Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2434/14 #1Nález ÚS ze dne 24.03.2015Nepřezkoumatelnost rozhodnutí v otázce nákladů řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Náklady řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 63/76 SbNU 861
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2434.14.1
Datum vyhlášení31.03.2015
Datum podání19.07.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 142, § 224 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud rozhodnutí městského soudu v části, v níž se soud vyjadřuje k otázce náhrady nákladů řízení, není vůbec odůvodněno, tudíž je nepřezkoumatelné, jedná se o rozpor s právem na spravedlivý proces zaručeným v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Petra Týnovského zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 24. 3. 2015 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2014 č. j. 11 Co 500/2013-72 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Narativní část

Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl rozsudek městského soudu ve výroku pod bodem III., kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, s tím, že výrok je neodůvodněný, když soud v něm zcela opominul konstatování o tom, kdo byl v řízení jako celku úspěšný, pouze odkázal na § 142 odst. 1 o. s. ř. Městský soud konstatoval, že odůvodnění rozsudku je dostatečné, a to právě s odkazem na citované ustanovení občanského soudního řádu, v němž je zakomponován úspěch účastníka ve sporu, takže je není třeba blíže rozvádět nebo doplňovat.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že otázka nákladů řízení zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98), pakliže se nejedná o extrémní vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což může nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž je obsažen např. prvek svévole. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1203/11 Ústavní soud vyslovil, že rozhodnutí obecných soudů, jež trpí kvalifikovanými vadami, mají potenciál zasáhnout do sféry práva účastníka na efektivní soudní ochranu a do práva vlastnit majetek. Takovou kvalifikovanou vadou je mimo jiné absence odůvodnění nákladového výroku.

V souzené věci Ústavní soud uvedl, že městský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí ve vztahu k nákladovému výroku pod bodem III. pouze uvedl, že vzhledem ke změně rozsudku soudu prvního stupně rovněž nově rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a to za použití ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalované v řízení náklady nevznikly. Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí městského soudu v části, v níž se soud vyjadřuje k otázce náhrady nákladů řízení, je nepřezkoumatelné, neboť z něj vůbec nelze seznat, jaké konkrétní důvody odvolací soud vedly k jeho závěru. To je v rozporu s elementárními požadavky kladenými na odůvodňování soudních rozhodnutí ustálenou judikaturou Ústavního soudu.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnosti vyhověl a napadený rozsudek městského soudu ve výroku pod bodem III. zrušil pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Radovan Suchánek. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 2434/14 ze dne 24. 3. 2015

N 63/76 SbNU 861

Nepřezkoumatelnost rozhodnutí v otázce nákladů řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka - ze dne 24. března 2015 sp. zn. II. ÚS 2434/14 ve věci ústavní stížnosti Mgr. Petra Týnovského, zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou, se sídlem Horní Lán 1328/6, 779 00 Olomouc, proti výroku III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2014 č. j. 11 Co 500/2013-72, jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Výrokem pod bodem III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2014 č. j. 11 Co 500/2013-72 byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2014 č. j. 11 Co 500/2013-72 se ve výroku pod bodem III ruší.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. července 2014, se stěžovatel domáhal zrušení výroku pod bodem III v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 151/2012.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. září 2013 č. j. 10 C 151/2012-46 byla žalované - České republice - Ministerstvu spravedlnosti (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastník řízení") uložena povinnost zaplatit žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") částku 89 375 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), žaloba ohledně žalované částky 90 625 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta (výrok pod bodem II) a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 12 100 Kč (výrok pod bodem III). Uvedený rozsudek napadli žalobce i žalovaná odvoláním.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2014 č. j. 11 Co 500/2013-72 byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. září 2013 č. j. 10 C 151/2012-46 tak, že bylo konstatováno, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 178/98 bylo porušeno právo žalobce na vydání rozhodnutí ve věci samé v přiměřené lhůtě (výrok pod bodem I). Výrokem pod bodem II městský soud rozhodl, že ve vyhovujícím výroku o věci samé, tj. ve výroku pod bodem I, se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žaloba ohledně částky 89 375 Kč s příslušenstvím se zamítá a v zamítavém výroku o věci samé, tj. ve výroku pod bodem II se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Výrokem pod bodem III rozsudku městského soudu bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti nákladovému výroku výše uvedeného rozsudku městského soudu a namítá, že dle průběhu řízení měla být jako úspěšná jednoznačně vyhodnocena strana žalující, když žaloba byla podána důvodně a výrok o konstatování porušení práva je dle stávající judikatury brán jako jedna z forem satisfakce, a tedy úspěchu žaloby, přičemž žaloba byla podána po marném uplynutí 6měsíční lhůty pro vyjádření Ministerstva spravedlnosti stanovené v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Soud však podle stěžovatele žádnou úvahu v odůvodnění nečiní, úspěšnou osobu nekonstatuje, pouze odkazuje na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř."). Stěžovatel namítá absenci odůvodnění a zmatenost výroku o nákladech řízení. Stěžovatel uvádí, že pro něj jsou důležité i náklady řízení (finanční ztráta za náklady advokáta, které takto musí nést stěžovatel ze svého, ačkoliv důvodně předpokládal, že mu budou přiznány proti státu). Navíc se tak děje v situaci, kdy zde byl v roli škůdce - odpovědné osoby za nepřiměřenou délku soudního řízení stát. Při stávajícím postupu by však byl z odškodňování pouhý formalismus, neboť by ze strany státu stačilo, aby na všechny žádosti o odškodné odpovídal konstatováním porušení práva, popř., aby o tomto rozhodovaly soudy v následném soudním řízení (bez nároku na jakékoliv platby za advokáty atd.). Náklady, jaké stěžovateli v předmětném řízení vznikly, stěžovatel v ústavní stížnosti nevyčíslil.

III.

Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si dále Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a dále vyjádření vedlejšího účastníka řízení.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 21. října 2014 poukázal na to, že stěžovatel v podané ústavní stížnosti napadl rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku pod bodem III, který se týká nákladů řízení státu s tím, že tento výrok je neodůvodněný, neboť soud v něm zcela opominul konstatování o tom, kdo byl v řízení jako celku úspěšný, pouze odkázal na § 142 odst. 1 o. s. ř. Městský soud konstatoval, že důvody napadeného rozsudku jsou uvedeny v odůvodnění tohoto rozhodnutí, a to právě odkazem na tam citované ustanovení občanského soudního řádu, v němž je zakomponován úspěch účastníka ve sporu, proto městský soud odkazuje na toto rozhodnutí, aniž by bylo možno je blíže rozvádět nebo je doplňovat. Z těchto důvodů Městský soud v Praze navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.

Vyjádření Městského soudu v Praze neobsahovalo žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, a proto je Ústavní soud nezasílal stěžovateli a vedlejšímu účastníku řízení k vyjádření.

Ministerstvo spravedlnosti se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřilo.

IV.

Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti nákladovému výroku rozsudku Městského soudu v Praze a namítá, že soud se ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem nezabýval otázkou, která strana byla ve sporu úspěšná, a své rozhodnutí o nákladech řízení dostatečným způsobem neodůvodnil.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005, dostupná na http://nalus.usoud.cz stejně jako další rozhodnutí zde citovaná].

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05 ze dne 24. 11. 2005). Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což může nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž je obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou však výjimečné [např. nálezy sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. 7. 2001 (N 100/23 SbNU 23), sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145), sp. zn. III. ÚS 619/2000 ze dne 24. 5. 2001 (N 79/22 SbNU 165)].

Ačkoli Ústavní soud ve své judikatuře dává najevo svou zdrženlivost ve vztahu k rozhodování obecných soudů v otázkách nákladů řízení (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 426/03 ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. III. ÚS 259/02 ze dne 13. 8. 2002 a další), v daném případě shledal důvod pro svůj zásah, a to s ohledem na níže uvedené.

V nálezu sp. zn. III. ÚS 1203/11 ze dne 16. 6. 2011 (N 117/61 SbNU 711) Ústavní soud vyslovil, že ačkoli pro ústavněprávní přezkum nákladů řízení deklaruje Ústavní soud zvláštní zdrženlivost v případných zásazích, dává současně najevo, že rozhodnutí obecných soudů, jež trpí vadami kvalifikovanými, mají přesto potenciál zasáhnout do sféry práva účastníka na efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a konečně i do práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. Takovou kvalifikovanou vadou je mimo jiné to, že odůvodnění nákladového výroku vůbec absentuje anebo je výrazem nedostatečného seznámení se s obsahem spisu, jestliže soud pomine v advokátním zastoupení učiněné podání účastníka a náhradu nákladů řízení mu nepřizná na základě zjevně nesprávného úsudku, že mu takové náklady nevznikly.

V nálezu sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431) Ústavní soud vyslovil, že principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž soudy se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Jestliže tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí a zpravidla tak i jejich protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, přičemž zásada právního státu libovůli v rozhodování orgánů veřejné moci zakazuje [obdobně viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 183/03 ze dne 14. 9. 2005 (N 175/38 SbNU 399), sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17), sp. zn. I. ÚS 2568/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 20/48 SbNU 213)].

V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) pak Ústavní soud vyslovil názor, že je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu k zmíněnému účelu odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine, odst. 3 o. s. ř., neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem, odůvodněná rozhodnutí, naplňují - jako neoddělitelná součást "stanoveného postupu" - ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 36 odst. 1 Listiny). Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale i se zásadami spravedlivého procesu, jak jim Ústavní soud rozumí [viz obdobně nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151), sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431), sp. zn. II. ÚS 622/10 ze dne 19. 10. 2010 (N 211/59 SbNU 85), sp zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357), sp. zn. IV. ÚS 415/11 ze dne 27. 12. 2011 ve znění opravného usnesení sp. zn. IV. ÚS 415/11 ze dne 23. 1. 2012 (N 220/63 SbNU 539)].

Ústavní soud připomíná, že požadavek, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž jsou založena, je součástí a obecným principem základního práva na spravedlivý proces. Tento požadavek sice není výslovně v Listině či Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod formulován, vyplývá však z konstantní judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva.

V souzené věci Městskýsoud v Praze v odůvodnění napadeného rozhodnutí ve vztahu k nákladovému výroku pod bodem III pouze uvedl, že vzhledem ke změně rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud rovněž nově rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a to za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. (pro odvolací řízení v návaznosti na § 224 odst. 1 o. s. ř.) a contrario, neboť žalované v řízení náklady nevznikly.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí Městskéhosoudu v Praze v části, v níž se soud vyjadřuje k otázce náhrady nákladů řízení, je nepřezkoumatelné. Z odůvodnění rozhodnutí totiž nelze vůbec seznat, jaké konkrétní důvody odvolací soud k jeho závěru vedly, což je v rozporu s elementárními požadavky, jež na odůvodňování soudních rozhodnutí klade ustálená judikatura Ústavního soudu [viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 198/07 ze dne 3. 5. 2007 (N 74/45 SbNU 171), sp. zn. I. ÚS 1671/08 ze dne 5. 11. 2008 (N 191/51 SbNU 321), sp. zn. IV. ÚS 323/05 ze dne 11. 7. 2006 (N 131/42 SbNU 45), sp. zn. I. ÚS 1126/07 ze dne 22. 11. 2007 (N 206/47 SbNU 647), sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189)].

Ústavnísoud na základě podaných úvah dospěl k závěru, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze v části, která se týká nákladů řízení, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 a Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavnísoud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2014 č. j. 11 Co 500/2013-72 ve výroku pod bodem III zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru