Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2439/15 #1Usnesení ÚS ze dne 17.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
dovolání/přípustnost
advokát
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.2439.15.1
Datum podání10.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 243c odst.1, § 237


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2439/15 ze dne 17. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Bohumila Grábla, zastoupeného Mgr. Danielem Slavíkem, advokátem, sídlem Stroupežnického 2324/26, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2015 č. j. 25 Cdo 5448/2014-154, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2014 č. j. 13 Co 495/2013-123 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. května 2013 č. j. 28 C 39/2010-74, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a JUDr. Jana Pösla, advokáta, sídlem Tržiště 369/7, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 7. 5. 2013 č. j. 28 C 39/2010-74 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel jako žalobce domáhal po vedlejším účastníkovi jako žalovaném zaplacení částky 2 miliony Kč jako náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že vedlejší účastník v rozporu se zněním smlouvy o úschově nevyplatil stěžovateli tuto částku a nedodržel tak smluvní podmínky (výrok I.). Obvodní soud dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradu nákladů řízení částku 220 516 Kč (výrok II.).

3. V odůvodnění svého rozhodnutí obvodní soud hodnotil smlouvu o převzetí finančních prostředků do advokátní úschovy jako smlouvu o úschově podle § 747 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), přičemž tuto smlouvu posoudil jako neplatnou, neboť odporuje dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku a dále z důvodu nedostatku projevu vůle složitele Jana Salajky uzavřít smlouvu o koupi nemovitosti, když nedisponoval finančními prostředky. Obvodní soud vzal za prokázané, že jednáním vedlejšího účastníka škoda stěžovateli nevznikla, neboť vedlejší účastník jako schovatel udělal veškeré kroky ve smyslu § 415 občanského zákoníku k tomu, aby ke škodě nedošlo a předmětnou částku ochránil tak, aby nebyla zneužita neoprávněnými osobami, a proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání.

4. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 30. 4. 2014 č. j. 13 Co 495/2013-123 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 50 396 Kč (výrok II.).

5. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom směru, že smlouva je absolutně neplatná pouze s tím, že šlo o trojstrannou "smlouvu svěřeneckou" uzavřenou podle § 51 občanského zákoníku. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že smlouva nejen že odporovala dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku, ale byl zde i nedostatek vážnosti projevu vůle Jana Salajky jakoukoli smlouvu o koupi nemovitosti uzavřít, když nedisponoval finančními prostředky. Za tohoto stavu je podle odvolacího soudu smlouva absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku. Neplatnost smlouvy nebyla způsobena jednáním vedlejšího účastníka, který ji sepsal, ale výlučně jednáním Jana Salajky. Vedlejší účastník si podle odvolacího soudu počínal zcela v souladu s § 415 občanského zákoníku, podle kterého je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, přírodě a životním prostředí. Vedlejší účastník podle názoru odvolacího soudu učinil vše pro to, aby majetek společnosti OSIN Financial, a. s. ochránil. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že odpovědnost vedlejšího účastníka není v tomto případě dána. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání.

6. Usnesením ze dne 26. 5. 2015 č. j. 25 Cdo 5448/2014-154 Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podané proti rozsudku městského soudu jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odmítl (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení (výrok II.).

7. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel v rozporu s § 237 o. s. ř. v dovolání nevymezil, v čem se odvolací soud při řešení právních otázek, na nichž napadené rozhodnutí závisí, měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně zda a která právní otázka ještě nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena či je rozhodována rozdílně anebo má-li být posouzena jinak. V dovolání, jehož přípustnost se řídí dle § 237 o. s. ř., je povinností dovolatele vymezit, které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné (§ 241a o. s. ř.), tomu však stěžovatel podle Nejvyššího soudu nedostál.

II. Argumentace stěžovatele

8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ať již byla předmětná smlouva platně uzavřena, či nikoliv, nebo zda bylo některé ustanovení neplatné, byl vedlejší účastník povinen vrátit peněžní prostředky původní straně smlouvy, nikoliv třetí straně, která projevila o peněžní prostředky "zájem" prostřednictvím několika dopisů. Stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014 č. j. 33 Cdo 1164/2014, ve kterém se uvádí, že "vícestranné právní vztahy založené tzv. svěřeneckou smlouvou jsou innominátní kontrakty ve smyslu § 51 občanského zákoníku uzavírané stranami závazkového právního vztahu (zde účastníky smlouvy o dílo podle § 631 a násl. občanského zákoníku) a subjektem, jehož prostřednictvím strany plní vymezené právní povinnosti (zde úhrada ceny díla). Účelem svěřenecké smlouvy je zvýšená ochrana subjektivních práv a povinností účastníků hmotněprávního vztahu (zhotovitele a objednatele). Dlužník (objednatel) se jistí tím, že jeho závazek ze smlouvy o dílo při splnění předpokladů sjednaných ve svěřenecké smlouvě zanikne a že případné nesplnění povinnosti převést peněžní prostředky z vázaného účtu svěřeneckého správce na bankovní účet zhotovitele nebude mít pro něho žádné důsledky; věřitel (zhotovitel) pak zajišťuje své právo na výplatu peněžních prostředků od "nestranné" a "důvěryhodné" osoby, na níž se oba účastníci závazkového právního vztahu shodli".

9. Soudy podle stěžovatele nevzaly v úvahu otázku způsobené škody a zabývaly se pouze škodou, kterou by vedlejší účastník mohl způsobit společnosti OSIN Financial, a. s., kdyby jí peníze nevyplatil. Soudy se však podle stěžovatele vůbec nezabývaly otázkou, kdy vedlejší účastník stěžovateli škodu způsobil, když jako nestranná a důvěryhodná osoba a navíc advokát sepsal smlouvu, která byla dle soudů neplatná, příp. částečně neplatná. Vedlejší účastník zcela prokazatelně způsobil škodu, když jako advokát sepsal smlouvu, která byla dle soudů relativně, příp. absolutně neplatná, přesto soudy několikrát vyslovily, že škoda nebyla způsobena a že vedlejší účastník postupoval s řádnou péčí; to vše za situace, kdy při sepisu této smlouvy měl prostředky již na svém speciálním "svěřeneckém účtu", což ověřil.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem, posouzení přípustnosti

ústavní stížnosti

10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

11. Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda ve vztahu k napadenému rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu byly splněny všechny procesní předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že tomu tak není.

12. Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

13. V předmětné věci Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dospěl k závěru, že předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nejsou splněny (viz bod 7). Stěžovatel tedy vlastním jednáním způsobil, že jeho dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

14. S ohledem na výše uvedené posoudil Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti napadenému rozsudku městského soudu a proti rozsudku obvodního soudu jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval, když proti rozsudku městského soudu bylo přípustné dovolání, které však stěžovatel neuplatnil řádně.

IV. Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti

15. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

16. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu, jakož i řízení jemu předcházející a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu k tomuto usnesení zjevně neopodstatněná.

17. Stěžovatel v ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu konkrétní námitky neuplatnil.

18. V souzené věci Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dospěl k závěru, že předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nejsou v předmětné věci splněny, neboť stěžovatel v rozporu s § 237 o. s. ř. v dovolání nevymezil, v čem se odvolací soud při řešení uvedených právních otázek, na nichž napadené rozhodnutí závisí, měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně zda a která právní otázka ještě nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena či je rozhodována rozdílně anebo má-li být posouzena jinak.

19. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn. Argumentaci Nejvyššího soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými.

20. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

V.

21. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; ústavní stížnost proti napadenému rozsudku městského soudu a proti rozsudku obvodního soudu Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru