Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 244/02Usnesení ÚS ze dne 11.06.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.244.02
Datum podání22.04.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

87/1991 Sb., § 8 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 244/02 ze dne 11. 6. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti 1) B. S., 2) H. S. a 3) J. B., všichni zastoupeni JUDr. I. S., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29.1.2002, sp. zn. 20 Co 618/2000, rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25.4.2000, sp. zn. 6 C 1447/95, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5.1.1999, sp. zn. 20 Co 41/98, a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13.9.1997, sp. zn. 6 C 1447/95,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22.4.2002, napadají stěžovatelé všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů, když ke skutkové a právní situaci v předmětné věci uvádí, že se v restitučním řízení domáhali vydání nemovitosti - rekreační chaty, evidenční č. 197, postavené na pozemku parc. č. 2932/110 v kat. území L., zapsané u Katastrálního úřadu Znojmo na LV č. 345, která v rozhodném období dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z.č. 87/91 Sb.") přešla do vlastnictví čs. státu, Okresního úřadu Brno-venkov na základě rozsudků Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24.7.1970 a ze dne 10.6.1970.

Po své soudní rehabilitaci ze dne 12.12.1990, požádali stěžovatelé tehdejší Okresní národní výbor Brno-venkov, aby s předmětnou nemovitostí nijak nenakládal, neboť se hodlají domáhat jejího vrácení.

Přes tuto skutečnost v roce 1993, provedl Okresní úřad Brno-venkov rozsáhlou přestavbu chaty, která byla později důvodem k zamítavému stanovisku okresního úřadu k výzvě stěžovatelů ze dne 6.4.1995 na vydání předmětné nemovitosti.

V průběhu restitučního řízení stěžovatelé jednak namítali, že přestavbou chaty nedošlo ke ztrátě původního stavebně-technického charakteru stavby, a dále, že přestavba chaty byla provedena v době, kdy okresní úřad věděl, že se stěžovatelé hodlají domáhat navrácení nemovitosti, a přesto provedl přestavbu, i když v předchozích letech žádné významné stavební změny chaty neprováděl.

Stěžovatelé zdůrazňují, že přestavba byla prováděna v období, kdy byla nálezem Ústavního soudu ze dne 12.7.1994, uveřejněném pod č. 164/1994 Sb. zrušena podmínka trvalého pobytu oprávněných osob, obsažená v § 3 odst. 1 zák.č. 87/91 Sb., ve znění platném do 30.10.1994, a je prý proto možné tvrdit, že byla provedena s úmyslem vyhnout se tímto způsobem jejímu vydání. Přestavba chaty uskutečněná za výše uvedených podmínek je dle názoru stěžovatelů v rozporu s dobrými mravy, neboť tento úkon je třeba posuzovat v kontextu se zněním § 39 a § 34 občanského zákoníku.

Rozhodnutím obecných soudů, vydaným v předmětné restituční věci, stěžovatelé vytýkají, že v průběhu řízení se dostatečně nezabývaly jejich námitkou o rozporu s dobrými mravy ve vztahu k jednání okresního úřadu, což prý ve svém důsledku vedlo ke zjištěním, jež neodpovídají objektivně provedeným důkazům.

Z tohoto důvodu jsou prý shora označená rozhodnutí obecných soudů nezákonná a kolidují s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i s čl. 90 věta první a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29.1.2002 se zjišťuje, že odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25.4.2000, č.j. 6 C 1447/95-96, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, jíž se tito domáhali po žalované - České republice, zastoupené Okresním úřadem Brno-venkov, uzavření dohody o vydání nemovitosti zapsané na LV č. 345 pro obec a k.ú. L., a to chaty ev. č. 197, postavené na pozemku p.č. 2932/110 (pozemek jiného vlastníka) v obci a k.ú. L.

Současně bylo odvolacím soudem vysloveno, že dovolání k posouzení otázky, zda žalovaný postupoval v souladu s dobrými mravy, když provedl opravy chaty v roce 1993, se nepřipouští.

Krajský soud dospěl při přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a řízení jemu předcházejícímu k závěru, že odvolání stěžovatelů není důvodné, neboť nejen znalecký posudek, ale také fotodokumentace obsažená ve spise dosvědčuje, že skutečně došlo k podstatné změně celé stavebně technické dispozice chaty. Zejména se jedná o změnu jak sklepní části, tak zejména obytné části chaty, když zcela nově byla vybudována střecha. K podstatným změnám došlo také ve vjezdu do objektu. Ke stavebním změnám chaty docházelo v průběhu roku 1992, jak konstatuje v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud, a to na základě rozhodnutí Stavebního úřadu ve Vranově nad Dyjí č. 100/91, kterým bylo majiteli chaty uloženo provést neodkladné zabezpečovací práce na předmětné nemovitosti.

Odvolací soud proto souhlasil jako s věcně správným rozhodnutím soudu prvního stupně pokud tento dospěl k závěru, že došlo k podstatné změně původní stavby tím, že byla změněna převážná část prvků dlouhodobé životnosti, a je zde tedy důvod pro nevydání nemovitosti dle § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

S ohledem na skutečnost, že stěžovatelé splňují všechny podmínky oprávněných osob ve smyslu § 3 z.č. 87/91 Sb., mají podle názoru odvolacího soudu nárok na finanční náhradu za chatu v k.ú. L..

Krajský soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu I. stupně a v odůvodnění svého rozhodnutí na ně, jako na věcně správné, odkázal s tím, že zdůraznil, že v době, kdy bylo jednáno o stavebních úpravách chaty ( tj. v letech 1991- 1993), nebylo možno předpokládat změnu podmínek restituce majetku dle zák. č. 87/1991 Sb., k níž došlo již shora citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 12.7.1994. Vlastník objektu proto v této době nemohl předpokládat, že stěžovatelé se změnou zákonné úpravy mohou stát oprávněnými osobami. Z tohoto důvodu nelze přičítat jednání Okresního úřadu Brno-venkov ve vztahu k provedeným stavebním úpravám jakýkoli nekalý úmysl. Námitka stěžovatelů o jednání contra bonos mores proto neobstojí, a podle názoru odvolacího soudu nebylo proto na místě posouzení právního úkonu z hlediska znění § 3 nebo § 39 občanského zákoníku.

Ústavní stížnost není opodstatněná.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že rozhodnutí obecných soudů v předmětné restituční věci jsou v rozporu s čl. 36 odst. 1, jakož i s čl. 90 věta první a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR z toho důvodu, že soudy se v průběhu řízení zaměřily na řešení otázky, zda byla či nebyla provedena zásadní přestavba nárokovaného objektu, a to v době před nabytím účinnosti citovaného nálezu Ústavního soudu ČR, aniž se dostatečným způsobem vypořádaly se vznesenou námitkou stěžovatelů, o účelovosti těchto stavebních úprav, či snad dokonce o jednání vlastníka stavby s úmyslem vyhnout se tímto způsobem jejímu vydání.

Jak vyplývá z rozsudku odvolacího soudu ze dne 29.1.2002, soudy zcela správně byly povinny vyřešit především otázku, zda v dané restituční věci existuje zákonná překážka pro vydání majetku dle zák. č. 87/1991 Sb. V tomto směru bylo také vedeno řádné a objektivní dokazování, jehož výsledek stěžovatelé v ústavní stížnosti nezpochybňují. Uvádějí pouze, že podle jejich názoru sice soudy dospěly ke konkrétnímu zjištění, to prý však neodpovídá objektivně vykonaným důkazům. Toto své tvrzení ve vztahu ke způsobu provedení zásadní stavební přestavby chaty nijak nekonkretizují, zdůrazňují pouze své přesvědčení o účelovosti jednání žalovaného, či dokonce o jeho úmyslném obcházení zákona č. 87/1991 Sb. v případě stavebních úprav, jež měly za následek změnu převážné části prvků dlouhodobé životnosti. Rovněž v tomto případě však svá tvrzení stěžovatelé neprokázali a jak konstatoval odvolací soud, údajný nekalý úmysl žalovaného byl stěžovateli v daném případě konstruován na nevěrohodném principu předvídavosti účastníků právních vztahů o možném vývoji zákona a právních norem v budoucnosti.

Je jistě pravdou, že konkrétně problematika restitucí byla, je a asi ještě nějaký čas bude ve společnosti diskutována, což ovšem neznamená, že každá taková diskuse, v demokratické společnosti zcela obvyklá, vyústí vždy ve změnu konkrétní právní normy. Stěžovatelé se proto mýlí, mají-li za to, že Ústavní soud ČR rozhoduje v konkrétních případech pod "společenským tlakem", či dokonce na základě veřejného mínění.

Nelze proto v žádném případě souhlasit s tvrzením stěžovatelů, že obecné soudy porušily svými rozhodnutími čl. 36 odst. 1, čl. 90 věty prvé a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, pokud zamítly žalobu stěžovatelů, jíž se tito domáhali po České republice, zastoupené Okresním úřadem Brno-venkov, uzavření dohody o vydání chaty ev. č. 197, postavené v obci a kat. území L., zapsané na LV č. 345.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti senát Ústavního soudu ČR mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

V Brně dne 11.června 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru