Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2435/08 #1Usnesení ÚS ze dne 07.10.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Praha
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva
Věcný rejstříkspis/nahlížení do spisu
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.2435.08.1
Datum podání29.09.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 40 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 166 odst.1, § 65

182/1993 Sb., § 43 odst.1 písm.e


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2435/08 ze dne 7. 10. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti S. S., zastoupeného Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem, se sídlem v Plzni, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 256/2008 - 1654 ze dne 30. června 2008, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou telefaxem a k poštovní přepravě dne 29. září 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž bylo jednak zrušeno usnesení Okresního soudu v Příbrami č. j. 4 T 55/2008 - 1628 ze dne 21. dubna 2008 ve výrocích o vracení věci státnímu zástupci k došetření, o ponechání stěžovatele ve vazbě podle § 192 trestního řádu, a o nepřijetí jeho písemného slibu náhradou za vazbu. Soudu prvého stupně bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl, a dále byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí ve výroku 3) téhož usnesení o jeho ponechání ve vazbě podle § 71 odst. 5 trestního řádu a o nepřijetí jeho písemného slibu náhradou za vazbu. Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a 2, a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně nesouhlasí s výrokem o zrušení rozhodnutí, kterým soud prvého stupně vrátil věc státnímu zástupci k došetření. Poukazuje na to, že mu kombinací jeho zdravotního stavu a neadekvátním jednáním policejního orgánu nebyl de facto poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby, což právě bylo důvodem ke vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Vychází z toho, že pokud byly v přípravném řízení porušeny procesní předpisy zajišťující právo obhajoby, nelze toto porušení za současné situace napravit v řízení před soudem.

3. Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je vždy povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní soud ve světle výše naznačených úvah konstatuje, že ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva.

4. Předně v daném případě soud druhého stupně rozhodnutí nižší instance ke stížnosti státního zástupce (v napadeném rozsahu) zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. I když je nižší soud obecně vázán právním názorem vyššího soudu v konkrétní věci, nelze automaticky předpokládat, že rozhodne v souladu se závěry vyššího soudu, resp. že nerozhodne totožně se svým předchozím rozhodnutím. Stěžovatel má možnost v dalším řízení před obecnými soudy uplatňovat svá procesní práva za účelem zvrácení skutkových závěrů, na jejichž základě byly postaveny právní závěry soudu druhého stupně. Rovněž mu náleží možnost podat opravné prostředky. Z ryze procesního pohledu teprve v okamžiku, až bude řízení (nebo jeho svébytná fáze) definitivně ukončeno, se bude moci Ústavní soud s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížností zabývat.

5. Přiměřeně totéž platí i co do merita námitek. Ústavní soud zásadně posuzuje spravedlivost řízení jako celku. Proto zásah Ústavního soudu není potřebný tehdy, jestliže lze namítané porušení podústavního zhojit v dalších stadiích řízení, zejména v řízení před soudem. Pokud se v tomto konkrétním případě stěžovatel domnívá, že mu nebyla poskytnuta přiměřená doba k prostudování spisu při příležitosti skončení vyšetřování (podle § 166 odst. 1 trestního řádu), může usilovat o nahlížení do spisu podle § 65 trestního řádu v řízení před soudem, kde mu toto právo nemůže být odepřeno. Proto odporuje principu subsidiarity ústavní stížnosti také to, že stěžovatel rezignoval na tuto zákonnou možnost a namísto toho se domáhá zákroku ze strany Ústavního soudu. Trestní řízení v této věci není dosud skončeno a stěžovatel může nadále své právo na obhajobu (včetně práva na seznámení s obsahem trestního spisu) uplatňovat běžným trestněprocesní postupem v řízení před soudem.

6. Lze ostatně připomenout, že referenční rámec ústavněprávního přezkumu je v této záležitosti vymezen shora uvedeným zněním článku 40 odst. 3 Listiny, požadujícím poskytnutí přiměřeného času k přípravě obhajoby. Z ústavněprávního hlediska není vyžadováno, aby seznámení se spisem proběhlo již v rámci přípravného řízení; postačí, stane-li se tak v době, kdy toto právo může být obviněným efektivně využito, tj. nejpozději před meritorním rozhodnutím. Pro ústavněprávní úvahy není bez významu, že právě řízení před soudem je nejdůležitější fází trestního řízení, a v něm se mají nejúplněji prosadit všechny garance zákonného procesu, jak je všeobecně uznáváno též trestněprocesní naukou. Takto pojímaná praxe nenaráží ani na žádné námitky Evropského soudu pro lidská práva z hlediska (ne)souladu s článkem 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

7. Posledně uvedeným ovšem nechce Ústavní soud říci, že ustanovení § 166 odst. 1 trestního řádu o poskytnutí přiměřené doby na seznámení se spisem při skončení vyšetřování není třeba dodržovat - naopak, jde o důležité pravidlo. Nicméně nelze souhlasit s premisou stěžovatele, že pochybení policejního orgánu v tomto směru není možné napravit v řízení před soudem.

8. S ohledem na výše uvedené a na to, že ústavní stížnost striktně směřovala pouze proti rozhodnutí soudu druhého stupně o zrušení rozhodnutí o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2008

Jiří Nykodým, v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru