaručená práva stěžovatele byla postupem soudů porušena, a proto je ústavní stížnost důvodná.

Jednou ze základních zásad trestního řízení je, že ten, proti němuž se řízení vede, musí být v každém období řízení poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a o právu zvolit si obhájce, přičemž všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny umožnit mu uplatnění jeho práv. Blíže toto právo konkretizuje § 33 odst. 1 trestního řádu týkající se postavení obviněného a § 35 až 41 trestního řádu upravující postavení obhájce. V daném případě stěžovatel využil svého práva a zvolil si svého obhájce sám.

V ustanovení § 35 odst. 2 a 3 trestního řádu jsou stanoveny podmínky, při jejichž splnění lze postupovat podle § 37a odst. 1 písm. a) trestního řádu a vyloučit zvoleného obhájce z obhajování. V projednávané věci byl vyloučen obhájce zvolený stěžovatelem s odkazem na důvod uvedený v § 35 odst. 3 trestního řádu, podle něhož "v trestním řízení nemůže být obhájcem advokát, který v něm vypovídá jako svědek, podává znalecký posudek nebo je činný jako tlumočník.". Důvodem pro vyloučení obhájce byla dle okresního soudu skutečnost, že je zapotřebí jej vyslechnout jako svědka, neboť byl v kontaktu s obviněným stěžovatelem, jakož i s dalšími osobami (R. J. a P. D.). Krajský soud poté zamítl stížnosti stěžovatele i obhájce Mgr. H. jako nedůvodné a ztotožnil se s argumenty soudu prvního stupně. Obhájce je podle soudu třeba vyslechnout jako svědka u skutku vydírání na svědcích R. J. a P. D., kteří měli před obhájcem stěžovatele dne 3. 4. 2003 podepsat prohlášení, jehož obsahem byla výpověď svědka trestného činu.

Ústavní soud se předně zaměřil na otázku, zda užitým výkladem ustanovení § 35 odst. 3 ve spojení s § 37a odst. 1 písm. a) trestního řádu nebyly založeny nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zde jmenovitě do práva na spravedlivý proces.

Jak již bylo v judikatuře Ústavního soudu zdůrazněno, referenčním hlediskem pro Ústavní soud není jednoduché právo, nýbrž ústavně zaručená základní práva plynoucí jak z Listiny základních práv a svobod, tak z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách. Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Výklad a aplikaci norem jednoduchého práva nelze provádět zcela autonomně, tedy bez ohledu na ochranu základních práv jednotlivce plynoucích z norem ústavního pořádku České republiky.

Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)].

Ústavní soud se ztotožnil s argumentací stěžovatele obsaženou v ústavní stížnosti a je nucen konstatovat, že výklad ustanovení § 35 odst. 3 trestního řádu, jak jej provedly obecné soudy, vybočil ze standardů výkladu, a tím i z mezí ústavnosti. Obecné soudy vyložily zmíněné ustanovení nejen v rozporu s jeho účelem, nýbrž i v rozporu s jeho jazykovým výkladem, čímž nepřípustně zasáhly do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle citovaného ustanovení trestního řádu je dán důvod k vyloučení obhájce z obhajování podle § 37a odst. 1 písm. a) trestního řádu za podmínky, že v tomto řízení obhájce jako svědek vypovídá, jako znalec podává znalecký posudek nebo je činný jako tlumočník. Z doslovného výkladu citovaného ustanovení je zřejmé, že nepostačuje úmysl orgánů činných v trestním řízení někdy v budoucnu obhájce jako svědka vyslechnout ani samotné předvolání obhájce jako svědka k výslechu. Jinými slovy, tato překážka nenastane, pokud advokát, který má být ve věci činný jako obhájce, v trestním řízení nebude vypovídat jako svědek, nepodá znalecký posudek nebo nebude činný jako tlumočník, byť je i k úkonům trestního řízení, v rámci nichž by měl takto vystupovat, předvolán či o nich vyrozuměn.

Je-li obhájce předvolán jako svědek, může se odvolat na státem uloženou povinnost mlčenlivosti ve smyslu § 21 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož je advokát povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb (odstavec 1). Povinnosti mlčenlivosti může advokáta zprostit pouze klient a po jeho smrti či zániku právní nástupce klienta; má-li klient více právních nástupců, ke zproštění advokáta povinnosti mlčenlivosti je potřebný souhlasný projev všech právních nástupců klienta. Zbavení povinnosti mlčenlivosti advokáta klientem nebo jeho právním nástupcem anebo jeho právními nástupci musí být provedeno písemnou formou a musí být adresováno advokátovi; v řízení před soudem tak lze učinit i ústně do protokolu. I poté je však advokát povinen zachovávat mlčenlivost, je-li z okolností případu zřejmé, že ho klient nebo jeho právní nástupce této povinnosti zprostil pod nátlakem nebo v tísni (odstavec 2). Jestliže se obhájce dovolá povinnosti mlčenlivosti, platí v takovém případě zákaz výslechu podle § 99 odst. 2 trestního řádu. Potom vzhledem k okolnostem výslech obhájce jako svědka nepřichází v úvahu a obhájci nelze ve výkonu obhajoby bránit.

V projednávané věci Ústavní soud z předloženého spisového materiálu zjistil, že obhájce stěžovatele měl v trestním řízení podle návrhu policie vypovídat o okolnostech, za kterých poskytoval právní službu pro svého klienta (stěžovatele), kterou bylo sepsání prohlášení svědka trestného činu (R. J. a P. D.). Dne 14. 3. 2007 požádal obhájce stěžovatele o zproštění povinnosti mlčenlivosti k tomuto skutku. Stěžovatel dne 3. 4. 2007 podepsal písemné prohlášení o nezproštění obhájce povinnosti mlčenlivosti, které bylo založeno do příslušného trestního spisu, a měla je tedy k dispozici jak policie, která navrhovala vyloučení obhájce z obhajoby stěžovatele, tak i příslušný soud, který ve věci rozhodoval. V době rozhodnutí soudu (1. 6. 2007) bylo již zřejmé, že obhájce jako svědek vypovídat nemůže, neboť se na jeho osobu vztahuje § 99 odst. 2 trestního řádu o zákazu výslechu, a podmínky stanovené § 35 odst. 3 trestního řádu tedy vůbec nenastanou, přesto však soud svým rozhodnutím obhájce z obhajoby vyloučil. K výslechu byl obhájce stěžovatele předvolán až na den 18. 10. 2007, přičemž se odvolal na § 99 odst. 2 trestního řádu a ve věci vůbec nevypovídal.

Ústavní soud je přesvědčen, že jestliže bylo nepřípustným výkladem jednoduchého práva týkajícího se postavení zvoleného obhájce v trestním řízení porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, v daném konkrétním případě to znamená i zásah do stěžovatelova práva na obhajobu.

Právo na obhajobu je jedním z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž je trestní řízení vedeno, a směřuje k dosažení spravedlivého rozhodnutí, vydaného nejen v zájmu trestně stíhané osoby, ale nepochybně také v zájmu demokratického právního státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy). Stát proto musí zajistit takové podmínky, aby uvedené principy bylo možné realizovat cestou příslušných procesních záruk postavení obhájce i obviněného. Právo na obhajobu je upraveno ve všech základních mezinárodních dokumentech zabývajících se základními lidskými právy a svobodami.

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech upravuje v čl. 14 odst. 3 písm. d) právo každého, kdo je obviněn z trestného činu "být souzen za své přítomnosti a obhajovat se osobně nebo prostřednictvím obhájce, kterého si sám zvolí; má být poučen o svých právech a má mu být poskytnuta právní pomoc v každém případě, kdy to zájmy spravedlnosti vyžadují, a aniž by v takovém případě sám platil náklady, jestliže nemá dostatečné prostředky k úhradě".

Právo na obhajobu je zakotveno i v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a to v čl. 6 odst. 3 písm. c), podle něhož každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: "obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují".

Právem na obhajobu se zabýval i Ústavnísoud, který ve svých rozhodnutích vyjádřil některé atributy tohoto základního práva opírající se i o právní řád český, konkrétně o Listinu [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 592/2000 ze dne 12. 2. 2002 (N 15/25 SbNU 115)]. Podle čl. 37 odst. 2 Listiny každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Citovaný nález se odvolává též na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, která stanoví v čl. 6 odst. 3 písm. b) a c), že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má mj. právo na přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby a právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru. Uvedená ustanovení zakotvují některé základní procesní záruky práva na spravedlivé řízení, které jsou nepominutelnou součástí pojmu právního státu.

Ústavně zaručené právo na obhajobu (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny) spolu s presumpcí neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) jsou základními podmínkami spravedlivého trestního procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny); tyto ústavní záruky se promítají i do příslušného procesního předpisu, do trestního řádu (§ 33 odst. 1 trestního řádu), jenž je ve shodě s Ústavou budován zcela zřetelně na zásadě priority volby obhájce (§ 33 odst. 1 a § 37 odst. 2 trestního řádu), kterou je obviněný (obžalovaný) oprávněn uplatnit v kterémkoli stadiu neskončeného řízení (§ 37 odst. 2 trestního řádu); je proto zásadně věcí obviněného (obžalovaného), kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním řízení (§ 37 trestního řádu) svou obhajobou pověří, příp. zda svého práva volby vůbec využije. Pokud si však obviněný obhájce sám zvolí, může stát do jeho svobodného výběru zasáhnout pouze za splnění zákonem stanovených podmínek, které je nutno vždy vykládat restriktivně se zřetelem na jeho ústavně zaručená práva.

Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Ústavnísoud k závěru, že Okresní soud v Hradci Králové a Krajský soud v Hradci Králové tím, že rozhodly o vyloučení obhájce stěžovatele z jeho obhajoby, aniž by byly splněny podmínky stanovené v § 35 odst. 3 trestního řádu, porušily jak ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, tak i jeho právo na obhajobu podle čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru