Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 244/98Nález ÚS ze dne 13.03.2001Interpretace §8/1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkZnalecký posudek
interpretace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 43/21 SbNU 383
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.244.98
Datum podání26.05.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 120, § 121

87/1991 Sb., § 8


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 244/98 ze dne 13. 3. 2001

N 43/21 SbNU 383

Interpretace §8/1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

navrhovatelů 1) ing. F. H., 2) M. L., a 3) A. Š., všech

zastoupených advokátem JUDr. V. K., za účasti Nejvyššího soudu ČR,

Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako

účastníků řízení a Československých automobilových opraváren,

státního podniku, se sídlem v Praze 10, Průběžná č. 76,

zastoupených advokátem JUDr. S. P., jako vedlejšího účastníka,

proti výroku sub. II. rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze

dne 17. 2. 1998, čj. 2 Cdon 1667/97-251, a proti obsahově

odpovídajícím výrokům rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 20.

5. 1996, čj. 19 Co 21/96-218, a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze

dne 19. 9. 1995, čj. 13 C 43/92-188, takto:

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 2.

1998, čj. 2 Cdon 1667/97-251 se v části, jíž bylo zamítnuto

dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen

rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byla zamítnuta

žaloba na vydání budovy tovární haly na parcele č. 3403

v katastrálním území Strašnice, a v této části i rozsudky

Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 1996, čj. 19 Co 21/96-218,

a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 9. 1995, čj. 13

C 43/92-188, zrušují.

Ve zbylé části se návrh zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé podali dne 25. 5. 1998 ústavní stížnost, kterou

se domáhají "zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2.

1998, sp. zn. 2 Cdon 1667/97, jímž bylo zamítnuto dovolání žalobců

(nyní stěžovatelů) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

20. 5. 1996, čj. 19 Co 21/96-218, pokud jím byl potvrzen rozsudek

Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 9. 1995, čj. 13

C 43/92-188, v části, kterou byla zamítnuta žaloba na vydání

budovy tovární haly na parcele č. 3403 včetně přístaveb stojících

na části parcel č. 3404/1 (správně 3404/2) a 3405 a na vydání

parcely č. 3404/1 (správně 3404/2) a 3405 v katastrálním území S."

(napadají tedy část výroku sub. II.), a dále zrušení "výše

označených částí" rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 20. 5.

1996, čj. 19 Co 21/96-218, a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne

19. 9. 1995, čj. 13 C 43/92-188. Vedle toho navrhovali odložení

vykonatelnosti prvně uvedeného rozhodnutí v části, proti níž

ústavní stížnost podali. Podle názoru stěžovatelů došlo uvedenými

rozhodnutími k porušení čl.11 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl.

6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále

jen "Úmluva").

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis

Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 13 C 43/92, z něhož zjistil,

že navrhovatelé (v řízení před obecnými soudy žalobci) se proti

žalovanému - Československým automobilovým opravnám - domáhali

podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vydání

domu čp. 1543 na pozemku parc. č. 3401, pozemku parc. č. 3403

spolu s halou a přístavbou haly, pozemku parc. č. 3404/1

s drobnými stavbami, pozemku parc. č. 3404/2 s kotelnou a pozemku

parc. č. 3405 s drobnými stavbami, vše zapsáno v katastru

nemovitostí u Katastrálního úřadu Praha-město pro k.ú. S. Žalobě

stěžovatelů bylo původním rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10,

ze dne 22. 4. 1993, čj. 13 C 43/92-47, v plném rozsahu vyhověno.

Soud přitom vycházel ze zjištění, že stěžovatelé jsou podle

ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, oprávněnými osobami a že nemovitosti přešly na

stát podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) citovaného zákona.

Podle názoru soudu prvního stupně zde nebyla žádná skutečnost,

bránící vydání uvedených nemovitostí, neboť v řízení nebylo

prokázáno, že by podle ustanovení § 8 odst. 1 citovaného zákona

uvedené stavby ztratily zásadní přestavbou svůj stavebně technický

charakter.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 11. 1993, čj. 19 Co

421/93-73, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného

zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Podle názoru

odvolacího soudu nebyl závěr soudu prvního stupně, že znárodnění

uvedených nemovitostí bylo vykonáno v rozporu s tehdy platnými

předpisy, dostatečně podložen potřebným skutkovým zjištěním,

zejména ve vztahu k eventuální "zásadní přestavbě", kterou by

stavba ztratila původní stavebně technický charakter, a k otázce,

zda nebyla navrhovatelům poskytnuta náhrada za znárodněné

nemovitosti.

Soud prvního stupně podle pokynu odvolacího soudu doplnil

dokazování a po dalším řízení, ve kterém mimo jiné připustil změnu

žalobního návrhu, rozhodl rozsudkem ze dne 19. 9. 1995, čj. 13

C 43/92-188, tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. Z odůvodnění

plyne, že nemovitosti přešly na stát v rozporu se znárodňovacími

předpisy a předpoklad ustanovení § 6 odst.1 písm. k) zákona

č. 87/1991 Sb. je tak naplněn. Dále soud konstatoval, že

stěžovatelé jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení § 3

citovaného zákona a žalovaný je osobou povinnou. Vyhovění návrhu

však podle názoru soudu brání ustanovení § 8 odst. 1 a 3

citovaného zákona, neboť v řízení bylo prokázáno, že nemovitosti

doznaly podstatných změn proti stavu v době znárodnění. Soud

zejména konstatoval, že současné využití "objektu je poněkud

odlišné", řada "objektů" byla odstraněna a na jejich místě byly

vybudovány "objekty" jiné, stávající "objekty" byly přestavěny

a vznikly i "objekty" nové. Jediným "objektem", který dle soudu

nedoznal změn, je stavba čp. 1543. Jeho vydání, jako jediné

nemovitosti, nic nebrání, soud ovšem konstatoval, že je vázán

návrhem natolik, že nemůže žalobě vyhovět jen částečně.

K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudkem ze dne

20. 5. 1996, čj. 19 Co 21/96-218, rozsudek soudu prvního stupně

změnil tak, že uložil žalovanému povinnost vydat stěžovatelům

stavbu čp. 1543 (bez spojovacího krčku) a pozemek č. parc. 3401,

zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu Praha-město pro

katastrální území S. V ostatním rozsudek soudu prvního stupně

potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že akceptoval závěr

soudu prvního stupně o postavení stěžovatelů jako oprávněných osob

a žalovaného jako osoby povinné. Pro posouzení ztráty původního

technického charakteru dotčených nemovitostí provedl odvolací soud

další dokazování. Dospěl k závěru, že s ohledem na ustanovení

§ 8 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, lze

vydat pouze stavbu čp. 1543 a pozemek touto stavbou zastavěný,

protože jedině tato stavba podstatné změny po jejím převzetí

státem nedoznala. Vyslovil přitom názor, že právní závěr soudu

prvního stupně o vázanosti návrhem účastníka je nesprávný, neboť

dle ustanovení § 153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský

soudní řád (dále jen "o.s.ř."), nelze vydat více, než účastník

požaduje, avšak lze vydat méně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání jak

stěžovatelé (dříve žalobci), tak žalovaný. Dovolání stěžovatelů

směřovalo proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího

soudu, žalovaný napadl část rozsudku, kterou byl změněn výrok

soudu I. stupně. Dovolací soud konstatoval, že rozsudek odvolacího

soudu je, z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, správný ve

vztahu k "požadavku na vydání domu č. 1543, budovy tovární haly

nacházející se především na pozemkové parcele č. 3403

a pozemkových parcel č. 3401, 3404/2, 3405." Dovolací soud proto

zrušil pouze část rozsudku, jíž bylo rozhodnuto o pozemkových

parcelách č. 3403 a 3404/1 a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu

soudu k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku Nejvyššího soudu podali stěžovatelé

ústavní stížnost, obsahující v zásadě stejné námitky, jaké

uplatnili v dovolání. Nejprve napadají závěr Nejvyššího soudu, že

ke ztrátě stavebně technického charakteru stavby ve smyslu § 8

odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, dojde

nikoli jen v důsledku obměn prvků dlouhodobé životnosti stavby,

ale i tehdy, dojde-li k přístavbě mající za následek kvalitativní

či kvantitativní změnu původní stavby, přitom původní část takto:

vzniklé stavby nedoznala změn v prvcích dlouhodobé životnosti.

Tento závěr stěžovatelé považují za nesprávný, neboť je v rozporu

s ustanovením § 8 odst. 1 citovaného zákona, které je dle jejich

názoru nutno vykládat tak, že alespoň u jednoho prvku dlouhodobé

životnosti je bezpečně prokázáno, že zde došlo k obměně

reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného

prvku objektu. Dále namítají, že Nejvyšší soud nesprávně posuzoval

předmětnou nemovitost jako řadu izolovaných objektů, aniž by

uvážil, že před převzetím nemovitostí státem se jednalo o jediný

objekt. V této souvislosti napadají i závěr Nejvyššího soudu

ohledně interpretace pojmu příslušenství věci, resp. aplikace

občanského zákoníku na danou problematiku. Dle navrhovatelů zákon

č. 87/1991 Sb. neoperuje s pojmem "věc" jako občanský zákoník, ale

s pojmem "stavba", a dovozují tak, že z hlediska režimu uvedených

budov je třeba vycházet ze zákona č. 50/1976 Sb., o územním

plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a z prováděcích

předpisů k němu vydaných. Se zřetelem na speciální úpravu termínu

"stavba" měl tedy správně dovolací soud usoudit, že budova kotelny

a olejového hospodářství jsou součástí věci hlavní (tedy tovární

haly). Takto pak nelze argumentovat ani tím, že budovy kotelny

a olejového hospodářství byly vybudovány až po převzetí státem.

Ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. totiž hovoří

o "stavbě zřízené až po převzetí věci státem", ale zmíněné budovy

nebyly samostatnými stavbami, a režim citovaného zákona se na ně

proto nevztahuje.

K rozhodnutí ve věci si Ústavní soud vyžádal vyjádření

účastníků řízení (Obvodní soud pro Prahu 10, Městský soud v Praze

a Nejvyšší soud ČR) a vedlejšího účastníka (Československé

automobilové opravárny, státní podnik).

Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém vyjádření plně odkázal na

zdůvodnění svých předchozích rozhodnutí. Městský soud v Praze

Ústavnímu soudu pouze sdělil, že nemá k dispozici ani jedno

vyhotovení rozhodnutí, a proto se ke stížnosti vyjádřit ve

stanovené lhůtě nemůže. O prodloužení lhůty k vyjádření ovšem

nežádal a své vyjádření ani později nedoručil.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že se, s ohledem na

ustanovení § 242 odst. 1 a odst. 3 o.s.ř. a na obsah dovolání

navrhovatelů, dovoláním mohl zabývat pouze z pohledu dovolacího

důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Jinými slovy, nemohl

tedy přezkoumávat správnost skutkových zjištění, jež navrhovatelé

ústavní stížností zpochybňují, a mohl se zabývat pouze tím, zda

ze zjištěných skutečností vyplývá, že došlo k zásadní přestavbě

tovární haly, mající za následek ztrátu původního

stavebnětechnického charakteru stavby ve smyslu ustanovení § 8

odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Pokud jde o pozemky parc. č. 3404/2

a 3405 kat. úz. S., Nejvyšší soud vycházel z provedených důkazů,

z nichž bylo zjištěno, že stavby kotelny a olejového hospodářství

na těchto pozemcích byly zřízeny až po převzetí těchto pozemků

státem, a proto se uplatní ustanovení § 8 odst. 3 citovaného

zákona. V podrobnostech odkázal Nejvyšší soud na odůvodnění svého

rozhodnutí.

Podle názoru vedlejšího účastníka, uvedeného ve vyjádření,

dovolací soud rozhodl v souladu s provedeným dokazováním a jeho

výsledky a v souladu se zákonem se vypořádal i s otázkou ztráty

stavebně technického charakteru stavby (tovární haly). Polemika

navrhovatelů ohledně kvantitativních a kvalitativních změn stavby

je dle jeho názoru účelová a není v souladu s dosavadní znaleckou

praxí ani praxí soudů. Vedlejší účastník dále poukazuje na

provedené znalecké posudky P. K. a P. Š., k námitce navrhovatelů

nepřipuštěné jako důkaz, z nichž taktéž vyplývá, že stavba haly

ztratila stavebně technický charakter. Pokud jde o otázku, zda

zbývající stavby jsou součástí či příslušenstvím věci hlavní,

vedlejší účastník se ztotožňuje se závěry uvedené v napadeném

rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Ústavní stížnost je zčásti důvodná.

Stěžovatelé namítají, že napadeným rozsudkem bylo porušeno

jejich základní právo vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11

Listiny. Ústavní soud však odkazuje na svou ustálenou judikaturu,

podle níž se právo vlastnit majetek vztahuje pouze na vlastnictví

už nabyté, existující, a nikoli pouze na tvrzený nárok na ně

(srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 115/94, Ústavní soud ČR: Sbírka

nálezů a usnesení, sv. 3, C.H. Beck, Praha, 1995, str. 295).

V tomto směru tedy názoru stěžovatelů přisvědčit nelze.

Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda napadenými rozsudky

obecných soudů nebylo porušeno právo na spravedlivé řízení, jehož

porušení navrhovatelé taktéž namítali. V tomto ohledu Ústavní soud

dospěl k závěru, že ústavní stížnost důvodná je.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není

oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že

není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto

na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich

činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem

hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud na druhé

straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů

obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že

vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhne tak do některého

ústavně zaručeného základního práva. Ústavní soud shledal, že

právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva

v projednávaném případě došlo.

Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že

k vyslovení závěru o nevydání stavby z důvodu zásadní přestavby,

vedoucí ke ztrátě jejího stavebně technického charakteru (§ 8

odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), je

nutné bezpečně zjistit, že alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé

životnosti (základy; hlavní nosné vodorovné a svislé konstrukce;

stropy; krov; schodiště) došlo k obměně, reprezentující

nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku (srov.

např. nález sp. zn. II. ÚS 486/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů

a usnesení, sv., 12, C.H. Beck, 1998, str. 349 a násl.).

V souvislosti s výkladem tohoto ustanovení bylo i konstatováno, že

jednotlivé prvky dlouhodobé životnosti nemají stejný význam. Proto

např. změna konstrukce střechy ještě sama o sobě nemusí znamenat

ztrátu původního stavebně technického charakteru, stejně jako

změna v užívání při drobných stavebních výměnách.

Citované ustanovení je nutno vykládat v souladu s účelem

zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Tento zákon

je specifickým předpisem, jehož dominantním cílem je zmírnit

následky některých majetkových a jiných křivd. Celý zákon i jeho

jednotlivá ustanovení je třeba vykládat tak, aby bylo tohoto cíle

možno dosáhnout a aby byly zohledňovány zájmy oběti.

Dovolací soud ratio legis dostatečně nerespektoval a vyložil

citované ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, extrémním způsobem. Zásadní

přestavbou, spojenou se ztrátou původního stavebně technického

charakteru nelze obecně rozumět, tak jak to má nesprávně na mysli

Nejvyšší soud, pouhou přístavbu. V projednávaném případě došlo,

podle znaleckého posudku ing. I. Ř., č. 45/95 (čl. 125 spisu),

výslechu tohoto znalce a doplňku znaleckého posudku č. 57/95 (čl.

165 spisu), pouze k rozšíření původní haly o 51, 7 %, objekt

tovární haly se tak celkově rozšířil asi o 45, 8 % a objekt jako

celek nebyl podstatným způsobem změněn [Nejvyšší soud v rozsudku

vycházel z toho, že původní hala byla rozšířena o 56 %, což je

původní údaj, znalcem posléze opravený na 51, 7 % (srov. výslech

znalce ze dne 1. 6. 1995, č.l. 143 spisu), a podle odůvodnění

rozhodnutí nepřihlížel k vymezení celkového rozšíření tovární

haly]. Podle znaleckého posudku nedošlo u objektu tovární haly

k jakýmkoli změnám prvků dlouhodobé životnosti, které by znamenaly

ztrátu stavebně technického charakteru stavby. To ostatně

potvrzuje i odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu.

V případě aplikace restitučních zákonů je vše třeba posuzovat

z hlediska dlouhého období 40 let, které si pochopitelně vynutilo

modernizaci objektů v souladu s novými technickými a provozními

požadavky. Interpretace citovaného ustanovení provedená

v projednávaném případě dovolacím soudem, dle názoru Ústavního

soudu neodůvodněně zvýhodňuje současné uživatele oproti osobám

oprávněným podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, a je proto z hlediska ratio legis restitučních

zákonů interpretací natolik extenzivní, že již vybočuje z mezí

ústavnosti.

Oproti tomu Ústavní soud nesouhlasí s další námitkou

vznesenou navrhovateli. Obecné soudy podle nich pochybily i tím,

že při rozhodování celou předmětnou nemovitost posuzovaly jako

jednotlivé objekty a nikoli jako jedinou stavbu, byť se jedná

o objekty na sobě vzájemně účelově a konstrukčně závislé.

Navrhovatelé zejména operují definicí pojmu "stavba", obsaženou ve

stavebně právních předpisech, a dovozují, že budova kotelny

a olejového hospodářství jsou součástí tovární haly jako věci

hlavní. Režim ustanovení § 8 odst. 3 citovaného zákona se na ně

proto nevztahuje.

Jak již Ústavní soud dříve konstatoval (srov. např. nález č.

III. ÚS 336/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 9,

C.H. Beck 1997, str. 59 a násl.; II. ÚS 42/97, dosud ve Sbírce

nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikován), pojmy

restitučních zákonů je nutno vždy vykládat v souladu

s občanskoprávními instituty. Znamená to, že pro vymezení pojmu

"stavba" nelze ani podpůrně použít pojmů stavebního zákona.

V občanskoprávní oblasti, a tedy rovněž v oblasti působnosti

restitučních zákonů, je nutno pojem "stavba" vykládat jako

jedinečný výsledek určité stavební činnosti, který je možno podle

jeho technických vlastností individualizovat (srov. nález

Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2000, sp. zn. II. ÚS 42/97, dosud

nepublikován). Z hlediska zákona č. 87/1991 Sb. je jediným

vymezujícím znakem pojmu "stavba" vymezení časové, to jest, že

stavba byla postavena po převzetí pozemku státem. Z předchozího

plyne, že prostřednictvím stavebního zákona a prováděcích předpisů

k němu vydaných, nelze dospět k jiné náplni pojmu stavba v zák. č.

87/1991 Sb. I v tomto případě se uplatní instituty občanského

práva "příslušenství" či "součást" věci ve smyslu ustanovení §§

120 a 121 zákona č. 40/1964, občanský zákoník (dále jen "o.z.").

Dovolací soud posoudil i námitku navrhovatelů, podle níž jsou

dotčené objekty součástí tovární haly jako věci hlavní. Považuje

objekt kotelny a olejového hospodářství za příslušenství věci

hlavní, a to ve smyslu ustanovení § 121 odst. 1 o.z.

(příslušenstvím věci je věc, která náleží vlastníku věci hlavní

a je jím určena k tomu, aby byla s hlavní věcí trvale užívána).

Dotčené objekty mají povahu samostatných věci a jejich osud není

závislý na osudu tovární haly. Pouze v důsledku toho, že byly ve

vlastnictví vlastníka věci hlavní (továrny), který určil, aby byly

užívány spolu s tovární halou, nabyly povahy příslušenství, ne

tedy součásti věci hlavní. Nenaplňují totiž podmínku § 120 odst.

1 o.z., podle které součást nemůže být od věci hlavní oddělena,

aniž by se tím znehodnotila. Vzhledem k tomu, že dotčené stavby

byly postaveny až po převzetí pozemkové parcely státem, aplikovaly

obecné soudy správně ustanovení § 8 odst. 3 citovaného zákona.

Dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal

v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, s ohledem na důvody

uplatněné v dovolání, přičemž postupoval způsobem, v němž nebylo

shledáno porušení práva na soudní ochranu. Dospěl-li tímto

způsobem k výše uvedeným závěrům, které nadto Ústavní soud

shledává ústavně konformními, je třeba takový závěr považovat za

projev nezávislého soudního rozhodování a námitky navrhovatelů

v uvedeném ohledu neobstojí.

Taktéž namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR neobstojí, neboť

ten je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu,

zakotveného v hlavě páté Listiny. Pokud jde o návrh na odložení

vykonatelnosti napadené části rozhodnutí dovolacího soudu, má

Ústavní soud za to, že rozhodnutím ve věci odpadl k vydání

takového rozhodnutí důvod.

Z důvodů shora rozvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že

výrok sub. II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 1998, čj.

2 Cdon 1667/97-251, je v části, jíž bylo zamítnuto dovolání proti

rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu

prvního stupně v části, kterou byla zamítnuta žaloba na vydání

budovy tovární haly na parcele č. 3403 v katastrálním území

Strašnice, a v této části i rozsudky Městského soudu v Praze ze

dne 20. 5. 1996, čj. 19 Co 21/96 -218, a Obvodního soudu pro Prahu

10 ze dne 19. 9. 1995, čj. 13 C 43/92-188, rozhodnutím,

vybočujícím z mezí ústavnosti. Je tomu tak proto, že navrhovatelům

nebyla poskytnuta dostatečná ochrana a nebylo respektováno jejich

právo na spravedlivé řízení, jak ho má na mysli čl. 36 odst. 1

Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod. V důsledku toho Ústavní soud stížnosti

vyhověl a část napadeného výroku zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Ve zbylé části pak

návrh podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavnímsoudu, zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. března 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru