Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2434/10 #1Usnesení ÚS ze dne 06.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 3
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkExekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
osoba/povinná
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2434.10.1
Datum podání19.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 87 odst.1, § 37 odst.2

330/2001 Sb., § 5 odst.1

99/1963 Sb., § 142 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2434/10 ze dne 6. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka v právní věci stěžovatele A. K., zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti výrokům I. a III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 36 Nc 17009/2009-37 ze dne 21. 7. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu, a to pro údajné porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a na ochranu majetku ve smyslu ustanovení čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu připojeného spisového materiálu se podává, že napadeným usnesením č. j. 36 Nc 17009/2009-37 ze dne 21. 7. 2010 Obvodní soud pro Prahu 3 (dále též "obvodní soud") rozhodl o námitkách stěžovatele-povinného proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému Mgr. Milošem Dvořákem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Sokolov, č. j. 041 EX 1949/09-40 ze dne 7. 4. 2010, způsobem, že příkaz ve výroku II. změnil tak, že celkové náklady provedení exekuce určil částkou 55.608,- Kč (výrok I. usnesení), ve výroku I. co do výše nákladů oprávněného příkaz potvrdil (výrok II. usnesení) a dále rozhodl o nákladech řízení spojených s rozhodováním o podaných námitkách tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III.), což učinil s odkazem na ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti označil výrok I. napadeného usnesení obvodního soudu za stojící ve flagrantním rozporu s judikaturou Ústavního soudu, kterou soud sice citoval, avšak "hrubě desinterpretuje a nevychází z ní". V rozhodované věci, jakmile se stěžovatel dověděl o nařízení exekuce, vstoupil v jednání s oprávněným a uzavřel s ním dohodu o vypořádání podílového spoluvlastnictví, na jejímž základě došlo ke splnění nároku oprávněného. Na přípravě této dohody se soudní exekutor žádným způsobem nepodílel, naopak, učinil pouze obvyklé zajišťovací a notifikační úkony. Stěžovatel proto považuje za zcela nepřiměřený a jsoucí v rozporu s imperativy citovaných ustanovení Listiny postup soudu, kterým přiznal soudnímu exekutorovi právo na náhradu nákladů exekuce v předmětné výši. Nově bude třeba podle stěžovatele také rozhodnout o nákladech řízení o podaných námitkách.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky].

Jmenovitě rozhodování o nákladech řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je třeba považovat výhradně za doménu obecných soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, garantovaným běžným zákonem. Ústavní soud není oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání strážce ústavnosti. Ke zrušujícímu nálezu přistupuje pouze v případě zcela extrémních pochybení obecných soudů, přivozujících zřetelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Nic takového zjištěno ovšem nebylo.

Co se týče námitek stěžovatele, Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 právní názor o protiústavnosti právní úpravy, která neumožňuje (ve vztahu k určení výše odměny exekutora) "ocenit" to, že povinný dlužník splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední moment. Ústavní soud rovněž konstatoval, že vytvoření nesplnitelné podmínky pro použití snížené sazby odměny [u té skupiny exekutorů, u které povinný dlužník splnil sám svoji povinnost (bez přímé exekuce)] je v rozporu s principy právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) a "v konečných důsledcích taková právní úprava představuje i zásah do základního práva povinného na ochranu majetku zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny (viz též jeden ze základních principů exekuce - princip zákonné ochrany povinného, jehož smysl spočívá v tom, že exekuce může sloužit jen k uspokojení práva oprávněného a k náhradě nákladů exekučního řízení, včetně adekvátní odměny exekutora. Nesmí však povinnému způsobit nepřiměřenou újmu proto, že náležitě nezohledňuje jistý stupeň "dobrovolnosti" ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením)". Za ekvivalent odpovídající vynaloženému úsilí exekutora lze proto považovat odměnu ve sníženém rozsahu, což je v souladu též s principem proporcionality, poměřujícím přiměřenost zásahu do majetku povinného za účelem ochrany majetku oprávněného (vymožení jeho pohledávky). Ústavně konformní úprava odměn exekutora by tak neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. K tomu Ústavní soud dodal, že "do přijetí takové právní úpravy bude na obecných soudech, aby při rozhodování o odměně exekutora interpretovaly "výši exekutorem vymoženého plnění" v souladu s naznačenými principy".

V projednávané věci obvodní soud, odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, shledal postup exekutora při stanovení odměny, kterou tento odvíjel plně od vymáhané částky 541.524,- Kč, za nesprávný s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel jako povinný, ač po nařízení exekuce a vydání exekučního příkazu, nicméně ještě před provedením exekuce, vymáhanou částku uhradil na základě mimosoudní dohody s oprávněným. Nejednalo se tedy výhradně o plnění vymožené exekutorem, na druhou stranu nebylo možno přisvědčit stěžovateli, že bylo plněno zcela mimo rámec exekučního řízení. Povinný sice aktivně spolupracoval na uspokojení vymáhané pohledávky, ovšem až pod přímou hrozbou již nařízené exekuce. Soudnímu exekutorovi nelze vyčítat nečinnost, neboť okamžitě po svém pověření začal ve věci činit úkony, které ve svém důsledku přispěly k operativnímu řešení věci. Obvodní soud za této situace snížil exekutorem stanovenou odměnu ve výši 102.816,- Kč včetně 20% DPH o 50% na částku 51.408,- Kč včetně 20% DPH, k níž připočetl paušální náhradu nákladů v částce 4.200,- Kč (spolu s DPH), celkem tedy stanovil náklady exekuce v částce 55.608,- Kč.

Podle náhledu Ústavního soudu rozhodl soud v dané věci zcela v souladu s principy vyjádřenými ve shora citovaném plenárním nálezu. Obvodní soud se řádně vypořádal s námitkami stěžovatele a v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujal posléze právní názor, který nejen vychází ze zjištěného skutkového stavu, ale opírá se též o ústavně konformně interpretovanou právní normu.

Z důvodů shora naznačených Ústavnímu soudu proto nezbylo než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. ledna 2011

Jiří Nykodým , v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru