Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2432/20 #1Usnesení ÚS ze dne 06.10.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkNáklady řízení
advokát/odměna
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.2432.20.1
Datum podání19.08.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 11 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2432/20 ze dne 6. 10. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků jednotek domu X, právně zastoupeného Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 č. j. 35 Co 72/2020-83, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že je v rozporu s jeho ústavně garantovanými právy podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v soudním řízení týkajícím se žaloby o zaplacení částky 106 950 Kč s příslušenstvím, podané žalobcem Radoslavem Seidlem proti stěžovateli (žalovanému). Stěžovatel vykonává správu bytového domu, v němž žalobce vlastní bytovou jednotku a garáž. Jelikož stěžovatel jakožto poskytovatel služeb v letech 2016 až 2018 neplnil svou povinnost doručit žalobci (příjemci služeb) řádné, resp. bezvadné vyúčtování za poskytnuté služby, žalobce měl za to, že k těmto vadným vyúčtováním je nutno přistupovat tak, jakoby mu nikdy nebyla doručena. Stěžovatel se proto dle žalobcova názoru dostal do prodlení, pročež mu náleží pokuta ve výši 50 Kč za každý započatý den prodlení dle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále jen "zákon č. 67/2013 Sb."). Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") uvedenou žalobu zamítl (výrok I.) a stěžovateli přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 24 236, 30 Kč (výrok II.). Zamítavý výrok v meritu věci odůvodnil tím, že nárok na zaplacení pokuty dle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. vzniká pouze v případě, kdy poskytovatel služeb nedoručí žádné vyúčtování, nikoli v případě, kdy je toto vyúčtování sice doručeno včas, avšak trpí jistými obsahovými vadami. Výrok o nákladech řízení odůvodnil tak, že stěžovateli jakožto procesně úspěšné straně náleží právo na náhradu nákladů řízení, sestávajících z tří úkonů v tarifní hodnotě 5 380 Kč (příprava a převzetí zastoupení, písemné vyjádření, účast při jednání soudu), jednoho úkonu v tarifní hodnotě 2 690 Kč (účast při vyhlášení rozsudku), čtyř paušálních náhrad ve výši 300 Kč a daně z přidané hodnoty ve výši 4 306, 30 Kč. Stěžovateli naopak nepřiznal požadovanou náhradu za první poradu klienta s advokátem, neboť tato první porada je z povahy věci součástí úkonu přípravy a převzetí zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu; tomu ostatně odpovídá i samotné znění příslušných ustanovení advokátního tarifu [srov. § 11 odst. 1 písm. b) a c)]. Prvostupňový soud nepřiznal stěžovateli ani náhradu nákladů za jedno z písemných podání, neboť v něm právní zástupce stěžovatele pouze sdělil soudu výši požadované náhrady nákladů.

3. O odvolání žalobce (proti rozsudku prvostupňového soudu v plném rozsahu) a stěžovatele (proti nákladovému výroku II. rozsudku prvostupňového soudu) rozhodl městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení ve výši 13 746 Kč (výrok II.). Odvolací soud potvrdil meritorní výrok obvodního soudu jako věcně správný, přičemž poukázal na judikaturu jiných obecných soudů v obdobných věcech, jakož i na judikaturu Ústavního soudu. Odvolání stěžovatele směřující do výroku o náhradě nákladů řízení před prvostupňovým soudem neshledal důvodným. Ztotožnil se s názorem obvodního soudu, že stěžovateli nenáleží odměna za první poradu advokáta s klientem. V případě, kdy je stěžovatel zastoupen na základě smlouvy o poskytování právních služeb, je možno přiznat mu pouze náhradu odměny advokáta spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, nikoli také odměny za první poradu s klientem (ta je totiž součástí prvně jmenovaného úkonu). Odvolací soud se rovněž ztotožnil s názorem obvodního soudu, že náklady za úkon spočívající v nevyžádaném písemném sdělení výše požadované náhrady nákladů řízení nelze považovat za účelně vynaložené. Pakliže obvodní soud nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů za řízení před prvostupňovým soudem v jim požadované výši 34 727 Kč, nýbrž "pouze" ve výši 24 236 Kč, nelze jeho rozhodnutí považovat za vadné. O nákladech odvolacího řízení rozhodl městský soud podle úspěchu ve věci.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti tomu, že mu nebyla obecnými soudy přiznána samostatná náhrada nákladů za první poradu právního zástupce s klientem, tj. právnímu zástupci stěžovatele nebyla přiznána jak odměna podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu (mimosmluvní odměna za převzetí a přípravu zastoupení), tak i podle písm. b) citovaného ustanovení (mimosmluvní odměna za první poradu s klientem). Stěžovatel vyslovuje nesouhlas s výkladem obecných soudů, dle něhož se § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu vztahuje na smluvní zastoupení a § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu se vztahuje toliko na zastoupení ex offo. Dle jeho názoru není tento výklad udržitelný, je nelogický a odporuje textu příslušných ustanovení advokátního tarifu. Naopak má za to, že v případě smluvního zastoupení by měla být přiznávána jak odměna za převzetí a přípravu zastoupení, tak i odměna za první poradu s klientem. V této souvislosti uvádí, že ačkoli se tento případ může zdát bagatelní, není tomu tak. Nepřiznávání (samostatné) náhrady nákladů za první poradu je sice rozšířenou, avšak zcela vadnou praxí obecných soudů, v důsledku níž jsou účastníci soudních řízení méně motivování bránit svá práva. Do soudního řízení totiž vstupují s vědomím, že část nákladů řízení jim nebude nahrazena. Tím je popíráno právo jednotlivců na přístup k soudu.

5. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána pouze zčásti oprávněným stěžovatelem. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku městského soudu v plném rozsahu, ačkoli v meritu věci byl stěžovatel jak v řízení před obvodním soudem, tak i v řízení před městským soudem plně úspěšný. V tomto rozsahu z podstaty věci nemohlo dojít k porušení jeho základních práv, jak předpokládá § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti části výroku I. rozsudku městského soudu, kterou byl potvrzen zamítavý výrok I. rozsudku obvodního soudu, byla tudíž ústavní stížnost podána zjevně neoprávněnou osobou. V této části proto musí být odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

6. K obdobnému závěru je nutno dospět i ve vztahu k nákladovému výroku II. rozsudku městského soudu. Stěžovateli byla tímto výrokem přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení v plném rozsahu. Jelikož stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že mu měla být přiznána náhradu nákladů odvolacího řízení v jiné výši, a tato skutečnost nijak nevyplývá ani z obsahu napadeného rozhodnutí, je i v této částí nutné mít za to, že nemohlo dojít k porušení stěžovatelových základních práv. Ústavní stížnost je proto i ve vztahu k nákladovému výroku II. rozsudku městského soudu podána zjevně neoprávněnou osobou dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

7. Ve zbylé části - tedy v rozsahu výroku I. rozsudku městského soudu, jímž byl potvrzen nákladový výrok II. rozsudku obvodního soudu - Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto ve vymezeném rozsahu přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

8. Po zevrubném posouzení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí a řízení, které jejich vydání předcházelo. O zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo tzv. kvalifikovanými vadami, které mají za následek porušení základních práv stěžovatele, ústavních principů nebo principů spravedlnosti.

10. Směřuje-li ústavní stížnost, jako v nyní posuzované věci, jen proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující konstatování porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1554/20 ze dne 18. 8. 2020]. Z toho důvodu výše zmiňované kvalifikované vady napadeného rozhodnutí musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní úrovně věci. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, např. tehdy, je-li úvaha soudu důsledkem zřejmé libovůle, je-li napadené rozhodnutí zcela nedostatečně odůvodněno nebo ocitá-li se nákladový výrok ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Více než jinde se uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost napadeného rozhodnutí není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky vůči předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě.

11. Závěr o nanejvýš zdrženlivém přístupu Ústavního soudu je navíc podpořen i skutečností, že stěžovatelova ústavní stížnost se týká - jak ostatně sám připouští - bagatelní částky. Ústavní soud přitom dal opakovaně ve své rozhodovací praxi [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002; usnesení sp. zn. III. ÚS 602/05 ze dne 18. 1. 2006; nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61)] najevo, že nejedná-li se o extrémní vybočení z mezí ústavnosti, za které však nyní napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.

12. V nyní posuzované věci lze navíc konstatovat, že napadené rozhodnutí městského soudu je založeno na logické, textem zákona podpořené úvaze, že v případě zastoupení stěžovatele na základě smlouvy o poskytování právních služeb je náhrada odměny za první poradu právního zástupce s klientem již zahrnuta do náhrady odměny za jiný úkon právní služby (převzetí a příprava věci). Pakliže se stěžovatel, resp. spíše jeho právní zástupce dovolává v podstatě zdvojené náhrady odměny za jeden a ten samý úkon právní služby [tj. jak odměny podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, tak i podle písm. b) tohoto ustanovení] a odůvodňuje to údajným porušením práva stěžovatele na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud se s jeho názorem nemůže ztotožnit. K podobnému závěru pak lze dospět i ve vztahu k rozhodnutí o nepřiznání náhrady za úkon právní služby spočívající v zaslání sdělení o požadované výši náhrady nákladů řízení. Ústavní soud proto konstatuje, že v napadeném rozhodnutí městského soudu neshledal žádné extrémní vybočení z ústavněprávních limitů. Naopak závěry městského soudu jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné, logické a nenesou známky libovůle.

13. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení zčásti odmítl jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru