Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2432/08 #1Nález ÚS ze dne 05.03.2009K osvobození od soudních poplatků v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
poplatek/osvobození
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 49/52 SbNU 491
EcliECLI:CZ:US:2009:2.US.2432.08.1
Datum vyhlášení17.03.2009
Datum podání29.09.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3, čl. 11

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 11 odst.1 písm.g

82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek
Jestliže obecný soud doměří v řízení věcně osvobozeném od soudních poplatků stěžovateli soudní poplatek v podstatě z důvodu neúspěšnosti jeho žaloby, poruší stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele M. M. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 5. března 2009 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2008 č. j. 35 Co 248/2008-126 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 6. 2007 č. j. 21 C 187/2005-85.

Narativní část

Stěžovatel se žalobou domáhal vůči České republice nároku na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Soud prvního stupně žalobu po projednání zamítl, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žaloba byla zmatečná, avšak stěžovatele nevyzval k odstranění vad podání, neboť bylo zřejmé, že stěžovatel se domáhá náhrady škody, která mu měla vzniknout v souvislosti s činností státu v rámci privatizace, kde stát vystupoval jako vlastník, a proto nemůže jít o odpovědnost státu za škodu podle zák. č. 82/1998 Sb. V dané věci by se mohlo dle jeho názoru jednat pouze o občanskoprávní nárok na náhradu škody, který byl však promlčen. Stěžovateli uložil po vynesení rozsudku ústavní stížností napadeným usnesením zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000 000 Kč. Městský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

V projednávané věci je nesporné, že stěžovatel svůj žalobní návrh opíral o ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud má za to, že soud prvního stupně nesprávně stěžovateli po vyhlášení rozsudku ve věci, která byla po dva roky projednávána jako žaloba na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., doměřil soudní poplatek, vypočtený tak, jako by věc byla projednána dle obecných předpisů a stěžovatel se domáhal zaplacení příslušné částky z titulu náhrady škody dle § 420 a násl. občanského zákoníku. Stěžovateli tak bylo upřeno i právo kteréhokoliv jiného účastníka řízení, který je před projednáním žaloby nejdříve vyzván k zaplacení soudního poplatku splatného při podání žaloby a v případě neuposlechnutí výzvy je „postižen“ tím, že řízení je zastaveno. V posuzované věci však soud projednal žalobu, kterou považoval za zmatečnou, o jejíž zjevné neúspěšnosti, z hlediska stěžovatelem uplatněného důvodu, byl od počátku přesvědčen a teprve poté vyměřil stěžovateli soudní poplatek. Odvolací soud pochybení soudu prvého stupně nenapravil.

Ústavní soud konstatoval, že v řízeních, jejichž předmětem je náhrada škody dle zákona č. 82/1998 Sb., je jedním z nezbytných prvotních zjištění právě zjištění, zda se v dané věci jedná o škodu, která vznikla v souvislosti s výkonem veřejné moci. Obecný soud žalobu projednával právě jako žalobu, jíž byl uplatněn nárok na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., tedy v rámci řízení, které je ze zákona osvobozeno od soudních poplatků (§ 11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Aniž by toto řízení bylo pravomocně skončeno, tedy bylo najisto postaveno, zda se jedná či nejedná o škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, bylo stěžovateli uloženo zaplatit soudní poplatek.

Ústavní soud uzavřel, že uvedeným nestandardním postupem soudů obou stupňů došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, chráněného čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. S ohledem na vymahatelnost rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek došlo rovněž i k ohrožení vlastnického práva stěžovatele. Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Dagmar Lastovecká. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.


.

II.ÚS 2432/08 ze dne 5. 3. 2009

N 49/52 SbNU 491

K osvobození od soudních poplatků v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 5. března 2009 sp. zn. II. ÚS 2432/08 ve věci ústavní stížnosti M. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2008 č. j. 35 Co 248/2008-126 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 6. 2007 č. j. 21 C 187/2005-85, jimiž mu byla uložena povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000 000 Kč za podání žaloby.

Výrok

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2008 č. j. 35 Co 248/2008-126 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 6. 2007 č. j. 21 C 187/2005-85 se ruší.

Odůvodnění:

Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými mu byla po vynesení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též "soud prvního stupně") uložena povinnost zaplatit soudní poplatek za podání žaloby ve výši 1 000 000 Kč.

Předmětem žaloby dle stěžovatele byl (a dosud je) jeho nárok na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem, který se opírá o speciální zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Rozsudkem ze dne 6. 6. 2007 soud prvního stupně žalobu zamítl s odkazem na skutečnost, že stěžovatel neprokázal existenci tvrzených nezákonných rozhodnutí a nesprávného úředního postupu.

Stěžovatel uvádí, že podával žalobu s vědomím, že do jeho majetkových práv nebude zasahováno požadavkem na placení soudního poplatku. Takto soud ostatně i správně postupoval, když stěžovatele v průběhu řízení před soudem prvního stupně až do vyhlášení rozsudku ve věci samé k úhradě soudního poplatku nevyzval. Během soudního řízení přitom nedošlo k žádné změně předmětu sporu, stěžovatel se tak i nadále domáhal po žalovaných zaplacení (pouze a jedině) náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stěžovatel nikdy, a to ani in eventum, neuplatňoval svůj nárok na náhradu škody z jiného právního titulu (např. podle § 415 či § 420 občanského zákoníku). Pokud by měl soud za to, že stěžovatel uplatňuje svůj nárok na náhradu škody z jiného právního důvodu než podle zákona 82/1998 Sb., pak se měl touto skutečností v odůvodnění svého rozsudku i blíže zabývat. Tedy měl konstatovat, zda uplatněný nárok na náhradu škody lze uznat jako nárok na náhradu škody vyplývající z obecného právního předpisu, a pokud nelze, měl své zamítavé rozhodnutí v tomto směru dále odůvodnit.

Stěžovatel neupírá soudu právo žalobu zamítnout a uznává (byť má na věc odlišný právní názor), že soud může při svém rozhodování dospět k názoru, že ze strany žalovaného (státu) nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu či nevydal nezákonné rozhodnutí. Soud rovněž může rozhodnout, že jednání, ve kterém žalobce spatřuje nesprávný úřední postup, není úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Uvedené skutkové a právní závěry soudu mohou bezpochyby vést ke zjištění, že nedošlo k naplnění podmínek, které jsou nezbytné pro vznik odpovědnosti státu za náhradu škody, a z toho důvodu soud žalobu meritorně zamítne. Takové rozhodnutí soudu však nemůže zakládat vznik poplatkové povinnosti žalobce.

I pokud tedy soud dospěje k právnímu názoru, že jednání státu nelze posoudit jako úřední postup, nemění to nic na právním základu podané žaloby (tj. že žalobce svůj nárok opírá o zákon č. 82/1998 Sb.), a tedy ani na skutečnosti, že soudní řízení je z tohoto důvodu osvobozeno od soudního poplatku. Opačný přístup je zjevně zneužitelný, neboť stát (jednající svými soudy) může takto penalizovat osoby, které neuspějí se svým požadavkem (vůči státu) na náhradu škody, čímž je zcela flagrantně zasahováno do ústavních práv stěžovatele.

Vyřešení otázky (ne)osvobození od soudního poplatku musí být zřejmé již v okamžiku zahájení jednání věci ve věci samé, které je okamžikem rozhodným z hlediska možného zpětvzetí žaloby, což má mimo jiné za důsledek zánik poplatkové povinnosti. Stěžovatel považuje za protiústavní již samu skutečnost, že došlo k vyměření poplatku až po rozhodnutí ve věci samé, aniž by došlo ke změně předmětu sporu. Soud tak principiálně pochybil, když si neujasnil předmět sporu (jak zjevně vyplývá z odůvodní napadených usnesení) a důsledky z toho vyplývající pro otázku soudních poplatků. Pokud by stěžovateli bylo (byť nezákonně) uloženo zaplatit soudní poplatek již po podání žaloby, bezpochyby by jej to ovlivnilo při zvažování dalšího procesního postupu.

Stěžovatel zdůrazňuje, že nárok na náhradu škody vůči státu podle zákona č. 82/1998 Sb. je zvláštním nárokem, který se zásadně odlišuje ve všech aspektech od ostatních nároků na náhradu škody tím, že vychází přímo z Listiny, je upraven ve speciálním hmotněprávním předpise a obsahuje speciální procesněprávní normu, podle které je takové řízení osvobozeno od soudního poplatku.

Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil následující skutkové a právní okolnosti věci:

Stěžovatel podal dne 29. 8. 2005 u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu, jíž se vůči České republice, zastoupené Ministerstvem zemědělství, a České republice, zastoupené Ministerstvem financí, domáhal zaplacení částky 35 000 000 Kč z titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb. (Na základě dohody ze dne 18. 11. 2005 uzavřené podle § 6 odst. 1 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, za Ministerstvo financí ve sporu jednal Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Na straně žalobce a žalovaného vystupovali i vedlejší účastníci řízení).

Poté, co bylo ve věci několikrát jednáno, byl dne 6. 6. 2007 vynesen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta a stěžovatel byl zavázán k náhradě nákladů řízení vedlejšího účastníka na straně žalovaných. V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žaloba trpí zmatečností, avšak nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele a vedlejšího účastníka k upřesnění toho, kdy a jakým způsobem mu měla být škoda způsobena a v jaké výši. Stěžovatel totiž uplatňoval nárok na náhradu škody, která mu měla vzniknout v souvislosti s privatizací střediska Skrbeň státního podniku v likvidaci Sempra Olomouc, přičemž veškerá jednání a na základě nich vydaná rozhodnutí ze strany státu jsou úkony, které nemají veřejnoprávní povahu, ale povahu soukromoprávní. Nemůže proto jít o odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. Při rozhodování o privatizaci stát vystupoval a rozhodoval jako vlastník, nejednalo se proto o rozhodnutí správního orgánu vydané ve správním řízení, ani o rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické nebo právnické osoby. V dané věci by se mohlo jednat pouze o občanskoprávní nárok na náhradu škody, který by však byl promlčen podle § 106 odst. 1 občanského zákoníku (škoda mohla vzniknout v roce 1993).

Dne 6. 6. 2007 vydal soud prvního stupně ústavní stížností napadené usnesení č. j. 21 C 187/2005-85, kterým stěžovateli uložil povinnost zaplatit ve lhůtě do tří dnů od právní moci usnesení soudní poplatek ve výši 1 000 000 Kč.

Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že odvozuje-li stěžovatel uplatněný nárok od tvrzeného pochybení, jehož se měl stát dopustit v oblasti privatizace upravené zákonem č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, není předmětem řízení náhrada škody způsobená při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě nebo nesprávným úředním postupem. Zákonné osvobození od soudních poplatků upravené v § 11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb. , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, se tudíž na toto řízení nevztahuje. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně žalobu již věcně projednal, ačkoliv stěžovatel poplatkovou povinnost nesplnil, soud nepochybil, pokud stěžovateli uložil zaplacení soudního poplatku, jehož výši i správně vyčíslil.

Z obsahu spisu dále vyplývá, že stěžovatel podal odvolání i proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 23. 1. 2008 byl vyzván k zaplacení soudního poplatku z odvolání rovněž ve výši 1 000 000 Kč. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2008 odmítnuto. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 8. 10. 2008 pak bylo odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno. O odvolání stěžovatele proti zastavení řízení dosud nebylo rozhodnuto.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], proto přistoupil k jejímu meritornímu projednání. Ústavní soud podotýká, že posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňující zásah Ústavního soudu, došlo.

Obvodní soud pro Prahu 1 i Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedly, že považují svá rozhodnutí za správná, a odkázaly na odůvodnění rozhodnutí. Ministerstvo financí, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, uvedlo, že napadenými rozhodnutími nebylo rozhodováno o meritu věci, a ústavní stížnost se jej proto netýká.

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

Obecně lze konstatovat, že soudní poplatky představují určitý příspěvek na činnost soudů a zároveň plní i regulační funkci, neboť napomáhají bránit nesmyslnému a šikanóznímu zahajování soudního řízení. Nepřiměřeně tvrdý dopad zákona, který by v některých případech mohl nastat, je zmírňován institutem osvobození od soudních poplatků, jenž zohledňuje poměry účastníka řízení a důvody obecného zájmu pro zproštění od poplatkové povinnosti. Právní předpisy rozlišují a upravují osvobození od soudních poplatků věcné, osobní a individuální. V případě osvobození věcného považoval zákonodárce za vhodné a spravedlivé vyjmout z poplatkové povinnosti některá řízení jako celek. U osvobození osobního se jedná jen o určité navrhovatele a osvobození je přiznáváno z důvodu jejich specifického postavení. Zákon umožňuje i osvobození individuální, které nevyplývá přímo ze zákona, ale rozhoduje o něm soud. Důvodem v těchto případech je eliminace nepřiměřených tíživých důsledků, kdy by bezvýjimečné vyžadování splnění poplatkové povinnosti v situacích nespadajících do osvobození věcného nebo osobního mohlo učinit pro některé navrhovatele zahájení řízení finančně nedostupným a vést tak k odepření práva na přístup k soudu.

Příslušná ustanovení právních předpisů, upravující osvobození od soudních poplatků, je proto třeba vykládat v souladu se smyslem a účelem této právní úpravy, tzn. tak, aby účastníkům řízení nebylo v opodstatněných případech upíráno právo na přístup k soudu a aby zneužíváním práva na osvobození od soudních poplatků nedocházelo ke zbytečnému zatěžování soudů. Uvedený výklad je ze strany soudů aplikován především v případě rozhodování o individuálním osvobození od soudních poplatků, kde přiznání práva na osvobození od soudního poplatku je dáno konkrétními okolnostmi projednávané věci. V případě věcného a osobního osvobození jde ze strany soudů o správnou aplikaci příslušného ustanovení upravujícího osvobození pro daný typ řízení a postavení účastníka řízení.

Z § 11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb. vyplývá, že řízení ve věci náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě nebo nesprávným úředním postupem se od soudního poplatku osvobozují. Jedná se tedy o věcné osvobození od soudních poplatků ve specifickém řízení, jehož účelem je umožnit navrhovatelům, bez ohledu na jejich finanční možnosti, domáhat se svých (tvrzených) nároků, vyplývajících z práva na náhradu škody způsobené státem při výkonu veřejné moci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.

V projednávané věci je nesporné, že stěžovatel svůj žalobní návrh opíral o ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., v tomto smyslu argumentoval nejen ve svém podání, ale i v průběhu řízení, a obdobně tuto argumentaci stěžovatele vyvraceli účastníci řízení na straně žalovaných. Obvodní soud pro Prahu 1 v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že žaloba stěžovatele je zmatečná, přesto nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění vad podání, neboť i z takto formulovaného podání bylo zřejmé, že se stěžovatel domáhá náhrady škody, která mu měla vzniknout v souvislosti s činností státu v rámci privatizace, kde stát vystupoval jako vlastník, a proto nemůže jít o odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. Z uvedeného důvodu žalobu po projednání zamítl a nadto dodal, že občanskoprávní nárok na náhradu škody, posuzováno dle obecných předpisů (§ 106 odst. 1 občanského zákoníku), by byl promlčen. K tomuto závěru soud dospěl (jak uvedl) přesto, že žaloba neobsahuje bližší údaje o výši a vzniku škody. Dokazování v tomto směru prováděno nebylo, žaloba ani zjevně nebyla soudem projednána jako návrh na náhradu škody uplatněný podle příslušných ustanovení občanského zákoníku a rozhodnutí soudu ani nebylo z tohoto hlediska odůvodněno.

Ústavní soud má za to, že Obvodní soud pro Prahu 1 nesprávně stěžovateli po vyhlášení rozsudku ve věci, která byla po dva roky projednávána jako žaloba na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., doměřil soudní poplatek vypočtený tak, jako by věc byla projednána dle obecných předpisů a stěžovatel se domáhal zaplacení příslušné částky z titulu náhrady škody podle § 420 a násl. občanského zákoníku. Stěžovateli tak bylo upřeno i právo kteréhokoliv jiného účastníka řízení, který je před projednáním žaloby nejdříve vyzván k zaplacení soudního poplatku splatného při podání žaloby a v případě neuposlechnutí výzvy je "postižen" tím, že řízení je zastaveno.

V posuzované věci však soud projednal žalobu, kterou považoval za zmatečnou a o jejíž zjevné neúspěšnosti z hlediska stěžovatelem uplatněného důvodu byl (jak je zřejmé z odůvodnění rozhodnutí) od počátku přesvědčen, a teprve poté vyměřil stěžovateli soudní poplatek ve výši 1 000 000 Kč, který může být s ohledem na potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu exekučně vymáhán. Odvolací soud pak pochybení soudu prvního stupně nenapravil a jeho rozhodnutí se shodným právním názorem potvrdil.

V případě žalob, jimiž se účastník řízení domáhá náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., je třeba posuzovat, zda došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, případně zda se ve věci jednalo o nesprávný úřední postup, zda došlo ke vzniku škody a zda je příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. V řízeních, jejichž předmětem je náhrada škody způsobená při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě nebo nesprávným úředním postupem, je tedy jedním z nezbytných prvotních zjištění právě zjištění, zda se v dané věci jedná o škodu, která vznikla v souvislosti s výkonem veřejné moci.

Z obsahu spisu je zřejmé, žesoud žalobu projednával právě jako žalobu, jíž byl uplatněn nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., tedy v rámci řízení, které je ze zákona osvobozeno od soudních poplatků [§ 11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb.]. Aniž by toto řízení bylo pravomocně skončeno, tedy bylo najisto postaveno, zda se jedná či nejedná o škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, bylo stěžovateli uloženo zaplatit soudní poplatek. (Stěžovatel byl navíc vyzván k zaplacení soudního poplatku ve stejné výši i z odvolání a odvolací řízení bylo posléze pro jeho nezaplacení zastaveno. Tato rozhodnutí však nejsou předmětem ústavní stížnosti.)

Ústavnísoud má za to, že uvedeným nestandardním postupem soudů obou stupňů, které v řízení věcně osvobozeném od soudních poplatků stěžovateli soudní poplatek doměřily v podstatě z důvodu neúspěšnosti jeho žaloby, došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, chráněného čl. 6 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ze skutečnosti, že soud prvního stupně v řízení o náhradě škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě nebo nesprávným úředním postupem žalobu z hlediska uplatněného nároku projednal a zamítl ji, neboť dospěl k závěru, že se ze strany státu nejednalo o výkon veřejné moci, nelze automaticky dovozovat, že došlo ke změně předmětu řízení a jednalo se tak o řízení podléhající poplatkové povinnosti. Pokud byl soud prvního stupně přesvědčen, že se nejedná o typ řízení osvobozeného od soudních poplatků, bylo namístě stěžovatele po podání návrhu, který soud shledal jako zmatečný, vyzvat k odstranění vad podání a případně jej vyzvat k zaplacení soudního poplatku spojeného s podáním návrhu na zahájení řízení o náhradě škody.

Postupemsoudů, které stěžovateli v rozporu se zákonem vyměřily soudní poplatek, došlo s ohledem na vymahatelnost rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek i k ohrožení vlastnického práva stěžovatele.

S ohledem na výše uvedené důvody Ústavnísoud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2008 č. j. 35 Co 248/2008-126 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 6. 2007 č. j. 21 C 187/2005-85 podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru